sobota 28. prosince 2013

Peter Handke: Úzkost brankáře při penaltě

Jeden z mnoha vánočních přírůstků do naší knihovny a první přečtená kniha od Ježíška. Vyvolala u mne zásadní otázku - mají v Rakousku nějaké normální spisovatele???


Peter Handke je rakouský spisovatel, dramatik a překladatel. Narodil se v roce 1942 a svůj první román Sršni vydal v roce 1966. Napsal poměrně velké množství románů a novel - seznam najdete na wikipedii. Jak se píše na přebalu knihy, je to enfant terrible evropské avantgardy, několikrát byl nominován na Nobelovu cenu, ktero pro své "nesprávné" politické postoje nejspíš nikdy nezíská.
V Česku vyšlo Peteru Handkemu několik knih (viz kosmas.cz), známá je jeho divadelní hra Spílání publiku, kterou v Divadle Komedie v roce 2010 režíroval Dušan Pařízek - ohlasy na ní byly velmi rozporuplné - buď adorace, nebo odsouzení. Mně osobně zaujalo, že Handke spolupracoval s německým režisérem Wimem Wendersem a je dokonce autorem některých částí scénáře filmu Nebe nad Berlínem (budu si to muset zase někdy pustit, svého času jsem byla tímhle filmem unešená).

Mnohem míň jsem ale byla unešená novelou Úzkost brankáře při penaltě. Vyšla v roce 1970 a za první rok se jí prodalo 75 tisíc výtisků.

Hlavní hrdinou je Bloch, zřejmě bývalý známý brankář - o fotbale se v knize několikrát mluví, je zjevné, že Bloch této hře rozumí. Zdá se, že před tím, než byl známým brankářem, pracoval na stavbě - tam s ním ale nikdo nepočítá - alespoň Bloch to tak chápe, nakonec dokonce dostane i papíry, které vyhazov potvrzují. Bloch bydlí v hotelu, poflakuje se po městě, chodí do kina, pije pivo a jí uzeniny, občas někomu volá (bývalé manželce), s někým se seznámí. I s pokladní z kina, pro kterou tahle náhodná známost končí tragicky. Bloch posléze vyrazí na jih do malého pohraničního městečka za nějakou svou známou. I tady bydlí v hotelu, sleduje cvrkot, ztratil se tu zrovna zdravotně handicapovaný školák, četníci po něm pátrají. Že to zní vcelku epicky a srozumitelně? Jenže takhle ta kniha psána není. Styl je sice formálně jednoduchý, ale srozumitelnost (alespoň pro mne) vázne. Každá věta sama o sobě smysl dává, vlastně je velmi pregnantní, ale návaznost mezi nimi je často zvláštní. Bloch má problém s porozuměním slovům, svět kolem se mu rozpadá a čtenář váhá, zda by se ke čtení lépe hodil alkohol, nebo prášek na bolení hlavy. Některé motivy se neustále opakují, opakuje se i Bloch, který se snaží porozumět a interpertovat sdělení ostatních lidí, ale stejně je nechápe, nebo chápe jinak.

Zkuste si přečíst první kapitolu: http://art.ihned.cz/c1-60436280-peter-handke-uzkost-brankare-pri-penalte - a ta patří ještě k těm srozumitelnějším.

Chvílemi mi to připomínalo Kafkův Zámek, pak bizarnosti Elfrede Jelinek, event. nesrozumitelnost textů Thomase Bernarda. Mají v Rakousku nějakého normálního spisovatele? Nějaký normální rakouský román ze současnosti by nebyl? Novela má pouhých 118 stran a přesto mi dala dost zabrat. Vlastně každý odstavec se vzpíral uchopení... A vědomí, že mi Ježíšek přinesl ještě jednu knihu od téhož autora, mi nepřidalo... Asi jsem to fakt nepochopila...

Protože - jak se píše v oficiální anotaci: Mezi vnitřním životem Josefa Blocha a vnějším světem, který pozoruje, se otevírá propast, kterou jazyk, jak se zdá, nedokáže překlenout. Co znamenají slova, co předměty, co činy? Záleží na vraždě? Celek se rozpadá, zůstávají detaily. Co s nimi? Zneklidněný čtenář nepřestává bloudit. Přesto je třeba volit - situace brankáře při penaltě je metaforou člověka vystaveného volbě a symbolizuje zároveň i jeho životní šance.


Anebo jinak - jasně, že chápu, že právě způsob psaní a práce s textem je to, co je na Handkeho novele výjimečné. Na druhou stranu, chci já něco takového číst? Možná ve vězení nebo na Transsibiřské magistrále se dá podobná kniha ocenit. Já si dám momentálně asi raději pauzu...

Hodnocení: 1/5
Peter Handke: Úzkost brankáře při penaltě

Nakladatel: RUBATO
Originál: Die Angst des Tormanns beim Efmetger
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

sobota 21. prosince 2013

Barbora Šťastná: Šťastná kniha

Souznění, tak by se dal popsat můj nejsilnější pocit z téhle knihy:-) Stejný věk, podobné starosti i radosti. 

Asi před dvěma měsíci jsem narazila na http://stastnyblog.cz/ - a byla jsem z něj nadšená. Autorka je vtipná a zábavná a to, o čem píše, je mi víc než blízké. Úvahy či krátké fejetony o rodině, práci, přátelích, o plánech, proplouvání životem. Spolu s blogem jsem zaregistrovala i čerstvou knihu, která je tím nejlepším z blogu. Neodolala jsem a dobře udělala...

Oficiální anotace: 
Taky vás někdy napadlo, že byste chtěli změnit svůj život? Odjet meditovat do Indie? Chovat bio ovce na Šumavě? Zachraňovat děti v Africe? Pracovat v baru na středomořské pláži? Taky mě to napadlo, ale, upřímně řečeno... nechtělo se mi. Místo toho jsem vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou. A zjistila jsem, že štěstí si nechci schovávat na Vánoce, na dovolenou nebo na někdy jindy.

Už jen ty názvy kapitol ve mně rezonují:

Byla bych o moc šťastnější, kdybych nebyla bordelářka - to si říkám každou chvíli, kdy nutně potřebuju najít nějaké doklady, cestovní pas, nebo jako naposledy, když jsem dva dny hledala kostým Mikuláše… Sehnat paní z matriky mimo úřední den, aby na počkání vyrobila duplikát rodného listu k zápisu, to dá vážně dost práce. Zvlášť když ten originál pak najdu o dva dny později…

Spánek je tím, čím dřív býval sex - Každý večer si říkám - dneska určitě půjdu spát už v deset. Jenže ještě se potřebuju podívat na tohle, dodělat tamto, zapsat si tohle… Večer mi to myslí nejlíp, udělám nejvíc práce. A pak je tu najednou půlnoc. Můj syn Bartoloměj se ovšem obvykle budí mezi 5:30 a 6:00….

Možná bych to neměla říkat, ale díky alkoholu jsem šťastnější. Skoro pokaždé. -  Není nutné komentovat. U mne funguje:-)

Nejjistější způsob jak něco nestihnout, je mít na to spoustu času. - Příští rok nechám ty kalendáře k vánocům udělat už v říjnu. Fotky můžu přece vybírat průběžně - to si říkám každý rok. A jak to dopadne? Dva týdny před vánoci se k tomu konečně dostanu, věnuju tomu dvě noci a pak trnu, jestli to v laboratoři stihnout včas vyrobit. A to je jen jeden z příkladů...

Prostě a jednoduše - Šťastnou knihu jsem si víc než užila. A blog mám v záložkách a pravidelně nakukuju - doporučuju totéž, je plný drobných rad, jak si užívat života tady a teď.

Ještě jedna anotace, tentokrát přímo od autorky:

Moje drobné experimenty se štěstím se odehrávají na půdorysu mých obyčejných dnů. Zkusila jsem například:
  • vyházet staré oblečení
  • usmívat se v pondělí ráno
  • znovu si přečíst Ronju, dceru loupežníka
  • pít víno
  • namalovat si pusu červenou rtěnkou
  • zavařovat povidla
  • plakat v kině
  • pít víno (ano, je to tu dvakrát a není to překlep)
  • prožít čtrnáct dní bez peněz
  • ochutnat chobotnici
  • zmoknout
  • odškrtnout si splněný úkol ze seznamu
  • mluvit s neznámými lidmi
  • nenadávat na sněhovou kalamitu
  • věřit komplimentům
  • dívat se cizím lidem do rozsvícených oken
  • představovat si, že jsem Angelina Jolie
  • jít běhat, i když se mi nechce
  • jít na country koncert, i když country vůbec neposlouchám
  • uvařit kohouta na víně (a pít u toho víno)
A o tomhle všem je Šťastná kniha.
Hodnocení 5/5

Barbora Šťastná: Šťastná kniha

Nakladatel: Motto
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

středa 18. prosince 2013

Timur Vermes: Už je tady zas

Adolf Hitler? V Berlíně? V roce 2011?! Nikdy by mě nenapadlo knihu s tímto námětem číst. Ale jedna moje kamarádka si právě tuto knihu přeje k vánocům, tak jsem zakoupila, nahlédla a už neodložila. Bavila jsem se královsky od začátku až do konce.  A asi nejen já - jen v Německu se románu prodalo už přes milion výtisků. 


Jednoho časného odpoledne roku 2011 se na nevyužívaném pozemku uprostřed Berlína probudí Adolf Hitler. Má na sobě uniformu nasáklou nějakým palivem ("... snad se mi Eva pokoušela uniformu vyčistit, použila ovšem přehnané množství technického benzínu, člověk by řekl, že na mě vylila rovnou celý kanistr...") a vůbec se nemůže upamatovat, co dělal minulý večer, v dubnu 1945.  Ujme se ho prodavač novinového stánku, který je Hitlerem zaujat - myslí si, že jde o imitátora, komika na volné noze, který to s tím předváděním führera dovádí trochu ad absurdum. 
Nechá ho u sebe pár dní bydlet a jeho nový podnájemník s pomocí tisku pomalu začíná chápat realitu. Z některých věcí je nadšen: "První hodiny u stánku patřily prostým dělníků a penzistům. Moc toho nenamluvili, kupovali kuřivo, ranní noviny, především list jménem Bild byl velice oblíbený, zejména u starších osob, předpokládal jsem, že je tomu tak proto, že vydavatel upřednostňoval neslýchaně velké písmo, aby i lidé se slabým zrakem nepřišli o informace. V duchu jsem byl nucený připustit, že je to vynikající nápad, něco takového nenapadlo dokonce ani horlivého Goebbelse.", jiné - např. televize plná kuchařských show, či ženy venčící psy a sbírající po nich jejich exkrementy, ho matou. Střet s realitou samozřejmě přináší mnohé další komické situace, které Hitler poměrně vtipně komentuje.
Tím to ale nekončí. Trafikant ho představí lidem od televize a Hitler dostane příležitost vystoupit v jakémsi laciném xenofobním pořadu - a zhostí se toho na výbornou. Neříká sice  nic jiného, než říkal vždy, lidé ho ale berou jako výtečného imitátora a jeho řeči považují za legraci a parodii, případně za velmi trefný komentář aktuální reality. Hitler získává na popularitě, jeho video se objeví na youtube, počty lajků se počítají na statisíce, velmi rychle ovládne moderní technologie (vtipné scénky, kdy si vůdce vybírá telefonní zvonění a volí jméno pro svůj e-mail jsou jen začátkem) a i díky nim získává nové příznivce. A jeho hvězda opět stoupá vzhůru, protože ovládat masy, to mu přece vždycky šlo... A i když si všichni kolem myslí, že je to jen zábava, Hitlerovy cíle jsou pořád stejné - přece silné a čisté Německo. Nakonec se rozhodne i pro návrat do politiky - a z jeho volebního hesla ("Všechno nebylo jenom špatné") mrazí v zádech... 
Kniha je psána z pohledu hlavního hrdiny a je neskutečně čtivá a zábavná - a to i přesto, že"židovská otázka není legrační". Když jsem knížku otvírala, měla jsem trochu obavy - jak se tu bude podávat druhá světová válka atd. Pravda je, že  Hitler se často vrací v myšlenkách do minulosti, ale děje se tak hlavně proto, aby komentoval naši současnost a srovnával. Nu, nevycházíme z toho zrovna pěkně... Na Hitlerově novodobé raketové kariéře je velmi názorně předvedeno, jak by to také mohlo s námi skončit - ačkoliv si všichni říkáme, že některé věci se už nikdy nebudou opakovat, asi by stačil jeden schopný demagog... Na jednoduchá řešení přece vždycky slyšíme, je to tak lákavé... A to nejen v Německu... Vyhrocená situace ve společnosti se té předválečně navíc v lecčems podobá... No, nakonec abychom byli rádi, že v čele státu máme ty naše nýmandy... 
Vtipná a chytrá kniha, která Vás donutí zamyslet se - že bych jich pod ty stromečky rozdala víc?:-)

Hodnocení 5/5
Timur Vermes: Už je tady zas (v originále: Er ist wieder da)
Nakladatel: Argo
Překlad: Škultéty, Michaela
Rok vydání: 2013 (1. vydání)





úterý 26. listopadu 2013

Aimee Benderová: Zvláštní smutek citronového koláče

Příběh dívky, která dokáže z jídla rozpoznat pocity a nálady osoby, která pokrm připravovala.


Na začátku knihy je hlavní hrdince Rose devět let a maminka ji k narozeninám peče citronový koláč. Rose neodolá a kousek koláče s čokoládou hned ochutná. A začnou se dít podivuhodné věci. Rose z koláče cítí smutek a prázdnotu - té je totiž plná maminka, která koláč pekla. Postupně zjistí, že emocemi hýří i další potraviny - Rose po ochutnání prostě VÍ, jak se cítil ten, kdo jídlo připravoval a zároveň i pozná, odkud jednotlivé ingredience jsou a jak se s nimi zacházelo. Život se pro Rose stává peklem, protože skoro každé jídlo ji rozhodí. Nakonec její jídelníček sestává hlavně z křupek a chipsů z automatu...

Díky ochutnávání zjistí Rose matčinu nevěru, bratrovo mizení mimo okolní svět i podivnost svého "robotického" otce, který se hystericky bojí nemocnic. Prostě trochu divná rodina. Rose se nemůže ani nikomu svěřit, snad jen bratrův geniální přítel George ji chápe... Kamarádky ve škole si na Rosiině chuti testují své nálady...

Knížka má velmi příjemný rozjezd a půvab, postupně mě ale okouzlení opouštělo. To ve chvíli, kdy se děj soustřeďuje na Rosina bratra Josepha, který má zjevně také rodinné tajemství, ale ještě z divnějšího ranku, tak tajemné, že se vlastně ani nedá pochopit. Taky mi nějak nebylo jasné, proč Rose se svým "darem" něco nedělá - řešení, které nakonec na radu George zvolí, mě napadlo poměrně záhy, ovšem Rose si musela počkat do svých 22 let... K nadšení nepřispěl ani překlad - na jednu stranu je velmi zdařilý a kniha se čte poměrně lehce, na druhou stranu jsou tu výrazy, kvůli kterým by člověk měl mít po ruce google. A to u čtení tohoto typu literatury zrovna neočekávám (př. matčiny jahody rostou na treláži, Joseph matce připomíná geodu, otec matku miloval tak, jak ornitologovi poskočí srdce, když uslyší kolpíka růžového, v ulici jim rostly jacarandy). Jo a v celé knize chybí uvozovky, taky pěkná novota...

Mám nějak pocit, že ten prvotní pěkný nápad by se dal zpracovat zdařileji. Ale možná je to jen můj dojem, kniha dostala řadu cen a překladová práva byla prodána do bezmála 20 zamí světa.

Hodnocení: 3/5



Nakladatel: Argo
Originál: The Particular Sadness of Lemon Cake
Překlad: Volhejnová, Veronika
Rok vydání: 2013

neděle 24. listopadu 2013

Johan Theorin: Skrýš

Další ze série severských detektivek, či v tomto případě spíše psychothrillerů. Aneb: co se může stát ve školce fungující při psychiatrické léčebně pro psychicky narušené pachatele násilných trestných činů....


Hlavním hrdinou knihy je skoro třicetiletý Jan, který se uchází o místo učitele v mateřské školce Mýtinka.

(Z profesního HR hlediska mě zaujal už náborový inzerát, kde se pěkně vyrovnali s genderovou rovností: "Hledáme vychovatele/vychovatelku nebo učitele/učitelku pro práci v mateřské škole - nejlépe mladšího muže, protože našim cílem je vytvořit pracovní tým, v němž budou rovnoprávně zastoupena obě pohlaví.")
Je to trochu speciální školka, protože je součásti psychiatrické Kliniky svaté Patricie. "Její základní myšlenka se opírá o výzkum, který se snaží zjistit, nakolik je pro výchovu malých dětí rozhodující vztah k rodičům. Jde o to, aby z nich vyrostli sociálně zralí jedinci. Pěstounské domovy, jak ty, kde děti žijí trvale, tak i ty, v nichž jsou dočasně, mají určitá negativa. Tady ve Svaté Patricii dáváme přednost tomu, aby naše děti měly pravidelný a stálý kontakt se svou biologickou matkou nebo otcem - bez ohledu na zmíněné neobvyklé podmínky. Pro rodiče je pak kontakt s dítětem zároveň součástí léčby."

Jan o to místo dost stojí - a nejen pro to, že má děti rád - do Sv. Patricie ho táhne i vzpomínka na Alici Rami, dávnou a jedinou lásku, se kterou se kdysi setkal na jiné psychiatrické klinice, v době dospívání. Roky po ní marně pátral, ale možná, že právě teď je Alice docela blízko.... Tohle ale není jediné Janovo tajemství - před pár lety, na začátku učitelské kariéry, se mu v lese ztratilo dítě... A nebyla to zrovna nešťastná náhoda... Nic z toho se ale naštěstí neprovalí a Jan je do školky přijat.

Vedle sebe se tak začínají odvíjet tři linie vyprávění, které jsou zdánlivě samostatná, ale vlastně spolu velmi souvisejí a vysvětlují Janovo počínání: vzpomínky na školku Rys, kde se ztratil malý William, vzpomínky na Alici Rami, která Janovi změnila život a aktuální pátrání po Alici, která je možná pacientkou Sv. Patricie a možná i matkou jednoho ze svěřených dětí ve školce...

Všechna tři vyprávění jsou napínavá, ale mráz přechází po zádech hlavně v té poslední rovině. Jan se totiž rozhodne, že do přísně hlídané kliniky plné nebezpečných šílenců pronikne. Když to nepůjde výtahem s dětmi, zkusí to tajným tunelem a starými sklepy. A překvapivě se mu to povede, i když to, co objeví, není zrovna to, co hledal...

My terapeuti se nesmíme vydat do temného lesa, ve kterém naši pacienti zabloudili. Musíme zůstat stát na jeho okraji, na světle a lákat pacienty k sobě…“

S přibývajícími stránkami se o Janovi dozvídáme stále víc a víc. A i když je to hrdina spíše sympatický a pro většinu svých činů má nějaké vysvětlení a motivaci, tu ironii osudu na konci mu vlastně trochu přejeme...

Závěr knihy je překvapivý - prozradit Vám ho ale samozřejmě nechci. Přečtěte si jej sami, těch 416 stran si určitě užijete:-)

Skrýš je čtvrtá kniha, kterou jsem od Johana Theorina četla. V pomyslném žebříčku se sice stále na prvním místě drží Mlhy Ölandu, Skrýš se ale spolu se Zkamenělou krví zařadily na čestné a sdílené druhé místo. Pokud se chcete trochu bát a a přitom být napjatí až do konce, knihy Johana Theorina můžu jen doporučit.

Hodnocení: 5/5


Nakladatel: MOBA
Překlad: Bojanovský, Jaroslav, ze švédského originálu „Sankta Psyko“ (Wahlström & Widstrand, Stockholm, 2011)
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

středa 20. listopadu 2013

Šani Boianjiu: Věčný národ se strachy netřese


Jak jsem se k téhle knize dostala?


Podivně – natrefila jsem totiž někde na fotografie ze křtu knihy v knihkupectví Neoluxor, kde s mladičkou (27 letou) židovskou autorkou Šani Boianjiu pózoval český herec Jiří Langmajer. Že by nějaké podprahové sdělení pro staršího čtenáře, který si tohoto herce pamatuje jako desátníka Koubu v komedii „Copak je to za vojáka…“? No každopádně zafungovalo a uvízlo v hlavě. A tak když jsem knihu posléze zahlédla v knihovně, neodolala jsem. Ovšem s českou vojnou tohle dílo nemá společného opravdu nic, snad kromě uniforem…

O čem kniha je?

O třech dívkách – Jael, Lee a Avišag, které žijí v jednom malém a zapomenutém izraelském městečku, kde všichni pracují v „továrně, kde se dělají součástky do strojů, na kterých se dělají stroje, na kterých se dají dělat letadla“. Jinak tam je docela nuda, ani ve škole se nic moc neděje, stále probírají knihu Jonáš a učí se zkratky (SAM – druh syrské ponorky, IAF – izraelské letectvo, děti s RPG – děti, které zkoušely střílet z ručních protitankových granátometů a při tom z neznalosti principů zbraně uhořely…). A tak holky řeší mejdany, kluky a vypadávající signál mobilních telefonů. Jenže sem tam se ve vzpomínkách objeví cosi o raketě, která zapálila banánové pole, nebo upoutala jejich spolužačku na vozík…Příp. příhoda o tom, jak atentátník zabil v autě matku další spolužačky. Pravý hard-core ale začíná až v okamžiku, kdy jsou holky po maturitě odvedeny do armády. V Izraeli to tak prostě chodí – je ti 18 a jsi zdravý, tak braň svou vlast. Holky to berou jako samozřejmost, podobně, jako že musí chodit do školy, nebo že se někdy vdají. Aneb jak říká sama autorka v jednom rozhovoru: "Sloužit v armádě a bránit Vaši vlast je velká pocta a na naší planetě je spoustu lidí, kteří toto privilegium nikdy nedostanou. … Taková zkušenost dodává ženám sebejistotu. Nemusí čekat do pětatřiceti nebo čtyřiceti, aby zjistily, že jsou schopné zvládnout jistou zátěž nebo že nepotřebují svolení mužů. Služba v armádě rozptyluje rychleji mýty, které se reprodukují v ženských časopisech“. Děkuji pěkně.

A tak Jael cvičí elitní střelce, Avišag hlídá egyptskou hranici před súdánskými běženci a Lea slouží jako vojenská policistka na kontrolním stanovišti, kterým každý den přecházejí do Izraele palestinští dělníci za prací. No jo, jenže Izrael je přece jen skoro pořád ve válce. A tak se kniha rozpadá na spoustu drobných a neveselých příhod a příběhů, kde běženci skáčou na ostnatý drát, vojáci odcházejí do útoku, ze kterého už se nevrací, Palestinci podřezávají vojákům krky a unesené a zneužívané Ukrajinky nikoho nezajímají. A kde je sex, včetně toho nedobrovolného, něco, co aspoň na chvíli funguje. Jinak je to ale poměrně dost bezvýchodné… Holky to většinou neřeší, ale to, v čem žijí, se na nich samozřejmě podepisuje, jak na vojně, tak i v době po ní…

Jak říká autorka: "Mimo Izrael je moje kniha často prezentovaná jako román o ženách v armádě, chápu, že je to atraktivní téma. Chtěla jsem ale ukázat, že bezprostřední zkušenost s násilím není pro lidi v Izraeli omezená jen na dva roky povinné vojenské služby. Osmileté dítě může zažít víc násilí než osmnáctiletý rekrut“.

Není to lehké čtení.

Vzhledem k tématu by to asi ani nikdo neočekával, ale já mám na mysli i samotnou formu románu. Moc dobře se mi to prostě nečetlo. Román přeskakuje v časových rovinách, odehrává se na střídačku před vojnou, během vojny i po vojně, do toho se ale pletou ještě roviny dalších hrdinů knihy, těch, kteří vyprávějí jednotlivé dílčí příběhy. Většina knihy je v ich-formě, což k přehlednosti také nepřispívá, vzhledem k tomu, že hlavní vypravěčky jsou tři – to je ale možná spíš otázka překladu. Někdy mi trvalo dost odstavců, než jsem pochopila, která dívka má zrovna slovo. Oficiální anotace slibovala vtip a humor – asi jsem nějak přecitlivělá, ale mně to moc legrační nepřipadalo. Občas to spíš připomínalo dívčí románek v tragických kulisách… Dávat si infuze zmrzlého fyziologického roztoku? Snad jen kapitolka o tom, jak se tři demonstranti z malé palestinské vesnice chtějí dostat do médii a požadují na důstojnici Lee, aby zakročila přesně podle příručky na rozhánění demonstrací, je docela vtipná. Některé kapitoly mi unikají úplně – třeba ta o hromadném znásilnění. Proč tam jezdily, proč tam zůstaly, proč se nebránily? Navíc je poměrně rychle jasné, že u téhle knihy se žádný happyend nebo katarze prostě konat nebudou...

Mám-li to shrnout, jsem ráda, že jsem tu knihu přečetla, ale v zásadě bych byla ještě raději, pokud bych na podrobnosti zase rychle zapomněla. Řadím tak tuhle knihu do společné množiny s knihami Cormaca McCarthyho či Petry Procházkové.

Moje hodnocení 3/5


  • Nakladatel: Jota
  • ISBN: 978-80-7462-340-0, EAN: 9788074623400
  • Originál: The People of Forever Are Not Afraid
  • Překlad: Suchomel, Tomáš
  • Rok vydání: 2013 (1. vydání)

neděle 17. listopadu 2013

Haruki Murakami: 1Q84 (Kniha 3)

Nedalo mi to a hned po dočtení prvních dvou částí jsem vyrazila do nejbližšího knihkupectví - zakoupit a následně také přečíst poslední část Murakamiho trilogie... Ještěže jsem si ty první dva díly tak šetřila, asi by mě nebavilo čekat rok na vydání poslední části...



Haruki Murakami (japonsky: 村上 春樹, Murakami Haruki; *12. ledna 1949 Kjóto) je současný populární japonský spisovatel a překladatel. Murakami se narodil v Kjótu v roce 1949, ale většinu mládí strávil v Kóbe. Jeho otec byl syn buddhistického mnicha a matka dcera ósackéhoobchodníka. Oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Již od dětství byl Murakami silně ovlivněn západní kulturou, zvláště západní hudbou a literaturou. Vyrostl na četbě děl od amerických spisovatelů jakými byli např. Kurt Vonnegut nebo Richard Brautigan a často je oddělován od ostatních japonských spisovatelů právě kvůli ovlivnění Západem.
(wikipedie)
A právě tenhle Murakami strávil 4 roky svého života tím, že psal román 1Q84. V Japonsku vyšly první dva díly v roce 2009, třetí o rok později, v České republice vyšly první dvě části na podzim 2012 a poslední v říjnu tohoto roku.
O čem je poslední díl? Navazuje na díly předcházející, i v téhle části je hlavní linií vztah Aomame a Tenga, dvou lidí, kteří se setkali v deseti letech ve školní třídě a stále na to nejsou schopni zapomenout. Jejich dětství ostatně nebylo zrovna idylické, i když to těžko může být důvodem, že na sebe po 20 letech stále zamilovaně a se sexuálním podtextem myslí... A nejen to - hlavním motivem románu je akt takřka biblických parametrů...  To byste neuhodli - neposkvrněné početí... 
Jinak mám ale pocit, že zázraků a fantastických motivů v posledním díle trochu ubylo.  Sem tam se ještě nějaká ta kukla ze vzduchu objeví, ale Little People jsou celkově nějak pasivnější.... Oproti tomu přibyl nový vypravěč - Ušikawa, člověk nepříjemného vzhledu a temné minulosti, který se z pověření náboženské sekty hrabe v životech obou hlavních hrdinů. Jeho přísně logický a souvislosti nacházejíci pohled byl pro mě ovšem docela osvěžujícím prvkem. Snad bude jeho mysl pro Malé lidi přínosem...
Docela zajímavá je také část románu věnovaná smíření Tenga se svým nesnesitelným otcem, bývalým výběrčím televizních poplatků, toho času v komatu. Člověk se minimálně dozví, jak to v Japonsku chodí ve zdejších ústavech pro staré lidi s demencí a jak to vypadá, když někdo zemře. Vše se řeší s úctou, vážností a profesionalitou - máme se tu v Česku opravdu co učit... (soudím z vlastní nedávné zkušenosti...)
I poslední díl Murakamiho trilogie se velmi lehce četl. Jediné, co snad mohu autorovi vytknout, je happyend na konec - to jsem vážně nečekala... I tak jsem si těch 1100+ stránek náležitě užila:-) 
A mám předsevzetí: naučit se strečink:-)


Haruki Murakami: 1Q84: Kniha 3

  • Nakladatel: Odeon
  • ISBN: 978-80-207-1514-2, EAN: 9788020715142
  • Překlad: Jurkovič, Tomáš
  • Rok vydání: 2013 (1. vydání)

středa 13. listopadu 2013

Haruki Murakami: 1Q84 (Kniha 1 + Kniha 2)

Haruki Murakami  je současný japonský spisovatel a překladatel, velmi populární na Západě.  Je poměrně  známý i v České republice - vyšlo tu celkem 9 jeho románů, v roce 2006 u nás získal cenu Franze Kafky. Jeho poslední kniha - román 1Q84 - se objevila na pultech knihkupectví poprvé v Japonsku na jaře 2009 a byla vyprodána během jediného dne - do měsíce pak bylo rozebráno více než milión výtisků.  

 


Už několik měsíců na mě Murakami čekal v knihovničce. Proč tak dlouho? Vždyť je to přece můj oblíbený japonský autor…. Vysvětlení je prosté. Knihy čtu nejraději  “najednou”, optimálně za den či dva - mám pocit, že takhle si knihu nejvíc užiju, mám z ní ucelený a ničím nenarušovaný dojem. Jenže copak se takhle může  člověk pustit do knížky, která má 750 stran? Co dítě, domácnost, práce?:-) Nota bene, když jsou to jen první dva díly, třetí vyjde až před vánoci? No ale nakonec jsem se přece jen rozhodla, že si letošní náročný podzim musím trochu zpestřit, a tak jsem si v pátek večer knihu vzala do vany.
O čem to je? Ve vyprávění se po kapitolách střídají dva hlavní hrdinové - Aomame, což je cvičitelka bojových umění a fyzioterapeutka, která vyrostla v rodině Svědků Jehovových a Tengo, pomocný učitel matematiky z přípravky s literárními ambicemi. Aomame kromě svého oficiálního vede ještě jeden tajný život - je to sériová vražedkyně mužů-domácích násilníků a agresorů (a la Dexter), která uvolňuje napětí sexem s neznámými muži. Tengo se zase pro změnu zaplete do literárního podvodu - pomůže jedné velmi zvláštní dívce sepsat její prvotinu, ze které se ovšem stane bestseller (a co je horší - realita).  Osudy těchto dvou hrdinů běží v knize paralelně vedle sebe, aby se ovšem záhy ukázalo, že to není tak úplně pravda, vždyť oni se přece znají!
Kromě těchto dvou hrdinů se tu ale pohybuje mnohem víc postav - podivná dyslektička a autorka bestselleru Fukaeri, která mimochodem mluví naprosto příšerným jazykem  (jedna z mála věcí, která mi v knize dost vadila, byla Fukaeřina mluva - chápu, že překladatel se pokoušel ukázat, že Fukaeri JE EXOT, ale tohle je i na mně moc: “Múžu tu chvýly bíd z tebou? Čťy my ňějakou kňýšku.”),  paní - zachránkyně týraných žen a její homosexuální osobní strážce s vycvičným psem milujícím špenát, ztracená Tengova matka a Tengova vdaná milenka, sexuálně náruživá policistka...  I okolní svět se vyvíjí, svět, ve kterém žijí, reálný rok 1984, se mění v čas s jinými pravidly - ve svět roku 1Q84. Na obloze plují dva měsíce, Little People spřádají ze vzduchu kukly a náboženské sekty se připravují převzít nadvládu…

Musím říct, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Je tu zpátky ten Murakami, jak ho znám - paralelní světy, dvojníci, americká jazzová a klasická evropská hudba,  nadpřirozené jevy a dokonce kočky... Pocitově tak trochu jako  “Konec světa & Hard-boiled Wonderland”. A opět české reálie - po Kafkovi přišla řada na Janáčka a jeho Sinfoniettu.
No a jako vždy mě dostalo japonské vaření:-)
“Tengo opral rýži, zapnul elektrický varný hrnec, a než byla rýže hotová, připravil polévku misoširu s řasami wakame a pórkem, opekl sušenou makrelu, vyndal z ledničky tofu a ochutil ho zázvorem. Nastrouhal bílou ředkev. Ohřál v hrnci vařenou zeleninovou přílohu z minula. Přidal naloženou vodnici a švestky umeboši. … “Promiň, je to jen takové jednoduché jídlo,” omlouval se Tengo.
Prostě, abych to shrnula - 1Q84 se mi líbilo moc a jsem dost zvědavá, jak to dopadne. To si ale budu muset ještě dalších 464 stran počkat…


Nakladatel: Odeon

Překlad: Jurkovič, Tomáš
Popis: 1× kniha, vázaná, 768 stran, 12,5 × 20 cm, česky
Rok vydání: 2012 (1. vydání)