sobota 20. srpna 2016

Letní shakespearovské slavnosti: Romeo a Julie

Po mnoha a mnoha letech zase na letním Shakespearovi. Romeo a Julie v Lichtenštejnském paláci, od režisérského dua Trpišovský, Kukučka (SKUTR). No, není to představení pro každého (jak by řekla moje matka - moderní pojetí), ale já jsem se tedy dost bavila. 

Skvělá scéna, originální retro kostýmy, moc pěkná hudba (ze Zeffirelliho filmu i od Prokofjeva), vtipné skupinové taneční scény (disko tanec motýlů mi z paměti hned tak nevymizí). 

I herci byli vesměs výborní, tedy až na Terezu Voříškovou, jí tu Julii věřím jen do chvíle, než promluví... Ovšem když jen cupitala s motýlími křídly na zádech a velkýma botama na podpatku na nohou, nebo němá scéna lásky na první pohled, to bylo kouzelné. Na druhou stranu - vzpomněla jsem na své první shakespearovské slavnosti, kdy jsem na Hradě byla na stejné hře - bylo to v roce 1994 (cože? 22 let?!), Julii tenkrát hrála Tereza Brodská, pořád se chichotala a třepala ve vzduchu nožičkama, ještě dnes mám při té vzpomínce husí kůži, takže vlastně: zlatá Voříšková. 

Jako Romeo mě hodně překvapil Jan Sklenář, kterého skoro vůbec neznám. I když pak jsem si uvědomila, že jsem ho kdysi viděla v Klicperově divadle ve hře Oskar a růžová paní, kde byl nezapomenutelný. Pobavili Jiří Vyorálek s Lenkou Krobotovou v roli Kapuletových, roztomilá chůva Nadi Konvalinkové, věčně sjetý kněz Vavřinec v podání Saši Rašilova nebo komické duo Vančura - Cina (Merkucio a Benvolio). 

Celkově bylo tohle představení trochu úlet, ale vtipný, komický a zábavný. 

Všechna fota:  Patrik Borecký, http://www.shakespeare.cz/






středa 17. srpna 2016

Nohavica na Houštce

Když bozi zestárnou... Kdo to nazpíval? Asi Mňága a Žďorp. To mi letělo hlavou, když jsem jednu sobotu začátkem srpna dorazila do Staré Boleslavi na koncert Jarka Nohavici.

Nohavica zestárnul, je trochu jiný než dřív, ale pořád je to s ním fajné  a pěkné:-) Koncert byl bez alkoholu - čepoval se jen Birell a limonády, tím pádem nikdo opilý nevyřvával a nepovykoval, velká pohoda to byla. 

Spousta starých písniček, hodně těch novějších, naštěstí z alba Tak mě tu máš, které si s Bártem pouštíme v autě. Skvěle nazvučeno, světelné efekty přiměřené, sledovala jsem vše ze čtvrté řady:-) Nefotilo se, až během jedné z posledních písniček (Kometa), kdy se smělo, ba vyžadovalo se:-) Viz níže. Přes 1600 lidí. 














A pro mě kromě koncertu ještě jedna nostalgie...  Vše se konalo v letním kině Houštka ve Staré Boleslavi, tam, kde jsem před 23 lety (páni...) bydlela administrativní chybou půl roku na koleji. V lese, kam neposílali bydlet černochy, protože ti se tam báli. Každé ráno v půl šesté lesoparkem, protože to byl ten semestr, kdy jsem 4x týdně měla od sedmi angličtinu v centru Prahy... Inu, utíká to a stárnou nejen bozi...

A když už jsem byla v tom vzpomínání, pustila jsem si Rok ďábla. Výborný film i po letech:-)

pondělí 15. srpna 2016

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

Dosáhla jsem věku, kdy začínám vzpomínat. Ne, ne, ještě se nechci otáčet zpět, jakože polovina života atd., to ne. Ale začala jsem se plánovaně vracet k věcem a zážitkům, které mě bavily, které jsem si užila. A tak jsem si s nostalgií pustila Anglického pacienta a hodně se nasmála u Roku ďábla. Vracím se i ke knížkám, ostatně těch, o kterých jsem si myslela, že si je budu chtít ještě někdy přečíst, mám plnou knihovnu. K jednomu z mých kdysi oblíbených autorů jsem se ale znovu dostala, aniž bych do knihovny sáhla. Robert Fulghum totiž vydal Poprask v sýrové uličce. A je to něco jako poučený návrat do mládí:-)




Robert Fulghum je americký povídkář, který se proslavil krátkými příběhy, úvahami a zamyšleními. V Česku byl svého času opravdu populární, ostatně ještě dnes najdete na webových stránkách mnoha českých školek heslo, které bylo současně názvem jeho první knihy:“ Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“. (Věřte mi, svého času jsem při hledání předškolního zařízení pro syna prošla webové stránky všech mateřinek našeho krajského města a nestačila jsem se divit). Možná ty malé knížky, co se skoro vešly do kapsy, máte ještě někde doma: „Už hořela, když jsem si do ní lehal“, „Ach jo“, „Možná, možná ne“.

No a  z tohoto rodu je Poprask v sýrové uličce. Knížku vydalo Argo a bohužel už není v té krásné malé brožované podobě, ale v pevné vazbě s ilustracemi, prostě kniha jak má být, v dárkovém balení. Obsah Vám ale bude důvěrně známý – drobné historky, vzpomínky, perličky na dně.  Tentokrát nás Fulghum navíc nechává trochu víc nahlédnout „pod pokličku“, podívat se, jak jeho povídky vznikají. Jaké příležitosti vyhledává, co si o nich zapisuje do diáře, co dělá sám proto, aby svět kolem byl trochu barevnější. Kniha je plná každodenních interakci s ostatními lidmi, to je ostatně to, co autora nejvíc baví. Oslovovat neznámé lidi na ulici, dávat se do řeči v obchodech, překvapovat druhé i sám sebe.



V knížce najdete opravdu roztomilé historky o vycházkách s orangutanicí Louisou (plyšovou), o tom, že mobily mají negativní vliv na mozek, o příhodách Santa Klause, o Arše Noemově i o brouku v šicím stroji. Někdy je to legrace, jindy text vybízí k vlastnímu vzpomínání. Ostatně, mám na to nárok, našla jsem se v  kapitole o třídních srazech: „Na sraz po 25 letech přijede hodně lidí, protože je jim všem kolem 45, což je taková hloubavá doba. Život už se usadil. Nastupuje nostalgie – po střední škole, jak si ji pamatují, i když taková zřejmě nikdy nebyla“. (Jojo, třídní sraz po 25 letech máme v záříJ). Některé kapitolky jsou slabší, víc popisné (ta o vesmíru a farmě bakterií, které si neseme v sobě), další jsou zase inspirující (o venčení hlavy). Pointu některých povídek tušíte a máte pocit, že jste ji možná u stejného autora už četli, neřekla bych ale, že Fulghum vykrádá sám sebe. Prostě takhle žije a píše, je to takový ten sympatický chlapík, kterého byste chtěli za souseda, a vůbec vám nevadí, že někdy ve svém vyprávění neodolá a příběh přibarví nebo zopakuje.

Knížka má něco málo přes 150 stran, takže ji bez problémů přečtete za večer. Ale příjemný a nostalgický pocit z ní Vám někde v hlavě zůstane na mnohem delší dobu.

A aby se něco z toho přeneslo i sem, tak na závěr trochu toho moudra v podobě citace, kdy staré 77 leté já radí stejnému já ve věku 17 let:

Nijak zásadně už se nezměníš, když tak jen na povrchu. Tím, kým jsi teď, budeš v podstatě i za hodně dlouhou dobu. Tvůj charakter, povaha a styl už se moc měnit nebudou.
Daleko víc než všechny současné plány a sny budou tvůj osud utvářet sex, láska, štěstí či smůla.
Přibližně do padesáti tu bude život připadat jako nepředvídatelná směsice úspěchu a neúspěchu, radosti a žalu, euforie a bolesti, dobra a zla. A pak? Zvykneš si na to, jak se věci mají, a půjdeš dál.
Skoro všechno hrozné bude vždycky pocházet od lidí, jimž říkáš „rodina“, tedy od rodičů, příbuzných, blízkých kamarádů a manželky. Totéž platí i o tom, co bude skvělé.
Hodně z toho, co chceš, vůbec nebude stát za úsilí, které vynaložíš, abys to dostal. Zvlášť „věci“ a „hračky“.
Všechno důležité je neviditelné – láska, přátelství, pohoda, naděje.
Za padesát let  nebude otázka znít „Máš, co jsi chtěl“, ale „Chceš to, co máš?“






Hodnocení: 100%

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

  • Nakladatel: Argo 
  • ISBN: 978-80-257-1840-7, 
  • EAN: 9788025718407 
  • Originál: Crisis in the Cheese Aisle 
  • Překlad: Hrubý, Jiří 
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, 16,5 × 23,5 cm, česky 
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)