pátek 30. května 2014

Jonathan Littell: Suché a vlhké

Esej z pera autora Laskavých bohyň s podtitulem Rychlý výpad na fašistické území.


Před několika lety jsem četla Laskavé bohyně, rozsáhlý román, kde je pomocí fiktivních vzpomínek vzdělaného nacistického důstojníka vykreslena druhá světová válka a východní fronta. Tahle kniha na mě udělala obrovský dojem.
V době, kdy k ní její autor, Jonathan Littell, sbíral materiál, napsal i esej Suché a vlhké - útlou a nenápadnou knížečku, která se nám loni ocitla pod vánočním stromkem. Jevila se mi jako vhodná četba do autobusu, leč to jsem se trochu spletla... Vůbec to nebylo jednoduché čtení.
Jonathan Littell se inspiroval knihou Klause Theweleita, německého badatele, který se zabýval teorií fašismu a který napsal knihu Mužské fantazie, kde se pokouší na základě dvou stovek textů příslušníků německých Freikorps analyzovat psychologickou osobnost fašisty. Littell se rozhodl podívat se na fašismus z hlediska jazykového a jako zdroj si vybral dílo belgického fašisty Léona Degrella Tažení v Rusku. Hlavním důvodem bylo to, že se jednalo o knihu napsanou francouzsky, což je i jazyk Littellův (Jonathan Littell se narodil v roce 1967 v New Yorku, ve třech letech ale odešel s rodiči do Francie).
Léon Degrelle byl belgickým podporovatelem Hitlera, který se zúčasnil jako člen (a posléze i velitel) belgických legií zvaných Wallonie (nejprve součást wehrmachtu, posléze Waffen-SS) tažení do Ruska. Strávil tu čtyři roky, jeho vojenské úspěchy, především průlom sovětského obklíčení u Čerkas v únoru 1944 mu přinesly řadu vyznamenání, povýšení i setkání s Adolfem Hitlerem. Němci ale válku nevyhráli, a tak byl Degrell na konci války donucen uprchnout. Podařilo se mu přes Norsko odjet do Španělska, kde v roce 1949 vydává knihu Tažení v Rusku a kde také jako poměrně zámožný a úspěšný muž v polovině 80. let umírá.
Littell se rozhodl tuto knihu podrobit jazykové analýze. Zaměřil se na to, jak fašista strukturuje sám sebe, jak strukturuje svět kolem sebe a jakým jazykem popisuje realitu. Dokazuje, že jazyk realitu vytváří, že záměrně využívané protiklady a klišé přispívají k požadovanému výsledku a vyznění textu. Cílem Degrellovy knihy Tažení v Rusku není popsat skutečnost, ale obhájit vlastní činy a vytvořit legendu. Účel světí prostředky a jazyk je silným spojencem propagandy. Základní Degrellem používané protiklady ostatně daly název i celé stati: Suché a vlhké. Suché, pevné, vzpřímené, vztyčené, štíhlé, důstojné, krásné - to vše jsou adjektiva, kterými Degrelle popisuje fašisty, Germány, německé vojáky. Vlhké, bahnité, rozplizlé, rozkládající se, shnilé, lepkavé, mazlavé, lepivé, plné hnisu, hmyzu - to jsou Rusové, rudí, bolševisté, Asiaté, Mongolové, mužici, barbaři, Sibiřané, poloviční divoši, hrdlořezové, prostě nepřátelé. Rudé hordy se rojily, zaplavovaly území, které se topilo v jejich hlučném přílivu. Naproti tomu fašisti dle Degrella šířili germánskou kulturu a pořádek, představovali civilizaci, ideály a křišťálovou čistotu. Littell pečlivě zkoumá Degrellův textový korpus, dává si práci s počítám výskytu jednotlivých výrazů, uvádí názorné příklady a připojuje ukázky. Knihu doprovází historické fotografie i dobové propagandistické plakáty, které text vhodně doplňují a podporují.
No, ze začátku to vůbec nebylo snadné čtení. Chyběly mi historické souvislosti, osudy Belgie za druhé světové války mi byly prakticky neznámé, ještěže máme wikipedii a strýčka googla. Po překonání problémů se vstupními informacemi jsem se už ale začetla a nechala se unášet autorovými teoriemi a jejich praktickým potvrzováním. Musím říct, že to bylo zajímavé a pro mě nové a objevné. Zcela neplánovaně, ale o něco chytřejší a poučenější:-)
Hodnocení: 5/5

Jonathan Littell: Suché a vlhké

  • Nakladatel: Odeon
  • ISBN: 978-80-207-1318-6,
  • EAN: 9788020713186
  • Originál: Le sec et l´humide
  • Překlad: Pokorný, Martin
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 144 stran, 14,2 × 19 cm, česky
  • Rok vydání: 2010 (1. vydání)

středa 28. května 2014

Marcela Serranová: Deset žen

K narozeninám jsem dostala román pro ženy! No, kdy se mi něco takového naposledy stalo? Tahle kniha ale není typická ženská literatura, byť jejími hrdinkami je deset žen...


Marcela Serranová patří mezi nejvýznamnější latinskoamerické autorky, v Evropě je známá hlavně ve Španělsku a v Itálii. V Česku vyšla zatím jediná její kniha, román (anebo spíš sbírka povídek?) Deset žen. 
O čem to je?
Devět žen se jednoho dne sejde u ženy desáté - na setkání je pozve jejich společná psychoterapeutka. Jejím cílem je, aby ženy navzájem sdílely své osudy a trápení, a snad si tak navzájem i pomohly. Tenhle rámec je vlastně ale trochu zbytečný, protože se s ním v knize téměř nepracuje. Každá žena dostane svůj prostor ve své vlastní povídce, svém vlastním životopise, žádná interakce mezi pacientkami nenastává. 
Co mají hlavní hrdinky společné? Jsou to ženy a mají problémy, které nějak souvisejí s psychikou a ženským údělem obecně. Jejich osudy jsou rozmanité - zrcadlí se v nich dějiny Chile a vlastně i celého světa. Od druhé světové války, přes  diktaturu Pinocheta, izraelsko-arabský konflikt až do současnosti, kdy "v Chile mají prezidentku a v USA vládne černoch". Problémy žen jsou také různorodé, hrdinky pocházejí z nejrůznějších společenských prostředí a zastupují i všechny věkové kategorie. Jednu trápí nemoc dítěte, druhá se nedokáže smířit se zneužíváním v dětství, další se snaží překonat trauma ze znásilnění nepřátelskými vojáky, které nezůstalo bez následků. Objevují se tu i drogy, alkohol, nevyřešený vztah k matce, ale také otázka stárnutí, výchovy děti či ztráta manžela. 
Každý z příběhů je vyprávěn jako samostatná povídka: "... jediná cesta, jak převzít kontrolu nad tímto příběhem, je vyprávět ho. A přesně to teď dělám. Všichni přeživší musejí být schopni ujmout se svých vzpomínek, aby se mohli uzdravit. A proto potřebují jiné lidí. Dnes na vás vkládám břemeno toho být mi svědky. A to břemeno je těžké. Jsem vyčerpaná."


Když jsem tuhle knížku četla, nemohla jsem si nevzpomenout na vice než deset let staré sbírky rozhovorů, které vedla režisérka Olga Sommerová s vybranými ženami, svými přítelkyněmi, o jejich životě, snech a realitě: O čem sní ženy I a II. Nebylo v nich asi tolik zvratů, jak v osudech hrdinek Marcely Serranové, věnovaly se hodně partnerským vztahům a rovnoprávnosti žen, ale zaujaly mě tenkrát hodně... Asi to bude tím, že v podobných osudech se každý dříve či později alespoň částečně najde, protože každý si žije svůj vlastní příběh, jiný a přesto stejný.... 
"Kolik žen to má stejně jako já? Tisíce a tisíce po celém světě. Všechny ty čtyřicátnice, které si nesou na bedrech své malé životy, některé trochu chytřejší, milejší, ambicióznější nebo zábavnější, ale ve výsledku všechny stejné - stejně bezvýznamné a neškodné. Úporně se snaží být něčím výjimečné, vyniknout, zdůraznit, že jsou jiné. A všechny jsou tak vyčerpané."
Osudy žen jsou samozřejmě zajímavé a čtivé, mě ale snad ještě víc zaujalo to, co se odehrávalo na pozadí,  ta sonda do historie a současnosti Chile. Přece jen, s latinskoamerickou současnou literaturou nepřicházím zrovna často do styku. Líbilo se mi, jak se ženy ke své vlasti hlásily, a to i přes všechny problémy, které tam měly. To se tedy v české literatuře (tedy až na tu národněobrozeneckou) zrovna často nevidí. 

Deset žen je knížka, která se čte sama, neb hrdinky jsou "jedny z nás". Na druhou stranu, nejsem z téhle knihy zase tak "unešená", jak jsem po přečtení několika recenzí čekala. Asi je to tím, že přece jen žen s těžkým osudem znám sama víc než dost... A jejich příběhy jsou skutečné, umírají jim děti, perou se s vlastní těžkou nemocí apod. Můžu Vám poslat pár odkazů... 
Všichni ale nejsou tak "okoralí", jako já, a tak se nechte třeba zlákat mini-recenzemi na obálce:
"Romány Marcely Serranové jsou inteligentní a nádherně ženské. Když je čtete, jako byste se dívali do očí všem ženám světa." Arturo Pérez-Reverte, spisovatel

"Marcela Serranová je Šeherezádina dcera… Díky spisovatelkám, jako je Marcela, nebude mít život nikdy poslední slovo." Carlos Fuentes, spisovatel

"Poslouchat příběhy je jako prožívat mnoho životů. A vyprávět je zahání samotu." Marcela Serranová
 
Hodnocení: 4/5
Marcela Serranová: Deset žen
Nakladatel: Host
ISBN: 978-80-7294-783-6, EAN: 9788072947836
Překlad: Lišková, Jana
Popis: 1× kniha, vázaná, 336 stran, 13,3 × 20,5 cm, česky
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

čtvrtek 22. května 2014

Petra Hůlová: Macocha

 Petra Hůlová patří mezi mé oblíbené spisovatelky. Četla jsem asi vše, co napsala, některé knihy se mi líbily víc, některé jsem nepochopila, ale třeba Paměť mojí babičce považuji za zásadní. A k těm zásadním teď řadím i Macochu.



Do Macochy, nové knížky Petry Hůlové se mi ale, přiznávám, moc nechtělo. Recenze v tisku, na které jsme narazila, byly buď maximálně nadšené, nebo zcela odsuzující. Kamarádka Zdena byla knížkou téměř znechucená. Korunu tomu da brutální rozhovor, který pro Literárky s Petrou Hůlovou vedl Michal Komárek (http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/17233-ijeme-vci-ktere-nejdou) - nad ním jsem jen nevěřícně kroutila hlavou.

A tak jsem čekala na vhodnou náladu a příležitost, kdy se do knížky pustím. Objevila se, knížku jsem si vzala s sebou na jedno zdlouhavé lékařské vyšetření, kdy jsem ve špitále 4 hodiny v kuse ležela s kanylou v předloktí a nechávala si každou půlhodinu ubrat trochu krve. Hůlová se sem vyloženě "šikla". Utéct se nedalo a jiná zábava nebyla v dosahu:-)

Takže o čem to tedy vlastně je? Vypomůžu si oficiální anotací:

Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

Zní to šíleně, co? Kniha samotná je ale mnohem šílenější... Co se týče formy, tak se tahle knížka asi nejvíc podobá automatickému textu. Vypravěčka, autorka podřadných, ale komerčně úspěšných románu pro ženy, na čtenáře od první do poslední stránky hrne své životní strasti a slasti. Nevyhýbá se vůbec ničemu - erotice, partnerským konfliktům, alkoholismu, macešskému vztahu k dětem. Někdy není úplně jasné, zda to, co hrdinka líčí, je pravda, nebo jen opilecké blabolení. Hodně často z toho mrazí, chápu i slabší povahy, kterým se zvedá žaludek. Rozhodně to není čtení pro čerstvé matky v hormonálním opojení, to zacházení s dětmi je opravdu za hranicí. Hra se čtenářem má spoustu rovin, a tak čtenářův vztah k hrdince osciluje mezi soucitem, či náznakem pochopení a odsouzením, či pocitem zneužití důvěry.

Nejdůležitější ze všeho je ale jazyk. Hůlová je (a vždycky byla) v tomhle neskutečná a jedinečná. Floskule a klišé z bulvárních médií se střídají s neuvěřitelnými slovními obraty a hříčkami. Jeden odstavec a díra do hlavy. Chvilku mi trvalo, než jsem na tuhle vlnu naskočila, ale pak už jsem se vezla... Těch 168 stran mi tedy odhadem trvalo dvakrát déle, než jiná kniha podobného rozsahu, opravdu to není čtení do metra, ale stálo mi to za to.

Jen ve skrytu duše doufám, že ta kniha nebyla moc autobiografická... To by mi z ní mrazilo mnohem víc... Pro jistotu dnes Petru Hůlovou ve volbách zakroužkuju, třeba si od ní za čas přečtu nějaký depresivní román ze Štrasburku:-)




Hodnocení: 5/5
Petra Hůlová: Macocha
Nakladatel: Torst
ISBN: 978-80-7215-470-8 , EAN: 9788072154708
Popis: 1× kniha, brožovaná, 172 stran, 11,5 × 19,5 cm, česky
Rok vydání: 2014 (1. vydání)

pátek 9. května 2014

Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock

Plním své novoroční předsevzetí a pouštím se do díla Ladislava Fukse. A beru to pěkně popořadě: Pan Theodor Mundstock je Fuksovou prvotinou, kterou autor napsal ve svých čtyřiceti letech a vydal v roce 1963.

Před mnoha lety (10-15?) jsem viděla představení ústeckého Činoherního studia, které mám dodnes v živé paměti. Byla to inscenace Pan Theodor Mundstock podle předlohy Ladislava Fukse. Pana Mundstocka  hrál principál Jaroslav Achab Haidler a já ho mám s touto rolí už neodmyslitelně spojeného.

K samotnému Fuksovu textu jsem se ale dostala až teď, jsem to ale ostuda...
Dostala jsem tuhle knížku spolu s dalšími Fuksovými a hned se do ní pustila. No, nebylo to zpočátku vůbec lehké čtení, už jsem skoro zapomněla, jak se Fuks vyjadřuje. Komplikovaná souvětí, tajuplné jevy, přízračný a blouznivý hlavní hrdina povídající si s přízraky, vzpomínky, které se mění ve fantazii. 
Uvědomil si, že je jasnovidným a mesiášem, ale způsob byl praktický, věcný způsob, kterým má své spasitelské poslání uskutečnit, je zahalen v jeho nitru a i nadále právě tak stejně jako v minulých letech, snad jen s tím rozdílem, že se teď zdá být více na dosah ruky a že cestu ke spáse v sobě objevit a najít se stalo jeho první a nejvyšší povinností. 
Děj knížky se převážně odehrává v období protektorátu, byť s řadou vzpomínek na běžné žití v době předválečné. Pan Theodor Mundstock je Žid, který bojí. Jeho stín Mon, zhmotnění strachu a děsivých myšlenek na budoucnost, ho neustále nutí zaobírat se tím, co by se mohlo stát. Každý den očekává pozvánku do transportu, jeho známí a sousedé se postupně ztrácejí - v Lodži, v Terezíně, občas skočí z okna, nebo se utopí celá rodina... Pan Mundstock má nervy nadranc, projevuje se u něj i psychické onemocnění, každopádně je vykolejen z toho, jak se s ním jedná, kdokoliv ho může udat, zašlápnout do prachu. Jak ostře to kontrastuje s tím, jak žil před válkou - měl stálou práci v obchodě s provazy a nitěmi, jezdíval na dovolené (až na Slovensko!), do kina a na procházky chodíval s Ruth Krausovou, pečoval o Šternovic Šimonka. I teď ještě občas navštíví své bývalé přátele Šternovy, ale i tahle rodina je situací rozvrácena. S Frýdou se rozešel árijský inženýr, paní Šternová z transportů šílí (Pane Mundstocku, pláču, kudy chodím, a to vůbec nemyslím na hrůzu, co nás čeká. Netroufám si tu hrůzu ani připomenout. Víte o ní něco? Tak prosím Vás, hned přijďte. K.Š.), osmdesátiletá babička začala mluvit hebrejsky a Otto mlčí... Theodor Mundstock se je snaží uklidňovat, vymýšlí si, že válka do jara skončí, že je v Německu rozvrat, že se pan inženýr po válce vrátí, ale zabírá to jen na chvilku... O psychické zdraví Mundstocka se začínají strachovat jeho sousedé. A pak na to najednou přijde. Na POSTUP. 
V čem spočíval způsob pana Theoroda Mundstocka?
V kolosálním nalézání všech možných situací, v podobných, do všech jednotlivostí vypracovaných postupech pro všechny tyto situace i jakékoliv možné eventuality a v nevídaně vytrvalém praktickém výcviku. V tom, že uchopil a promyslil skutečnost a přitom ji oprostil od vší fantazie, domněnek a smyšlenek.
V tom. 
Bylo mu, jako by se přerodil. 
A tak pan Mundstock začne trénovat - nošení těžkého kufru v ruce omotané flanelem, aby držadlo netlačilo. V ujídání chleba schovaného v kapse. Zkouší spát na tvrdé pryčně, kterou mu doma nahradí žehlící prkno. Vymýšlí, kde je optimální jít při pochodu v zástupu - uprostřed, hlavně ne na kraji. Co si vzít do transportu na sebe, aby nebudil pozornost? Jak si zvykne na těžkou práci? Nechal by ho pekař trénovat u horké pece? Jak si vyzkouší ponižování a bití? Poslouží mu k tomu řezník? Den za dnem se tak rodí nový pan Mundstock. Jeho mysl se zklidní, protože teď už má plán. Už se nemusí Němců bát, je na ně připravený. 
Kniha končí, tak jak končí - mrkněte se svých středoškolských sešitů literatury, alespoň při našich hodinách češtiny se pointy vždycky prozrazovaly... I když tedy - jestlipak se vlastně Ladislav Fuks ještě dnes vůbec na středních školách probírá? No rozhodně by v osnovách být měl, patří k nejzajímavějším českým poválečným autorům... I kdyby z něj studenti znali jen Spalovače mrtvol... 
Ladislav Fuks touhle prvotinou velmi překvapil. Už jen to, že se pustil do židovské tematiky, byť s ní neměl žádnou osobní zkušenost. Do té doby bylo zvykem, že jakési morální právo psát o holokaustu měli jen ti "přeživší". Čtyřicetiletý autor a napíše takovouhle knihu! Nicméně s Theorodrem Mundstockem přišel okamžitý úspěch. Kniha se překládala do dalších jazyků, dostávala ceny, dokonce prý i Charles Chaplin jí byl okouzlen a chtěl ji zfilmovat. Ladislav Fuks, vystudovaný filosof a psycholog, se rozhodl, že se stane spisovatelem z povolání. A tak i díky této knize postupně přišla na svět další jeho velká díla jako Spalovač mrtvol, Vévodkyně a kuchařka nebo Myši Natalie Mooshabrové - ale o těch až někdy příště.
Pokud už máte po krk současného lehkého čtení, všech těch severských detektivek a thrillerů Dana Browna, zkuste Fukse. Možná bude vyžadovat trochu úsilí naladit se na jeho vlnu, ale vězte, že to stojí za to. A jestli si pořád ještě netroufáte, můžete zkusit komiks:-)
Pro mě měla tahle knížka (z roku 1985) bonus navíc - vrátila jsem se do doby svého mládí, do let, kdy se na knihy stávala každý čtvrtek fronta, do období, kdy se knihy vydávaly v desítkách tisíc výtisků (tohle třetí vydání, které jsem měla v ruce, mělo náklad 22 tisíc) a zamáčkla slzu nad tím, že kniha tehdy stála 18 Kčs.  Trochu nostalgie sem tam neuškodí...
Hodnocení: 5/5

Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock
Vydal Československý spisovatel, 1985, Praha
Vydání 3.

úterý 6. května 2014

Literatour 2014

Včera se v Liberci konala literární vycházka po místech, kde kdysi sídlily knihovny, spojená se čtením "o knihách, knihovnících a a jiných zvláštních případech". Akci pořádala Krajská vědecká knihovna spolu s Libereckou občanskou společností a byla to opravdu příjemná a vydařená akce. 

Začátek Literatour byl v kostele sv. Kříže na Malém náměstí, kde v místnosti nad sakristií vznikla v polovině 18. století knihovna pro duchovní. Pro badatelské účely funguje dodnes, má kolem 2 tisíc svazků. A právě tady přečetl herec Martin Polách z Divadla F.X.Šaldy úryvek z knihy Roberta Musila Muž bez vlastností. Na tuhle knihu sbírám odvahu už docela dlouho, mohu-li soudit z přečteného, možná bych to mohla zkusit:-)




Poté jsme se přesunuli do budovy Nového Magistrátu ve Frýdlantské ulici, kde sídlila liberecká knihovna (pod různými názvy) skoro padesát let, od roku 1956 do roku 2000. Ředitelka liberecké knihovny Mgr. Konvalinková uvedla mladou herečku Barboru Mottlovou, která přečetla kapitolu z knihy Dewey od Vicky Myronové a Breta Wittera. O kocourovi, který se jednoho dne objevil mezi vrácenými knihami a postupně se stal inventářem knihovny a přítelem všech milovníků knih. Dojemný úryvek byl o přátelství kocoura Deweyho a handicapované holčičky ze speciální třídy. 



Zastavení třetí bylo v prostoru, kde sice knihovna nikdy nesídlila, ale zato tu vždycky pulsoval kulturní život - v bývalé kavárně Pošta, nádherných secesních prostorách, které jsou už mnoho let prázdné a nevyužívané. Ředitel libereckého policejního ředitelství, kterému budova aktuálně patří, František Husák ale slíbil, že se pokusí, aby se do kavárny Pošta opět vrátil ruch a noblesa. Herečka Markéta Tallerová tu přečetla úryvek z knížky Lindsey Davisové Alexandria - o alexandrijské knihovně. V kavárně Pošta se sešlo asi nejvíce návštěvníků, přišli nejen milovníci literatury, ale i obdivovatelé architektury, dostat se do těchto uzavřených prostor Policie ČR totiž není jen tak...








 Z kavárny na radnici - čtvrté čtení se konalo v sále, kde se schází městské zastupitelstvo, a kde v letech 1901-1909 sídlila Německá lidová knihovna. Známý liberecký herec Václav Helšus, který dosud absolvoval celou Literatour jako návštěvník a posluchač, se tady ujal satirické povídky Michaila Bulgakova O prospěšnosti alkoholu. Bylo to velmi zábavné, budu se muset do Bulgakova také pustit. 




Poslední zastávkou celé literární procházky pak bylo Naivní divadlo v Moskevské ulici, kde v letech 1909-1945 sídlila Německá lidová knihovna, kterou posléze vystřídala Krajská lidová knihovna (do roku 1962). Zdejší herec Marek Sýkora přečetl zajímavý a zábavný úryvek z knihy Potrat: historická romance 1966 od Richarda Brautigana. O knihovně, kam lidé nosí knihy, které napsali a které nebude nikdy nikdo číst. Tak jako třeba knihu O pěstování květin v hotelových pokojích za svitu svíčky. 





Literatour byla velmi příjemnou akcí, potěšilo mě, kolik literárních nadšenců se sešlo a strávilo 2,5 hodiny s literaturou. Tak se těším na příští ročník!