pondělí 29. prosince 2014

René Goscinny a Jean-Jacques Sempé: Mikulášovy prázdniny


Mikulášovy prázdniny, to je kniha mého dětství. Poprvé v Československu vyšla někdy na začátku 80. let minulého století, tj. zhruba v době, kdy jsem se naučila číst. Mikulášovy prázdniny a Mikulášovy patálie jsem v té době přečetla nespočetněkrát a strašně jsem se u nich nasmála. Letos jsem se rozhodla knížku, kterou vydal znovu BB art, věnovat k vánocům dceři jedné své kamarádky. A při té příležitosti jsem si ji prostě musela znovu přečíst. Stále výborné, některé příhody jsem si pamatovala skoro doslova a hlavně - opět jsem se smála nahlas:-)

Pro ty, kdo tuhle zásadní dětskou knihu a vlastně celou sérii neznají - hlavním hrdinou je malý Mikuláš, kluk tak osmiletý, který má spoustu kamarádů se srandovními jmény, v tomto prázdninovém díle vystupují třeba Pankrác, Servác, Bonifác, Ignác, v dalších knihách, které se odehrávají během školního roku je zase třeba Kryšpín, Celestýn, Augustín či Vendelín. Děj se odehrává někdy v 50. letech ve Francii, jedná se o drobné příhody a dobrodružství, která Mikuláš  zažívá maminkou a tatínkem na prázdninách v hotelu a s prázdninovými kamarády na letním táboře. Kniha je psána dětským jazykem, pohledem malého kluka, naivně, ale velmi vtipně. Originální pohled na každodenní klukovské lumpárny, na chování dospělých, na společenská pravidla. Knížka je určená dětem od 9. let, ale starším čtenářům četba rozhodně neublíží:-) Ideální dětství, které by chtěl zažít každý. 

„Zdravím vás, buď fit! Jmenuju se Hektor Cumel, a vy?"
„My ne."




Autory Malého Mikuláše, francouzsky Le Petit Nicolas, jsou René Goscinny, jinak též autor Asterixe a Obelixe, a karikaturista Jean-Jacques Sempé. Ve Francii vyšel první díl Malého Mikuláše už v roce 1959 a postupně se dočkal řady pokračování, další knihy vyšly v roce 2004 poté, co se v pozůstalosti René Goscinnyho našlo několik nevydaných příběhů. Celkem má série 14 dílů. Mikuláš našel své příznivce v mnoha zemích světa a počet výtisků v nejrůznějších jazycích se počítá na miliony. Oficiální francouzské stránky Malého Mikuláše najdete zde.


V České republice vyšly Mikulášovy patálie poprvé v roce 1970 v Albatrosu, ovšem nikoliv jako přesný překlad stejnojmenné francouzské knihy, ale jako výběr povedených povídek z celé série. Stejným způsobem pak byly vydány i Mikulášovy prázdniny v roce 1981 - kromě prázdninových příhod obsahovaly i další příběhy. Obě knihy se dočkaly několika vydání. V roce 1997 začalo nakladatelství BB art vydávat samostatné díly, které odpovídají francouzským originálům. Aktuálně si je můžete koupit za velmi příznivou cenu v Levných knihách. 

V roce 2009 byl natočen film Mikulášovy patálie, který byl knihou inspirován a který se velmi vydařil. Existuje i mnohadílný francouzský animovaný seriál Malý Mikuláš, který už několik let běží i v České televizi.


Hodnocení: 100%




René Goscinny a Jean-Jacques Sempé: Mikulášovy prázdniny
  • Nakladatel: BB art
  • ISBN: 978-80-7461-019-6, EAN: 9788074610196
  • Originál: Les Vacances du petit Nicolas
  • Překlad: Sýkorová-Řezáčová, Tamara
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 120 stran, 18,1 × 18,4 cm, česky
  • Rok vydání: 2011 (3. vydání)

pátek 26. prosince 2014

Václav Větvička: Cestou necestou českou krajinou

Václav Větvička je známý botanik a popularizátor vědy.  Pracoval dlouhá léta jako ředitel Botanické zahrady v Praze Na Slupi, od roku 2007 je zahradníkem v zámecké zahradě na zámku Štiřín.  Několikrát ročně  moderuje nedělní ranní blok Dobrého jitra na Českém rozhlase Dvojka (bývalá Praha). Z těchto pořadů, které věnuje nejrůznějším tématům, pak vznikají jeho populární knížky např. Moje květinová dobrá jitra, Moje růžová dobrá jitra, Moje vzpomínková dobrá jitra, Poutník okouzlený rodnou zemí a letošní přírůstek: Cestou necestou českou krajinou.


Jak už název napovídá, jedná se opět o pouť českou a moravskou krajinou, tentokrát v první polovině zaměřenou na putování kolem řek (Míza-Mže, Agara-Ohře, Svitava), posléze se autor vydává za selským barokem do Jižních Čech, objevuje Českou Kanadu, putuje Pojizeřím, Českým rájem, Ladovým krajem, Kamenickem i Mělnickem. Autem, vláčkem, lodí, ale ponejvíce pěšky, současností, minulostí i budoucností. Z bohaté historie dokáže vytáhnout perličku, která pobaví a utkví v paměti, vzpomíná ale i na zajímavé lidi - z okruhu přátel, známých, z přízně i z řad čtenářů. Tak jsem se třeba dozvěděla, že mladšímu synovi Václava Větvičky říkali doma Nácíček - nemělo to nic společného s nacismem ani se jménem Ignác, nýbrž s kocourkem Nácíčkem od Josefa Lady - jako malé bílé kotě totiž novorozeně podle bratříčka vypadalo. Nedílnou součástí jednotlivých črt, fejetonů a zamyšlení bývá jazykový koutek - jak vznikl ten který název, zda přišel z latiny, němčiny nebo třeba z keltštiny. Autorovy hrátky s češtinou i s historií  a místopisem mě baví a vzdělávají. 

Věděli jste třeba, že tři Grácie symbolizují umění dát, přijmout a vrátit, nebo že slovo chlum znamená  zarostlý vršek kopce? Po přečtení téhle knížky vím, že se určitě brzy vypravím do Českého lesa a na Tachovsko, protože musím vidět Jízdárnu a Knížecí alej ve Světcích, klášter v Kladrubech a navštívit středověké hradby Tachova a zříceninu Volfštejn. A že dalším cílem bude Lounsko a Líčkov Oskara Brázdy. A taky se mi opět připomenul rohanský buk v Turnově, o kterém vím už sice dlouho, ale přestože to mám kousek, ještě jsem u něj nebyla. A až pokvetou lípy, uděláme si výlet do Jičína. No a v Hrusicích už jsme taky dlouho nebyli... Inspiraci na výlety mám každopádně na celý příští rok:-) A nádavkem ještě několik tipů literárních - kupř. klučičí četbu na pustý ostrov (Chlapci z černého kamene a Z pamětí šafranické borovice), na kterou se budu muset podívat. 

vetvicka_.jpg


Jediné, co mi na knize vadí, je to, že se nedá zhltnout najednou. Je tvořená krátkými, ale hutnými kapitolkami, a pokud si člověk chce něco uchovat v paměti a užít si to, je nutné čtení pomalé a kouskované. Ideální pro ty čtenáře, kteří si v posteli před usnutím dají každý den pár stránek. Já jsem na tohle poněkud netrpělivá, zvlášť když vím, že knížku potřebuji přečíst do určité doby. Ale nevadí, však já si ji zase někdy půjčím, až budu mít chuť se toulat po vlastech českých. 

"Kdepak, holenkové, já odtud nemůžu. Kolegové i cizí lidé se mne ptají, které země a světadíly jsem už procestoval - a já stereotypně odpovídám: Na ty je čas, až poznám tu svou zem."


Hodnocení: 90%

Václav Větvička: Cestou necestou českou krajinou
  • Nakladatel: Vašut
  • ISBN: 978-80-7236-896-9, EAN: 9788072368969
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 224 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)a

středa 17. prosince 2014

Extence Gavin: Vesmír versus Alex Woods


Oficiální anotace:
Jedné deštivé noci zastaví celníci v Doveru sedmnáctiletého Alexe. V autě mu najdou 113 gramů marihuany a urnu s ostatky jeho nejlepšího přítele. Alex Woods si uvědomuje, že jeho život nezačal zrovna konvenčním způsobem. Vyrůstá jen s matkou, která je navíc jasnovidka, a je mu naprosto jasné, že za to tu a tam schytá od kluků nakládačku. A ví taky, že se někdy můžou přihodit i ty nejnepravděpodobnější věci – má jizvu jako důkaz. Zatím ale ještě netuší, že ze setkání s mrzoutským samotářem, vdovcem panem Petersonem, vznikne nečekaně přátelství, v němž se naučí, že člověk v životě dostane jen jednu šanci. A že se musí rozhodnout co možná nejlíp.


Díky Neoluxoru se ke mně dostávají knihy, které bych asi jinak nikdy neotevřela. Jednou z nich je i Vesmír versus Alex Woods. Podle oficiální anotace jsem očekávala nějakou fantasy pro dospívající, ovšem když jsem se poohlížela po internetu, jestli má cenu tuhle knihu číst, uhodila mě do očí mě upoutávka britského týdeníku Observer: "Mark Haddon potkal Kurta Vonneguta." Mark Haddon, Podivný případ se psem a můj kdysi oblíbený Kurt Vonnegut? Wow, tak to je tedy výzva. A tak jsem se do téhle 350 stran dlouhé knihy začetla a nestačila jsem se divit...

Alex je zvláštní kluk. Vyrůstá bez otce, jen s matkou, která má obchůdek s esoterickými předměty a vykládá lidem karty. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ovšem v deseti letech nezasáhl Alexe do hlavy meteorit. Alex ten zásah překvapivě přežije, byť stráví nějakou dobu v kómatu, ale zůstane mu po něm památka - jizva nad uchem a ... epilepsie. Skoro rok stráví doma a snaží se s pomocí antiepileptik, meditace a zdravého životního stylu najít způsob, jak záchvaty epilepsie minimalizovat. Začne v té době hodně číst, zajímá se - jak jinak - především o neurologii a o vesmír a matematiku. Jenže po nějaké době musí zase nastoupit do školy, a protože jako intelektuál a šprt se zálibou v knihách, se zdravotními problémy, s divnou matkou a bez značkových hadrů a hraček opravdu "nezapadá",  stává se brzy exotem třídy a terčem šikany. Při jednom z pokusů uniknout svým pronásledovatelům z řad spolužáků skončí v cizí zahradě, a tak se seznámí s podivným panem Petersonem, Američanem, veteránem z Vietnamu, fanouškem Kurta Vonneguta a milovníkem marihuany.  Alex se s Petersonem nečekaně spřátelí, i když je dělí několik desetiletí a naprosto jiný životní styl. Nevrlý stařík se stane Alexovi jakýmsi mentorem a otevře mu nové obzory nejen v literatuře, ale i třeba v pěstování trávy. Poté, co Peterson přijde nešťastnou náhodou o svého jediného společníka - psa, založí Alex kvůli svému osamělému příteli dokonce čtenářský kroužek zaměřený na rozbor děl oblíbeného spisovatele. Pohoda ale netrvá dlouho, u Petersona se vyskytne vzácné degenerativní onemocnění mozku, s velmi nepříznivou prognózou (stařík pravděpodobně během několika let přijde o zrak, přestane chodit, mluvit, polykat a bude odkázán na nepřetržitou péči). Petersona i Alexe tahle informace zaskočí, Peterson se neúspěšně pokusí o sebevraždu, společně s Alexem ale najdou řešení. To řešení je dost kontroverzní a říká se mu EUTANAZIE... Dokáže sedmnáctiletý kluk s vlastními problémy obstát v této situaci? A jak to přijme jeho okolí? Je to správné? A co je vůbec správné?

  

Kniha Vesmír versus Alex Woods na mě zapůsobila trochu jako zjevení. Hlavní hrdina Alex je opravdu neskutečný. Nikde to sice není implicitně řečeno, ale kromě epilepsie by asi mohl klidně dostat i nálepku a diagnózu Aspergerova syndromu (druh vysokofunkčního autismu, který se vyznačuje  především potížemi v komunikaci a sociálním chování, které jsou v rozporu s celkově dobrým intelektem a řečovými schopnostmi).  Alex je velmi upřímný, přesný a přímočarý, nedokáže lhát ani podvádět, snaží se být za všech okolností zdvořilý, zároveň je ale naivní a často nedokáže rozeznat, jaké chování se od něj očekává, což přináší řadu úsměvných situací. Velmi na sobě pracuje, je inteligentní, dokáže si zapamatovat neskutečně mnoho informací (od astromonie po literaturu), přesto má ale problémy se sociálními kontakty a s vrstevníky ani s matkou nevychází. Když řeší nějaký problém, pečlivě zvažuje všechny alternativy, včetně těch zcela absurdních, pak vše podrobně naplánuje, nastuduje ohromné množství materiálu, naučí se spoustu specifických věcí a pak plán důsledně realizuje... Jen kdyby mu to ti lidé kolem nekazili - jejich chování je pro Alexe často nepředvídatelné... Kromě Alexe samotného je ale velkým tématem knihy i dobrovolné (a asistované!) ukončení lidského života. Alex musí řešit spoustu otázek týkajících se smrti, kvality života a jeho smyslu, což jsou věci, kterými se teenageři zpravidla nezabývají (a přiznejme si, ani my starší  v tom nemáme úplně jasno). Vše je ale podáno velmi mile, dle situace zábavně i smutně. Autor přiznává inspiraci romány Kurta Vonneguta - kdysi jsem ho přečetla celého a po téhle knize je mi jasné, že se k němu budu muset zase vrátit.

Jedinou výtku, kterou ke knize mám: vadilo mi, že jsem od začátku věděla, jak to dopadne. První kapitola knihy totiž prozrazuje vše a ve zbytku knihy se k tomuto závěru postupně propracováváme. Jenže ono to autorovi stejně tak pěkně všechno do sebe zapadá a v druhé půlce graduje, že mu to asi odpustím:-) Extence Gavin, autor této pozoruhodné knihy, ji napsal ve svých 31 letech a byla to jeho prvotina, za kterou získal řadu ocenění. Další Gavinova kniha by měla vyjít v březnu příštího roku, jmenovat se bude The Mirror World of Melody Black a hrdinku bude tentokrát žena, kterou postihne duševní porucha - už se těším.


Závěrem tedy: chcete-li se něco dozvědět o meteoritech, mozku, epilepsii, Kurtu Vonnegutovi, CERNu, pěstování marihuany, dospívání a eutanazii, neváhejte a pusťte se do knihy Vesmír versus Alex Woods! 

Velké díky Neoluxoru za recenzní výtisk této knihy

Hodnocení: 100%


Extence Gavin: Vesmír versus Alex Woods
  • Nakladatel: Argo
  • ISBN: 978-80-257-0891-0, EAN: 9788025708910
  • Originál: The Universe versus Alex Woods
  • Překlad: Luňáková, Petra
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 350 stran, 16,5 × 23,5 cm, česky
  • Rok vydání: 2013 (1. vydání)

úterý 16. prosince 2014

Jenny Lawson: Fakt se to stalo?

Mám docela ráda osobní blogy s historkami ze života. Taková malá úchylka, no... A tak když ke mě doputovala nabídka přečíst si knihu jedné z údajně nejvtipnějších současných amerických blogerek, kterou oceňují i známé osobnosti (třeba Neil Gaiman, spolu s Terrym Pratchettem autor mých oblíbených Dobrých znamení, nebo Will Wheaton, hvězda ze Star Treku a úhlavní nepřítel Sheldona Coopera), nezaváhala jsem ani na chvíli. A dobře jsem udělala, protože si vážně nepamatuji, kdy jsem se naposledy u knihy smála nahlas.


Tuhle knížku věnuji své rodině. Je o tom, jak jsem dospěla k překvapivému zjištění, že ty nejstrašnější zážitky v životě – myslím takové, které by člověk nejradši vytěsnil z hlavy a tvářil se, jako by se nechumelilo – jsou současně těmi zážitky, díky nimž se člověk stane tím, kým je. Do téhle knížky jsem vložila nejlepší historky ze svého života… abych vzdala hold jinakosti a díky bizarnosti. Člověka totiž neformuje to, co prožil, ale to, jak se k tomu postaví. A taky se mi zdá, že je mnohem zábavnější postavit se absurditě života čelem – a ne aby před ní člověk v hrůze prchal. Rodině děkuji za to, že mi umožnila tuhle pravdu pochopit.

Jenniny historky jsou opravdu zábavné. Nuzné dětství na texaském venkově v rodině s šíleným otcem, vycpavačem zvěře (Tátova dodávka, především valník, připomínaly Danteho peklo, kdyby ovšem Dante někdy zavítal na texaský venkov a poznal, co obnáší.), vlastní sociální fóbie, vyznačující se strachem z lidí, panickými záchvaty, obscesemi a anorexií, traumata ze školy (zejména historka s inseminací krávy), seznámení s budoucím manželem, zdravotní potíže... Ostatně, stačí si přečíst jen názvy kapitol:
  • Když člověk zjistí, že potřebuje prezervativ zvící paže, je načase přehodnotit některá životní rozhodnutí
  • Jestli vidíš moje játra, tak jsi už moc daleko
  • Aby bylo jasno: My s kozami nespíme
  • Zapíchnutá kuřetem
  • Holé krysy: Pro děti zdarma
  • Nemůžeš se vrátit domů (jinak tě roztrhají divocí psi)
Původní obálka

Jasně, Jenny spoustu věcí přehání a některým příhodám asi domýšlí pointu, ale jak sama píše, nejneuvěřitelnější historky jsou ty, které se opravdu staly.  A tak jsem se pobavila třeba při líčení, jak bezdomovci sežrali Jenny oblíbeného domácího mazlíčka či jak se Jenny ocitla uvnitř mrtvého zvířete.  Některé příhody byly drsné (kapitola porodní) a jiné ještě drsnější (kapitola o mrtvých dětech či o artritidě). Jenny  používá bizarní slovník, černý a politicky nekorektní humor, cynismus, ale hlavně sebeironii. Bez té by se opravdu neobešla. Jestli mi tahle knížka něco připomněla, tak Vejce a já od Betty MacDonaldové, které jsem četla někdy v dávnověku (nebo to bylo Co život dal a vzal?). Každopádně, kdyby MacDonaldová žila v současnosti a blogovala, určitě by si s Jenny Lawson rozuměla. 


No jo, Forrest  - z blogu Jenny Lawson, self-promotion....

Tahle knížka asi nebude pro každého, buď Vás nadchne a pak ji zhltnete na posezení, nebo si začnete klepat na čelo a chytat za žaludek už po prvních několika stránkách. Patřím k té první skupině, bavila jsem se výborně, aniž bych pátrala po tom, zda se to fakt stalo. Berte to ode mne jako tajný tip od Ježíška. A pokud vládnete angličtinou, nezapomeňte se mrknout přímo na onen inkriminovaný blog, který to celé spustil: http://thebloggess.com/.



Hodnocení: 90%

Poděkování Neoluxoru za recenzní e-knihu, knihu Fakt se to stalo? si tu ostatně můžete rovnou i pořídit.


Jenny Lawson: Fakt se to stalo?
  • Nakladatel: Kristián
  • ISBN: 978-80-87530-43-6, EAN: 9788087530436
  • Originál: Lets Pretend This Never Happened
  • Překlad: Mičínová, Ivana
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 296 stran, 13,8 × 20,8 cm, česky
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)

pondělí 15. prosince 2014

Catharina Ingelman-Sundberg: Brambory na vloupačku

"Než strávit zbytek života v domě pro seniory, to snad radši do vězení...", tak zní ústřední motto komediální kriminálky Brambory na vloupačku.

Hlavními hrdiny této zábavné knihy je pětice penzistů, starých přátel, kteří se na konci života sešli v jednom domově důchodců. Jenže dům pro seniory Diamant není zrovna místem, kde byste chtěli prožít stáří. Ohřívané jídlo nevalné chuti, zklidňující léky pro všechny, málo personálu, skoro žádné vycházky a šetří se i na vánočních ozdobách. I vězni ve věznicích se mají lépe, jak ukazuje televizní dokument. Devětasedmdesátiletá Märtha dostane nápad - co spáchat nějaký trestný čin? Pak by je přece do vězení museli zavřít. A tak pětice seniorů začne po vzoru Robina Hooda plánovat: je potřeba spáchat něco závažného, ale nikomu neublížit, z výtěžku pak financovat nejen vlastní budoucnost, ale i pomoci dalším potřebným.
Märtha se spolu s Lumenem, Motykou, Stinou a Annou-Gretou rozhodnou okrást hosty luxusního stockholmského hotelu. Akce se jim ale tak úplně nevydaří, byť si při ní všichni (včetně okradených) náramně užijí. Konečně se něco děje! Na loupení se ale musí jinak... Další pokus o zločin ovšem vyjde dokonale, pětice penzistů s holemi a chodítky odnese  z muzea dva obrazy nedozírné ceny. Jen při předávání výkupného se to trochu zamotá... Navíc si z nich policisté dělají legraci, nikdo jim jejich dokonalý zločin nevěří. Podle plánu ale ve vězení nakonec skončí. Není ale všem dnům konec...
  
Pokračování recenze najdete na webu Neoluxoru, kterému tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Hodnocení: 80 %


Catharina Ingelman-Sundberg: Brambory na vloupačku

  • Nakladatel: Argo
  • ISBN: 978-80-257-1260-3, EAN: 9788025712603
  • Překlad: Matochová, Helena
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, 15,2 × 20,7 cm, česky
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)


neděle 14. prosince 2014

Ivan Binar: Jen šmouha po nebi

Když ti před očima prolítne celý tvůj život, tak ať je na co koukat... Co vidí Antonín Bartoš, vypravěč a hlavní hrdina knihy Jen šmouha po nebi?



obalka knihy
(pěkná obálka Davida Balihara)

Antonínovi je 19, otec spáchal sebevraždu, matka je v blázinci a sestra Anka v sirotčinci. Jeho a několik dalších lidí vylosovali jako nepřátele lidu a odsunuli do pohraničí, do městečka Brennstadtu, nově Spáleného.  Skupinku sblíží nakvašené a vypálené švestky... Alkohol ostatně Antonína provází skoro celou knihou. Kromě toho ale Tonyho zajímá ještě profesorovic Zuzanka, příp. dostupnější hospodská Klára Clarissima. Atmosféra v městečku se ale po nějaké době změní, jako povodeň dorazí zlatokopové, kteří začnou budovat novou socialistickou budoucnost městečka. Zmizí neškodný hudebník německého původu, který pomočil sochu Sbratření. Mentálně postižený Vladislávek skončí v blázinci, moc ve městě mají tajemník Klápště. Antonína to ale zas tak nezajímá, větší zájem v něm vzbuzuje Romka Růženka, se kterou pracuje v propagaci ve fabrice na výrobu řetězů. Aby nemusel narukovat na vojnu, zdrhá s Růženkou za kopečky. Najde tu Spálené II., město vybudované odsunutými Němci jako kopii jejich původního bydliště. Na západě Tonda i Růženka vystudují, úspěšně je živí komiksové prasátko s fousy od medu, ale manželské štěstí jim nepřinese. Růženka utíká a Antonín se po revoluci vrací do Spáleného, aby se kruh uzavřel. Postaví si dům za městem, povídá si s kočkou Mňau a vzpomíná nebo své kočce vypráví podivné létací sny. A Modrý smíšek, létající loď plná Lapuťanů, kterým hraje orchestr Karla Krautgartnera, ho jednou odveze s sebou... Ta loď, kterou nevidí nikdo jiný, jen on a bláznivý Vladislávek, pro ostatní je jen šmouhou na nebi.... Ta Laputa z Příběhu pro začínajícího kata?  Nebo ta původní Swiftova? Vždyť na palubu se Antonín  chce dostat už od mládí, od chvíle, kdy koráb na obloze poprvé zahlédl...

Jen šmouha po nebi je nesmírně poetická knížka. "Větrné mlýny mlely vítr na elektriku, povznesené a nevšímavé, s takovými se nedá bojovat."  Střídání absurdních snů a absurdní skutečnosti, promlouvání ke kočce, k havranům, trochu jako v Obsluhoval jsem anglického krále, když Jan Dítě žije na konci v chatrči se zvířátky... 


Jen šmouha po nebi patří ke knihám, které se v poslední době objevují čím dál častěji - knihám, ve kterých se autor snaží na příkladu jednoho drobného osudu popsat důležité historické události posledního století. I v téhle knížce jsou dějiny druhé poloviny dvacátého století přítomny v celé své absurditě, ostatně autorův životopis napovídá, že v řadě případů čerpal z vlastní zkušenosti: v sedmdesátých letech strávil několik let v komunistickém vězení za pobuřování při muzikálu Syn pluku, pak mohl pracovat jen v manuálních profesích, v roce 1977 emigroval do Rakouska, kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. V roce 1983 se v Mnichově stal redaktorem rádia Svobodná Evropa, do Česka se vrátil v roce 1994. Historické události ale tvoří jen kulisy, pro knížku je podstatnější jazyk, poetické vyjadřování, hravost, laskavost, vlídnost a určitá pohádkovost knížky (Ivan Binar je ostatně znám hlavně jako autor knížek pro děti, můžete znát třeba jeho večerníček o Králíku Fialovi, který namluvil herec Jiří Macháček). 

Užila jsem si to, byl to jiný žánr, než v poslední době čtu, jen druhá polovina možná rozvláčnější, než bylo nutné. Ale i tak doporučuju:-)

Jen šmouha po nebi byla v kategorii Próza nominována na Magnesii Literu 2014.


Hodnocení: 90%


Ivan Binar: Jen šmouha po nebi
  • Nakladatel: Torst
  • ISBN: 978-80-7215-448-7, EAN: 9788072154487
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 214 stran, 11,5 × 18,5 cm, česky
  • Rok vydání: 2013

pondělí 1. prosince 2014

Jia Mai: Rozluštěno

Prvotina jednoho z nejprodávanějších čínských autorů současnosti. Román o geniálním matematikovi s autistickými rysy, nejlepším čínském luštiteli šifer.


Ťin-čen se narodil v rodině obchodníků se solí a geniálních matematiků. Jeho babička pomáhala bratřím Wrightům sestavit letadlo, další předek zase založil v rodném městě prestižní matematickou univerzitu. Otec byl ale ostuda rodiny, pijan a hazardní hráč, zemřel před Ťin-čenovým narozením, matka pak nepřežila těžký porod. Poté, co rodina dítě zavrhla, ujal se ho rodinný přítel, cizinec, který chlapce naučil vykládat sny. Z dítěte se vyklubal podivín s asociálními sklony a autistickými rysy, ale s neuvěřitelným talentem pro matematiku, který vystudoval univerzitu za několik týdnů. Zdatného soupeře a kolegu pro bádání našel ve svém polském učiteli, geniálním matematikovi, který byl kvůli svému židovskému původu nucen strávit druhou světovou válku v Číně. Po válce začal Ťin-čen bádat v oboru umělé inteligence, ale jen do doby, než ho naverbovala čínská tajná služba a on začal sloužit vlasti. Ťin-čen prošel výcvikem a stal se lamačem šifer. Jeho zvláštní povaha, atypické chování, záliba ve snech i v historii šifer mu spolu s notnou dávkou štěstí pomohly k velkému úspěchu, velmi rychle se mu podařilo prolomit do té doby nejsložitější šifru, tzv. Nachovou. Ovšem zkouškou jeho charakteru (hranice mezi genialitou a šílenstvím bývá křehká) se stala šifra zvaná Černá, na jejímž vytvoření se podílel i bývalý polský učitel.

 


Celou recenzi najdete na webu knihkupectví Neoluxor, kterému také tímto děkuji za poskytnutí recenzního textu.

Hodnocení: 90 %



  • Nakladatel: Jota
  • ISBN: 978-80-7462-702-6, EAN: 9788074627026
  • Originál: Decoded
  • Překlad: Sládek, Jan
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, 15 × 21,5 cm, česky
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)