středa 21. září 2016

Oliver Sacks: Vděčnost

Oliver Sacks byl britský neurolog a velký popularizátor neurovědy a neuropsychologie. Napsal knihy jako „Antropoložka na Marsu“, „Muž, který si pletl manželku s kloboukem“ či „Musicophilia: příběhy o vlivu hudby na lidský mozek“, ve kterých popisoval zajímavé klinické případy ze své praxe a zasazoval je do hlubších souvislostí. Zabýval se otázkami fungování mozku, ale i duší člověka, stejně tak jako vlivem hudby či matematiky na lidský mozek.



Podle jeho knihy Awakenings (Probouzení: příběh o nečekaném probuzení ze spavé nemoci) byl natočený stejnojmenný film s Robertem De Nirem a Robinem Williamsem v hlavních rolích – viděla jsem ho začátkem devadesátých let a hodně mě tenkrát zasáhl, pamatuji si ho i po pětadvaceti letech.  Knihy  Olivera Sackse byly pro mne důležité i z jiného  důvodu:  autor byl fascinovaný muzikálností lidí s Williamsovým syndromem a často se o nich ve svých knihách zmiňoval. Svého času to byl jeden z mála oficiálních zdrojů informací o této vzácné diagnóze, která do mého života vstoupila před deseti lety...



Oliver Sacks získal za svou odbornou práci řadu ocenění, jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Ve svých pamětech, které vydal na sklonku života, se přiznal k homosexuální orientaci a poté, co onemocněl rakovinou, rozhodl se, že ani tuto smrtelnou chorobou nebude před veřejností schovávat. Sacks zemřel na konci srpna minulého roku  a jeho poslední  a rozsahem nevelká kniha esejů s názvem Vděčnost vyšla dva týdny před jeho smrtí.  V překladu Dany Balatkové ji u nás vydalo nakladatelství dybbuk.



Na Vděčnost jsem narazila náhodou při procházení poličky s novinkami v knihovně. Nejprve jsem váhala, přece jen, kniha o posledních věcech člověka… Ale nakonec mi to nedalo a jsem za to ráda. Přečteno během jediného večera, v paměti mi takhle knížka ale zůstane mnohem déle.

Vděčnost obsahuje čtyři krátké texty bilancující životní pouť, zejména to, co znamená žít dobrý a smysluplný život.  V prvním eseji s názvem Rtuť (Sacks si své narozeniny pojmenovával podle periodické tabulky prvků, tento text byl napsán těsně před dosažením osmdesátky, což je atomové číslo rtuti) se autor věnuje stáří, nevyhýbá se otázkám chřadnutí těla, ale hlavně s nadhledem stáří oslavuje jako „dobu volna a svobody, zbavenou naléhavých potřeb dřívějších dní“. Člověk má za sebou dlouhou životní zkušenosti, je si vědom pomíjivosti, má čas zabývat se celoživotními myšlenkami a pocity. 

Druhý text „Můj život“ napsal autor v době, kdy se dozvěděl, že se mu vrátila rakovina a že ho čeká pouhých několik měsíců života. Vzácný typ melanomu oka, kvůli kterému přišel před několika lety o zrak, metastazoval do jater. V  kratičkém textu se Sacks vyrovnává s nemocí  a vyjadřuje vděčnost za život, který mohl prožít.  Esej, ve kterém přiznal smrtelnou nemoc, vyšel v New York Times v době, kdy Sacks ležel v nemocnici, a vyvolal mimořádnou pozornost.

V předposledním textu knihy  „Moje periodická tabulka prvků“ se Sacks vyznává ke své lásce k  fyzikálním vědám, k vesmíru, k exaktnosti.  K fyzikálním vědám, do světa, kde není život ani smrt, se ostatně Sacks v těžkých chvílích obracel celý život. Esej psal v době, kdy se mu díky nové léčbě dočasně ulevilo, kdy získal trochu času navíc.

Závěrečné části knihy, Šabatu, věnoval lékař poslední zbytek sil před svou smrtí. Vrací se tu do dětství stráveného v ortodoxní židovské komunitě, vzpomíná na svátek šabat, který byl velmi pečlivě dodržován. On sám se s náboženstvím posléze rozešel, vliv na to měl rozpad židovské komunity po druhé světové válce i osobní důvody  (mmj. sexuální orientace), na konci života se však s nostalgií k onomu míru, který za jeho dětství během šabatu vládl, navrací. Sacks našel naplnění svého života v dosažení pocitu vnitřního mír, pocitu  „kdy člověk cítí, že jeho dílo je hotovo a on si může s klidným svědomím odpočinout“.

Velmi citlivá knížka nejen o posledních věcech člověka, o stáří, nemoci a umírání, ale hlavně o životě.  Knížka, kterou by si na konci života přál napsat každý z nás.


Hodnocení: 100%


Oliver Sacks: Vděčnost
  • Nakladatel: Dybbuk
  • ISBN: 978-80-7438-139-3, EAN: 9788074381393
  • Originál: Gratitude
  • Překlad: Balatková, Dana
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 64 stran, 12,3 × 17,3 cm, česky
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)

pátek 9. září 2016

Alan Russell: La Loba

Thriller z prostředí nehostinné Aljašky. Dvě mladé ženy, které se ztratily v průběhu několika let. Mají tyto případy něco společného? Aneb severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím…



La Loba začíná dramaticky – během svatební cesty na Aljašku se náhle ztratí novomanželka Elise.  Seržant Hamilton, který případ vyšetřuje, podezřívá manžela Grega, ten ale jakoukoliv vinu odmítá a sám se snaží ze všech sil svou ztracenou ženu najít. O tři roky později na Aljašce zmizí Nina, mladá žena zasnoubená se zámožným a ambiciózním politikem. Greg má jasno, oba případy spolu souvisí. Přesvědčí o tom i policistu Hamiltona a společně rozjíždějí soukromé pátrání. Podaří se Ninu zachránit z rukou sadistického psychopata?  Dokáže Nina s pomocí Elisiných tajných zápisků přežít?

Tahle kniha mě nalákala svou anotací. Thriller? Drsná, ale krásná aljašská příroda?  Psychodrama? To si chci přečíst. Jenže ze samotné knihy jsem nakonec víc než rozpačitá.

První třetina knihy naprosto splnila má očekávání. Děj měl spád, autorovi se podařilo přiblížit tíživou atmosféru divoké zimní krajiny i vykreslit šíleného násilníka, který se nezastaví před ničím, navíc je tu i poměrně vtipný překlad Karolíny Ryvolové. Těšila jsem se na to, co se stane v další kapitole a vůbec se mi nechtělo knihu odložit. Zajímavé byly i reálie o Aljašce, zejména o tom, jakou hrála roli v době studené války (ostatně v originále se kniha jmenuje Cold War).  Opravdu napínavá pak byla druhá třetina knihy, kde jsou  líčeny veškeré strasti, které Nina ve svém vězení prožívá – fyzické trýznění, sexuální zneužívání i psychické útrapy, nehostinnost prostředí, zimu, špínu, hlad.  Nina trpí, zároveň se ale snaží co nejvíc ze situace vytěžit, získat maximum informací k přežití. Co mě v téhle části knihy trochu iritovalo, to byl způsob části vyprávění – forma fiktivního rozhovoru se „sestřičkou“ z minulosti. Nějak ty ženy společně běhající s vlky nemusím.  Chytrá, trénovaná žena, která se nenechá zlomit, to by mi stačilo. Útěk Niny je každopádně vyvrcholením celého příběhu. Pak se to ale zlomí… O poslední třetině knihy se už rozepisovat nebudu, nechci nic prozradit, musím jen konstatovat, že jsem to vlastně vůbec nepochopila. Kde se vzal, tu se vzal,  byl tu najednou konec úplně jiné knihy, než kterou jsem celou dobu četla…



Allan Russell je poměrně úspěšný americký romanopisec (nar. 1956), který má na svém kontě dvanáct knih, především detektivních povídek, mystery thrillerů a kriminálních románů.  Řada jeho knih byla nominována mezi nejlepší knihy roku v kategorii mystery, La Loba (v originále A Cold War) je první autorova kniha přeložená do češtiny. Nejsem si ale jistá, jestli byl výběr úplně správný. I když má kniha na goodreads.com velmi  slušné hodnocení (3,98 z 5 bodů), já téhle knize nemůžu dát víc než 60%.

Za recenzní text děkuji nakladatelství Kniha Zlín.

Hodnocení: 60%


Alan Russell: La Loba
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • ISBN: 978-80-7473-458-8, EAN: 9788074734588
  • Originál: A Cold War
  • Překlad: Ryvolová, Karolína
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 368 stran, 13,5 × 20,7 cm, česky
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)

úterý 6. září 2016

The Tap Tap: Nefňuka

... aneb podivuhodná dobrodružství Kristla Špána na souši a na moři


"O knížce Jesus Betz jsem se dozvěděl zhruba před 5 lety od skvělého herce a komika Tondy Novotného a okamžitě mne zaujala. Příběh vypráví o klukovi s těžkým postižením, který je nesmírně odvážný a chytrý. Díky tomu překoná spoustu překážek a zažije spoustu dobrodružství. Nakonec dosáhne velkého úspěchu, šťastně se zamiluje a stane se ředitelem vlastního cirkusu. Cílem představení je ukázat, že opravdu prohrává jen ten, kdo všechno vzdává předem,“ říká Šimon Ornest, kapelník skupiny The Tap Tap.

Tak tohle přesně Nefňuka je. Jednoduchý příběh o klukovi, který nemá ani ruce ani nohy, a přesto to/se nevzdává. Moc vydařená výprava - vtipně pojatá scéna, zábavné kostýmy, originální zapojení elektrických vozíků jako nosičů kulis, poetické animované dotáčky, legrácky typu vertikální postel, rozpadávající se kolo, plácající se ryby na stánku. Barvy, pohyb, lehkost. Radost se dívat. Scénu má na svědomí Petr Matásek

A protože The Tap Tap, tak samozřejmě radost poslouchat (i když tedy k technickému nazvučení představení na Nové scéně Národního divadla bych pár výhrad měla... ). Hudbu složil Jarda Svoboda z mé oblíbené kapely Traband, slova Jiří Ornest. Herci a zpěváci jsou skvělí, jejich nadšení nakažlivé, vůbec není potřeba rozlišovat, kdo je zdravý a kdo má "handicap". Zapojují se všichni a společně jim to funguje tak, že člověk až závidí. 

Moje druhá zkušenost s The Tap Tap naživo - doporučuju jak Nefňuku, tak jakýkoliv jejich koncert. Zvedne Vám to náladu, zaručuju:-)






Selfíčko s diváky - bohužel nebylo vyprodáno, ale nevadilo. Já jsem schovaná vlevo za andělem:-)

.

The Tap Tap: Nefňuka (Nová scéna, 4.9.2016)
  • Scénář: Jiří Ornest, Jan Rybář, Šimon Ornest (podle předlohy Jésus Betz od Freda Bernarda, Francoise Roca)
  • Režie: Jakub Maceček
  • Texty písní: Jiří Ornest
  • Hudba: Jarda Svoboda (Traband)
  • Hudební režie: Šimon Ornest
  • Scéna a loutky: Petr Matásek