čtvrtek 30. července 2015

Arne Dahl: Sen noci svatojánské

Slunovrat je za dveřmi, čas položit pod polštář sedm květů a snít svatojánský sen...


Sen noci svatojánské, to je přece ta slavná, byť poněkud překombinovaná hra od slavného Shakespeara, ne? Novodobou variaci na noc plnou tajemství, magie a lásky najdete ve švédské detektivce Arne Dahla.

Je polovina června, blíží se nejdelší noc v roce, svatojánská. Prestižní vyšetřovací tým A stockholmské kriminálky prochází velkými změnami. Šéf odchází do důchodu, do vedení se dostává Kerstin Holmová, žena a navíc samoživitelka. Její nejbližší kolega Paul Hjelm se přesunul na vyšší pozici na inspekci, nováčky v týmu jsou homosexuál Jon a policistka roku Lena. Oproti tomu na rodičovskou dovolenou nastoupil místo své manželky Jorge. Spousta změn, ale také spousta práce. Na stole se objevují podivné případy vražd – zastřelený televizní magnát, který právě spustil kontroverzní reality show, polská zdravotní sestra nalezená se sekerou zaťatou v hlavě, utopený fotograf s vyříznutým kolečkem v lebce a další… Všechny vraždy mají něco společného – policie okamžitě zadrží pravděpodobné pachatele, ti si ale vůbec na nic nepamatují… A do toho ještě ta svatojánská noc a Shakespeare jako přídavek…

Zbytek textu si, prosím, přečtěte na blogu knihkupectví Neoluxor, kterému tímto děkuji za recenzní kopii.

Hodnocení: 70%



Arne Dahl: Sen noci svatojánské
  • Nakladatel: Mladá fronta
  • ISBN: 978-80-204-3350-3, EAN: 9788020433503
  • Originál: En midsommarnattsdröm
  • Překlad: Kaprová, Linda
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, 13,5 × 20,7 cm, česky
  • Rok vydání: 2015 (1. vydání)

středa 29. července 2015

Alena Ježková: Tichá srdce I. a II.


V loni v létě vyšla spisovatelce Aleně Ježkové nová kniha s názvem Tichá srdce. Předtím jsem četla hlavně její knížky pro děti (výborná je třeba Dračí polévka), příp. knížky o Praze (Prahou kráčí lev, Praha – babka měst), zaregistrovala jsem i nové Staré pověsti české, tohle bylo najednou ale úplně jiné téma – kláštery a život v nich. Zaujalo mě a knihu jsem zakoupila mamince k narozeninám, sama jsem ji jen prolistovala a přečetla si pár osudů, které mě zajímaly (klášter v Doksanech, který leží v kraji, odkud pocházím, příběh dominikánského právníka Rajmunda Tretery, který mě v raných letech devadesátých učil na fakultě volitelný předmět zvaný církevní právo). Na kompletní knihu jsem si nějak netroufala, přece jen 431 stránek většího formátu… Navíc mi z toho církevního práva v paměti utkvělo hlavně to, že řádů a řeholí je moc a pravidla, kterými se řídí, jsou pro laika komplikovaná…


Tichá srdce si bez ohledu na mé pochyby rychle získala řadu příznivců (třeba tady),  prodalo se skoro 8 tisíc výtisků, což je v Česku daleko za hranicí bestselleru. Letos v červnu vyšel druhý díl Tichých srdcí, tentokrát s podtitulem Příběhy míst a lidí. Opět jsem pořídila a během jednoho horkého letního víkendu konečně otevřela. Nakonec jsem ten víkend alespoň v myšlenkách strávila kompletně v klášterech a s lidmi kolem nich, putováním po celé republice i v proudu času - a moc jsem si to užila. V následujících dnech jsem se vrátila k prvnímu dílu a splatila tak loňský dluh. Oběma knihám chci tímto složit poklonu, patří k tomu nejzajímavějšímu, co se mi letos dostalo do rukou.


Knihy jsou rozdělené na části věnované jednotlivým řádům a kongregacím, v rámci těchto kapitol je pak dodržováno jednotné a přehledné schéma: představení řádu či kongregace, příběh zakladatelů, nejdůležitější milníky v historii, důležité osobnosti. Pokračuje se působením řádu v českých zemích – od založení přes husitské bouře, třicetiletou válkou k josefínským reformám, první republika, činnost/nečinnost řádu v období totality a období po roce 1989 až do současnosti. Následuje nejpodrobnější část - přehled nejvýznamnějších míst, kde řád působil či působí – historické kláštery i novodobá sídla, architektura,  genius loci.  Na to navazuje příběh některého z řeholníků z dané komunity, vzpomínky pamětníků i současníků.  Nechybí ani malý slovníček a seznam doporučené literatury. Vše psáno lehce a s vtipem, doplněno historickými kuriozitami a osobními vzpomínkami autorky.

V prvním díle knihy, která má podtitul Kláštery a jejich lidé jsou probráni benediktini, cisterciáci, premonstráti, františkáni, dominikáni a boromejky.  Druhý díl s podtitulem Příběhy míst a lidí se pak podrobně zabývá johanity/maltézskými rytíři, templáři, augustiniány, karmelitány, křížovníky s červenou hvězdou, milosrdnými bratry, jezuity a kongregací anglických panen.

Naprosto neoddělitelnou součástí knížek jsou nádherné černobílé fotografie  Jiřího Chalupy. Kláštery, kostely, portréty řeholníků, detaily z interiérů.  Jiří Chalupa se údajně začal soustavně věnovat  fotografování architektury až díky Tichým srdcím – a nechce se tomu vůbec věřit. Tohoto fotografa by si měli církevní hodnostáři najímat pro oficiální publikace, takhle zachytit atmosféru totiž hned tak někdo neumí. Na konci roku vyšel i samostatný kalendář Tichých srdcí, černobílé fotografie ve velkém formátu jsou mimořádně podmanivé.


Příběhy lidí v knize  nejsou psány formou rozhovoru, ale jsou stylizovány do velmi působivé podoby monologu. A že jsou to vzpomínky silné – šťastná léta rozkvětu za první republiky jsou vystřídána perzekucí za nacismu a hlavně po válce za komunistického režimu. Většina řádů byla rozpuštěna, řeholníci a řeholnice strávili roky v internaci, představení byli na dlouhá léta uvězněni, týrání, pracovali v dolech a při těžbě uranu, ostatní čekala perzekuce ze strany StB, dělnické profese, život v ilegalitě. Člověk by čekal zatrpklost, sebelítost a zmar - a ejhle, už jsem dlouho nečetla tak optimistické a silné příběhy. A přitom se v řadě případů jedná třeba o život strávený se starými lidmi, s lidmi s mentálním postižením, v léčebnách dlouhodobě nemocných, s umírajícími – něco, co si většina z nás neumí ani představit. 

Neméně zajímavé jsou ale osudy mladších bratrů a sester, těch, kteří jsou vlastně skoro mými vrstevníky. Většina z nich vstupovala do řádu tajně a až po roce 1989 mohli na veřejnosti ukázat svou pravou víru, pro jejich okolí to býval šok. A způsob jejich života může být šokující i dnes – fascinovalo mě vyprávění karmelitánky z Karmelu sv. Josefa, která žije v přísné papežské klauzuře a oddává se kontemplaci, oddělaná od vnějšího světa – autorka knihy s ní vedla rozhovor v hovorně, za okénkem.  Když to ale uvážíte -  vydáte-li se do Indie či Nepálu a strávíte tu několik měsíců v klášteře, bude vám západní svět uznale klepat na rameno, jak pečujete o svůj duchovní rozvoj. Pokud se rozhodnete vstoupit do kláštera v Česku, budou si lidé spíš klepat na čelo. Jak moc se ale liší meditace buddhistických mnichů od kontemplace a hlubokého vnitřního prožitku katolických řeholníků z kontemplativních řádů? I v tomhle ohledu mi Tiché srdce docela otevřely oči… Na druhou stranu pak ale v knize najdete třeba i vyprávění španělského augustiniána, který kromě teologie vystudoval mediální komunikaci nebo příběh jezuitského misionáře, který život zasvětil misii v Japonsku.

Knihy by se měli přečíst všichni ti, co nadávají na církevní restituce a přitom vůbec netuší, jakou roli v naší historii a současnosti kláštery plnily a plní. Že některé z nich existují více než tisíc let, jejich představení radili panovníkům a byli nejvýznamnějšími osobnostmi své doby,  byla tu centra vzdělanosti a vznikala tu významná literární díla a umělecké památky. Anebo později – kláštery byly vždy významnými lokálními zaměstnavateli, přinášely pokrok, zaváděly technologie a novinky ze světa. Věděli jste, že první brambory se v českých zemích pěstovaly v klášterní zahradě u hybernů a že to byli premonstráti, kteří dovezli do Znojma, konkrétně do kláštera Louka, okurky? Že řada vědců a literátů, které známe ze školy, oblékala řeholní roucha? Georg Mendel,  Prokop Diviš, Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský? Obrovská je práce, kterou kláštery odvedly v péči o nemocné a sociálně slabé, při klášterech vznikaly první špitály, sirotčince, útulky pro staré lidi, sestry pracovaly s lidmi se zdravotním postižením, s umírajícími. Kvalitní vzdělání získalo v klášterech, církevních gymnáziích a univerzitách několik minulých generací.

Obávám se však, že česká společnost zůstala myšlenkově spíše u pátera Koniáše a Kladiva na čarodějnice, a ve vztahu k církevním společenstvím se řídí hlavně vlastními předsudky a zastaralými představami, které si posilují v internetových diskusích. Jenže v dnešních klášteřích nežijí žádní pomatenci či svíčkové báby, ale lidé s několika vysokoškolskými tituly, vzdělaní manažeři,  kteří ale mají navíc v popisu práce povinnost řídit se desaterem a křesťanskými principy, konat dobro.  Lidé, kterým zaleží na ostatních, na komunitě, na duchovních hodnotách. Stát jim na začátku devadesátých let vrátil zdevastované budovy a oni je (nebo aspoň řadu z nich) dokázali z ničeho aspoň částečně opravit a zprovoznit.  Nemyslím si, že s majetkem, který jim teď stát vrátí, nebudou umět hospodařit. Naopak, kdyby se to udělalo už dávno, možná bychom byli někde jinde, než jsme teď. 


Jak říká sama autorka v předmluvě k prvnímu dílu:

Lidé z klášterů záměrně žijí v ústraní. Nežijí pro uznání svých skutků, ale pro jejich konání. Tvrdě pracují, mají pevný denní režim a žijí velmi skromně. Neustále se vzdělávají. Jsou otevřeni velkým výzvám, novým úkolům a jsou připraveni jít tam, kde to bude třeba. Jsou moudří. Jsou vřelí, vstřícní a laskaví. Mají čistá a tichá srdce.

Ta setkání a vyprávění mne proměnila. Oživila mne a dodala mi novou vnitřní sílu. Upevnila mne v přesvědčení o lidských hodnotách a v tom, že je správné rozhodovat se také „srdcem“, nejen rozumem. Znovu podnítila mou vnitřní svobodu. Zvláště vyprávění pamětníků jsou plná osobní statečnosti, úsilí a pokory, které dnes kolem sebe i v sobě tak pracně hledáme.

Nejsem historik, takže tato kniha není vyčerpávajícím výčtem řádů a klášterů na našem území. Jejím cílem je nabídnout čtenáři základní mapu pozoruhodných duchovních míst, lidí, dějinných událostí i vzpomínek, aby podle ní mohl sám putovat v krajinách venku i v těch uvnitř sebe. Některé pasáže knihy jsou autorské, ryze subjektivní. Tak jsem to chtěla.


Tichá srdce mě opravdu zaujala, poučila, překvapila. A těch tipů na výlet, které jsem si vypsala… Mám vystaráno na několik let…  Rajhrad se svou cennou knihovnou, kladrubský klášter, Porta coeli v Předklášteří u Tišnova, gotický pilíř v Klášterní Skalici, gotická zřícenina kláštera v Dolních Kounicích (Rosa Coeli), křížová cesta v Římově, klášter v Chotěšově, poutní místo Cvilín, loretánská kaple v Hájku, poutní kostel v Radomyšli, hora Maková, Matka Elekta v kostele sv. Benedikta v Praze, sv.  Hostýn, Štěkeň … V téhle souvislosti jediná výtka, kterou ke knize mám – potřebovala bych trochu víc geografických informací. Knížky jsem četla bez přístupu na internet a často se mi nepodařilo z textu vydedukovat, kde které místo hledat. A věřte, že třeba křížovou cestu Římov v automapě nenajdete…:-)

Zajímá-li Vás architektura, památky, historie dávná i nedávná či neobvyklé lidské osudy, chcete-li se zorientovat v církevních řeholích nebo zjistit, co se odehrává za zdmi českých a moravských klášterů v 21. století, najděte si čas na Tichá srdce. Možná je to knížka rozsahem spíš na dlouhé zimní večery, na druhou stranu – pokud se díky ní dostanete do té správné nálady, pak Vašemu rozjímání nebude bránit ani parné léto (vyzkoušeno na vlastní kůži).



Hodnocení:  2x 100 %

Alena Ježková: Tichá srdce
  • Nakladatel: Práh
  • ISBN: 978-80-7252-436-5, EAN: 9788072524365
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 560 stran, 16,5 × 24 cm, česky
  • Rok vydání: 2013 (1. vydání)


Alena Ježková: Tichá srdce 2
  • Nakladatel: Olympia
  • ISBN: 978-80-905851-1-9, EAN: 9788090585119
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, 17 × 24,8 cm, česky
  • Rok vydání: 2015 (1. vydání)



pondělí 13. července 2015

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13

Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud. On – podivín z Vysočiny, ona krásná Francouzska z bohaté rodiny zvyklá na pohodlný městský život. Nechápala jsem to. Jak to mohlo fungovat? Jak mohla tahle žena, první absolventka univerzity v Grenoblu ženského pohlaví, skončit v Petrkově? Petrkov nebo Grenoble? Jak by mohl někdo váhat? A to jsem si Petrkov představovala ještě značně idylicky, před půl rokem jsem se tam byla podívat… (viz: Novoroční putování krajem Bohuslava Reynka). Pořád jsem měla před sebou sice krásné, ale taky velmi depresivní Reynkovy grafiky, dokumentární film z 60.let, kde Reynek v naprosto nuzném stavu vstává do tmy, velmi těžce pracuje někde u ovcí a po večerech ryje do desek. Na okně jinovatka, promrzlý dům, k snídani melta a suchý chleba. Kde je tady místo pro vtipnou a chytrou básnířku?


Objasnila mi to biografie Lucie Tučkové, která vyšla v loňském roce a hned zaujala – v tradiční anketě Lidových novin se umístila na třetím místě. Rezervovala jsem si ji v knihovně, a když na mě konečně došla řada, s potěšením jsem se začetla.  A musím hned říci, že to byl velmi příjemný čtenářský zážitek – a hlavně: konečně jsem to celé pochopila. Suzanne Renaud opravdu pocházela ze skvělých poměrů. Její básnická prvotina byla mimořádná a všichni jí věštili velkou budoucnost.  V osobním životě se ji ale tolik nevedlo – první láska zahynula na frontě ve světové válce, další blízký muž zemřel na nádor na mozku. Suzanne toužila po veliké lásce, ta ale nepřicházela. Místo ní se objevil Bohuslav Reynek. Vlastně se neznali, viděli se jen jednou, když se Reynek zastavil v Grenoblu, aby poznal ženu, jejíž verše ho natolik zaujaly, že je přeložil do češtiny. Rozuměli si, to ano, intelektuálně si byli velmi blízcí, ale jen jako přátelé. Začali si psát, Suzanne psala velmi osobní a přátelské dopisy, jenže takové psala i dalším známým. Reynek si to ovšem vyložil jinak, a sice jako vyjádření vřelého citu. A podle toho se zachoval – požádal Suzanne, které v té době již bylo hodně přes třicet o ruku. Velmi jí to zaskočilo, nechtěla se vdávat bez lásky, na druhou stranu se cítila provinile, že něco takového rozpoutala. Doléhal na ní věk, biologické hodiny asi také tikaly, velkou váhu měla asi i Suzannina matka, které se Bohuslav líbil. Suzanne tedy nakonec se sňatkem souhlasila, vymohla si jen, že budou trávit půl roku v Československu a půl roku ve Francii. 

Příjezd do Petrkova byl šok. Renaud se domnívala, že si bere šlechtického synka ze zámku, ale byla to chyba v překladu… Petrkovský „zámeček“ byl spíš zemědělskou usedlostí. K tomu drsné klima Vysočiny… Naštěstí tu byly ty krásné měsíce ve Francii. Psala se třicátá léta minulého století, První republika, cestování nebyl problém, i peníze se našly. A přišly děti, Suzanne bylo už kolem 40, když se narodili synové Daniel a Jiří. Děti se staly novým smyslem jejího života, začala zase psát, Reynek maloval, ve Francii měl úspěch, byla to šťastná léta, dokonce i ta manželská láska se nakonec objevila. Suzanne se snažila změnit i Petrkov, nechala si sem dovézt z původní vlasti nové plodiny (chřest, fazolky), zachovávala si svůj francouzský šarm, pěkně se oblékala, líčila – do vesnické komunity tak ovšem moc nezapadla.

 

Jenže pak přišel Mnichov a zrada Francie a po ní začala druhá světová válka. Reynkovi zůstali v Československu, ze zámečku byli vyhoštěni, což ovšem nebyla zase taková tragédie, Reynek nebyl na hospodaření stavěný a po smrti otce se s rolí hospodáře těžce smiřoval. Útočiště našli u Floriánů v Nové Říši. Vždycky jsem si tuhle kapitolu jejich života přestavovala jako velmi depresivní záležitost – o to víc mě překvapilo, že to bylo docela příjemné období v životě rodiny. Suzanne u Floriánových pookřála a rozkvetla, Florianovi byli velká rodina, která žila s vírou v Boha, v pokoře, byli to vzdělaní a kultivovaní lidé, kteří se Reynkovým stali velkou oporou.

  

O to horší to bylo po válce. Přišel nedostatek, bída, Reynkovi ale nechtěli emigrovat. Museli by tu nechat majetek po rodičích a začínat v padesáti někde od nuly se jim už prostě nechtělo. Jenže přišel rok 1948 a pak už se odejít nedalo. A i kdyby to bylo bývalo šlo, Reynkovi k vystěhování neměli dostatek finančních prostředků. O hospodářství přišli, třeli bídu s nouzí, ani synové neměli žádnou pořádnou práci, Suzanne si později hodně vyčítala, že v Československu zůstali. Bylo to velmi těžké období, doléhaly na ní deprese, materiální nedostatek (nemohla si dopřát ani svou milovanou kávu),  přesto se dokázala se situací vyrovnat. Držela ji nad vodou rodina, hlavně oba synové, francouzské knihy, přátelé, byť jich ubývalo. Cizinci museli zemi opustit a čeští přátele z řad spisovatelů a výtvarníků  končili často ve vězení či bez prostředků.

Oživení přišlo v 60. letech, kdy se o Reynkovi začalo znovu mluvit a na Vysočinu za ním jezdila spousta hlavně mladých lidí. I Suzanne začala po letech zase psát a na konci života vznikla její nejlepší díla. Zájem o Reynkovo dílo zřejmě pomohl Suzanne i na poslední cestě, věděla, že její manžel se dožil úspěchu a že její obětování se snad nebylo marné. Jen poslední přání se splnit nepodařilo, toužila po tom být pohřbená v rodné Francii, místo toho leží na hřbitově ve Svatém Kříži. Bez ní by nebylo Bohuslava Reynka, kterého dnes tak obdivujeme. Kvůli němu a jejich dětem zůstala v Československu a byla mu celý život oporou. Byla to neskutečná žena….



Lucii Tučkové se podařilo napsat skvělou knihu. Zúročila mnohaleté bádání v českých i francouzských archivech a v pozůstalostech a napsala velmi čtivou knihu na pomezí beletrie a literatury faktu.  Čerpala v ní z dochované korespondence, součástí knihy je bohatá fotografická příloha i poprvé do češtiny přeložené básně z poslední etapy básnířčina života. Suzanne Renaud je představena jako mimořádná žena,  talentovaná, vtipná, obětavá.  Je dobře, že po velké pozornosti, které se Bohuslavu Reynkovi v poslední době dostalo (velká výstava loni v létě doprovázená masivní reklamní kampaní, vč. billboardů „o géniovi, na kterého jsme měli zapomenout“), přišla řada i na jeho neméně nadanou ženu, která s ním prožila život v dobrém i zlém. Kniha je nejen unikátním svědectvím o osudech jedné mimořádné rodiny, ale i o tom, jaké byly poměry v Československu v letech dvacátých až šedesátých. Doporučuji.


Hodnocení: 100%

Lucie Tučková: Suzanne Renaud, Petrkov 13
  • ·         Nakladatel: Paseka
  • ·         ISBN: 978-80-7432-353-9, EAN: 9788074323539
  • ·         Překlad: Reynek, Jiří
  • ·         Popis: 1× kniha, vázaná, 324 stran, 14,5 × 20,5 cm, česky
  • ·         Rok vydání: 2014 (1. vydání)

neděle 12. července 2015

Peter May: Pán ohně

Kriminální román, který čtenáře zavede do Číny na přelomu tisíciletí. Detektiv Li Jen a americká forenzní patoložka Margaret Campbellová objasňují několik vražd, které pojí (anebo nepojí?) nebezpečné tajemství. První kniha ze série z čínského prostředí.


Do Pekingu přilétá patoložka Margaret, která hodlá několik příštích týdnů strávit na univerzitě výukou studentů. Je jí něco přes třicet, po skončení manželství se zmítá v osobních problémech a doufá, že pobyt v Číně ji přivede na jiné myšlenky. Ovšem náraz do čínské reality a způsobu myšlení je tvrdý, čínská mentalita se od amerického myšlení velmi liší, navíc si Margaret nestihla přečíst ani úvodní materiály zahraničního oddělení. Jedním z mnoha Číňanů, se kterým nemůže najíst společnou řeč, je Li Jen, čerstvě povýšený policejní detektiv.  První den v nové pozici a hned ho čekají tři neobvyklé vraždy. Jedna z nich je zvlášť děsivá, v parku byla nalezena mrtvola upáleného a ještě doutnajícího muže, bývalého vysokého státního úředníka z ministerstva zemědělství. Patoložka Margaret se na upálené oběti specializuje, a proto je čínskou policií požádána o pomoc při vyšetřování.   Neobvyklá čínsko-americká dvojice je v pátrání poměrně úspěšná, jenže stopy vedou hodně vysoko a zcela nezvyklým směrem. Budou mít dost času tajemství odhalit, nebo je mašinerie semele?

Kniha se rozjíždí celkem slibně – neobvyklé vraždy, kontrasty mezi čínským a západním světem, Margaret, která se tu pohybuje jako slov v porcelánu. I reálie jsou zajímavé, navíc i docela věrně zachycené, byla jsem v Číně někdy před 10 lety a mám podobné vzpomínky, jako jsou v knize – noční trh s jídlem, neustále plivající a cigarety kouřící lidé, staré čtvrti, které rychle ustupují nové výstavbě, všudypřítomný stavební ruch. Ovšem postupem času jako by knize docházel dech – Li Jen se sice ukazuje být dobrým průvodcem po čínské historii, ale jako detektiv mě moc nepřesvědčil, se všemi nápady nakonec přišla blonďatá Američanka. A motiv sbližování obou hlavních hrdinů, to už trochu hraničilo s červenou knihovnou… Ne, že by tu nebyly světlejší momenty – třeba pouliční prodavačka jídla, která si čte filosofické eseje, strýček a jeho čínská verze šachů, kde se figurky nevyhazují, ale navzájem pojídají, či odkazy na kulturní revoluci. Ale z hlediska vyšetřování je druhá polovina knihy spíš nevěrohodná, až absurdní, trochu ve stylu posledního dílka Dana Browna…


Výhrady mám k přepisům čínských jmen, jsem zvyklá na jinou transkripci, tohle mě trochu mátlo. Můj soukromý problém pak byla e-kniha v aplikaci eReading na tabletu s androidem – sekalo se mi to dost…

Mé první setkání s Peterem Mayem, poté, co jsem četla spoustu chvály na trilogii z ostrova Lewis. No, tímto dílkem mě moc nenadchnul.  Do Skály se ještě možná pustím, ale u dalších dílů zamilovaného čínského detektiva si moc jistá nejsem… Spíš zkusím zase nějakou knihu od čínského autora.

Hodnocení: 65%


Peter May: Pán ohně
  • Nakladatel: Host
  • ISBN: 978-80-7491-235-1, EAN: 9788074912351
  • Originál: The Firemaker
  • Překlad: Drlík, Filip
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 440 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2015 (1. vydání)

středa 8. července 2015

Ed McBain: Zabiják (audioverze)

Prázdniny trávím se synem na venkově a jedním z mých pravidelných úkolů je sběr malin. Jak to proboha souvisí s literaturou, ptáte se? Úzce. Při sběru se totiž dají skvěle poslouchat audioknihy. Na letošní léto jsem si telefonu připravila klasickou detektivku z 50. let minulého století – Eda McBaina a jeho Zabijáka.


New York velmi těžce přežívá vlnu veder (což si vzhledem k počasí minulých dní umím naprosto detailně představit) a do toho tu někdo začne vraždit policisty. Nikoliv strážníky v uniformě, ale detektivy v civilu, jednoho po druhém. Konečný počet se prozatím zastavil na čísle 3. Novináři horečně pátrají po senzačních podrobnostech, kriminalisté padají horkem a nemají se čeho zachytit. Znají pouze typ pistole, což ovšem nestačí. Až třetí oběť pátrání trochu napomůže, vraha před smrtí postřelí a fyzicky zraní, takže detektivové mají rázem docela podrobný profil. Jenže ve městě žije 10 milionu lidí… Detektiv Steve Carella má ovšem jakési tušení, že v pozadí těchto násilných činů nebude zášť ani šílenství, ale nějaký temný osobní příběh. Najde Carella vraha dřív, než najde on jeho? A jakou roli bude hrát hluchoněmá snoubenka Teddy?

Eda McBaina jsem čítávala někdy v dávnověku, v 80. letech, kdy tyto knihy vycházely v edici 3x s… Už tenkrát mi ty případy připadaly celkem povedené a musím uznat, že i když jde o příběhy přes půl století staré, jsou napsané tak dobře, že jim ta doba nijak zvlášť neublížila. Skvěle je vykreslená atmosféra velkoměsta 50. let – coca-cola, drinky, nonstop kina, telefonní budky a zázrak v podobě klimatiazace, takový film pro pamětníky, ale protože americký, tak v barvě.  Nechybí podrobné popisy policejní práce, které dotváří příběh, ani sympatičtí hrdinové. Samozřejmě, že je trochu úsměvné, že skoro každého tehdejšího kriminálníka znali policisté osobně, ale svět byl tenkrát prostě daleko menší. 


Potěšilo mě, když jsem zjistila, že Zabiják je vlastní první knihou o 87. revíru. Budu-li se chtít pustit do dalších, čeká mě spousta příjemného čtení - románů je v této sérii přes 50:-)

Poslouchala jsem verzi, kterou v roce 1991 načetl Jiří Kadlec pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Tyhle audioknihy jsou vzhledem k účelu velmi specifické, vč. zpracování nahrávky, těžko srovnávat s moderními audioknihami, které poslední dobou vycházejí – se zpracovanými hudebními předěly mezi kapitolami, bonusy apod. Nicméně hlas Jiřího Kadlece byl poměrně uklidňující a rychle jsem si na něj zvykla.

Suma sumárum, klasika, líbilo.

Hodnocení: 90 %

Více o Ed McBainovi na wikipedii


úterý 7. července 2015

Blaine Harden: Útěk z Tábora 14

Měla jsem takový pocit, že Korejská lidově demokratická republika je takový více či méně neškodný skanzen, který už nebude mít dlouhého trvání.  Viděla jsem nějaký dokument o skupině Čechů, kteří tu strávili dovolenou, o návštěvě třídenní KLDR mi vyprávěl lektor angličtiny. Uctívání Kimů, pionýři a vojáci, komunistická propaganda, prázdné pětiproudé dálnice, materiální nedostatek a vypínání elektřiny.  Po přečtení knihy Útěk z tábora 14 jsem se trochu vrátila do reality…
 

Útěk z tábora 14 je kniha z žánru literatury faktu. Vypráví o korejském mladíkovi jménem Sin, který se v roce 1982 narodil v jednom z mnoha pracovních lágrů Severní Koreje. Oba jeho rodiče byli vězni, Sin se stal dětským otrokem, byl odsouzen k doživotní těžké práci a podvýživě. Celé jeho mládí byla jedna velká tragédie, Sin žil jako zvíře, hladový, bezcitný, špehující své blízké. Neustále trpěl hlady, jedl krysy, hmyz, kradl jídlo slabším. Byl svědkem popravy své matky a svého bratra, kteří byli odsouzeni k smrti za přípravu útěku, i on v této souvislosti prožil nelidské mučení. Devadesátá léta 20. století a v Koreji se mučí vězni ohněm jako v temném středověku.  Korejské koncentrační lágry ostatně fungují více než 50 let a za tu dobu dovedly ponižování a likvidaci lidí k dokonalosti.  Smrtí se trestá krádež, neposlušnost, spolčování i sex mezi osobami opačného pohlaví. Sin byl svědkem krutosti a zvrácenosti strážných, kdy například učitel umlátil šestiletou spolužačku ukazovátkem. V pracovních táborech žije více než 200 tisíc lidí, kteří před sebou nemají téměř žádnou perspektivu. 
 
Sinovi se ale nakonec podařilo něco nečekaného –  na začátku roku 2005, ve svých 23 letech, z tábora číslo 14 utekl.  Přítel, který utíkal s ním, zaplatil životem přechod elektrického plotu, Sim vyvázl jen s těžkými poraněními elektrickým proudem. Pak využil toho, že se země na začátku nového tisíciletí  zmítala v těžkostech po prožitém hladomoru, vládl velký chaos a nedostatek, zároveň ale došlo k uvolnění poměrů a dočasné relativní propustnosti hranic s Čínou. Pomocí úplatků pohraničníkům přešel do Číny, nějaký čas se tu skrýval a pracoval jako levná pracovní síla na zemědělských farmách.  Po několika letech dostal příležitost vycestovat do Jižní Koreje. Jako bojovník za lidská práva nakonec skončil v USA, kde také z větší části vznikla kniha Útěk z tábora 14. Sin se dostal ze středověkých podmínek pracovního tábora do vyspělého kapitalistického světa. Do materiálně a výkonově orientované Jižní Koreje,  do světa internetu a smartphonů. Bylo to pro něj velmi obtížné a se svou situací se vlastně nikdy nedokázal vyrovnat. Zároveň však podal svědectví o tom, co se v současné době v Severní Koreji děje. I díky němu se náhled západního světa na korejskou diktaturu začíná měnit.
Tahle kniha byla docela nářez, nic pro slabé povahy.  Drastické detaily, krutá realita. Knihu sepsal americký novinář Blaine Harden, který vychází ze Sinova vyprávění o životě v táboře, přidává vlastní postřehy o Sinově životě na svobodě, knihu doplňuje i historickými souvislostmi a osudy dalších Korejců, kteří ze Severní Koreje uprchli. Velmi zajímavá byla i část, která se týká života v Jižní Koreji, docela mě překvapily skutečnosti, týkající se vzdělávání  (vzdělání patří mezi absolutní priority, 6% HDP putuje do školství, na děti a jejich úspěch ve škole je vyvíjen nesmírný tlak) či programů pro integraci Severokorejců do společnosti.   Drobné výhrady mám k překladu (spíše než praotce šlo asi o praděda), ale není to nic zásadního.

Zajímavá kniha, která Vám otevře oči a nasměruje Vás ke Google maps… (anebo alespoň k Rodinnému atlasu světa:-)

Hodnocení: 90%

 

Blaine Harden:  Útěk z Tábora 14

·         Nakladatel: Ikar
·         ISBN: 978-80-249-2181-5, EAN: 9788024921815
·         Originál: Escape from Camp 14
·         Překlad: Weiserová, Kamila
·         Popis: 1× kniha, vázaná, 216 stran, 14,5 × 22,7 cm, česky
·         Rok vydání: 2013 (1. vydání)

čtvrtek 2. července 2015

Petra Soukupová: Pod sněhem

Za svoje zpackaný životy si můžeme jen my sami... To je hlavní motto nového románu Petry Soukupové Pod sněhem. Tenhle román, to je totiž psycho. Takové to naše domácí peklíčko…


Děj je jednoduchý a odehrává se během  jednoho zimního dne.  Ale ve skutečnosti to všechno začalo mnohem dřív…  Na počátku byli dva – vysokoškolský učitel, starý mládenec, a mladá nadšená studentka Marie, která měla plno ideálů a touhu změnit svět. Velká láska, myslela si. A pak otěhotněla a byla svatba. Odstěhovali se na vesnici, do domu, kde vše běželo podle rázné tchýně a kde se nesmělo změnit ani ň. Nebyla tam vítaná, netěšilo jí to tam, no a i ta láska  časem někam vyprchala. A po první dceři  Olze přišla na svět Blanka a nakonec s odstupem nejmladší Kristýna. Svého vlastního života se Marie vzdala a žila jen pro děti. S manželem přežívali  vedle sebe, ale dcery ho měly rády, soupeřily o jeho pozornost, byl to domov. Pak ale dcery vyrostly, tchýně zemřela a Marie se nakonec rozhoupala. Ty poslední roky, které ji zbývají, si chce žít po svém, starat se jen o sebe, své kočky a případně vnoučata, pokud o to budou stát. A tak toho cizího člověka po boku přiměla, aby se odstěhoval do domu po matce.  Jak to ale sdělit  holkám?


Ani dcery nezažívají zrovna domácí štěstí. Nejstarší Olga je sice ambiciózní a úspěšná právnička,  na výchovu syna ale zůstala sama, jeho otec ji záhy opustil. Ona už ale žádný vztah nehledá, nechce se přizpůsobovat, je sice unavená z toho, že všechno leží na ní, má ale svého syna Olivera, kterého miluje. Uvědomuje si, že je to rozmazlený a  vzteklý fracek, ale ještě je malý, určitě se to poddá. Mladší Blanka žije navenek život svých snů – domácí paní, tři děti, domek v satelitu, úspěšný manžel. I ona je ale hrozně unavená – veškerá péče o domácnost, dvě starší dcery a miminko leží na ní, všechno musí být dokonalé …  Manžel pořád v práci, má podezření, že je  jí  nevěrný. Na sebe čas nemá, tloustne a přitom se často nestíhá ani najíst. Nejmladší Kristýna je bez závazků, chová se, jako by jí bylo 20, hřeší  na to, že ji vždycky všechno prošlo, teď ale nedokáže vyřešit svůj vztah k ženatému muži. A tyhle 3 plus 4 děti plus 1 pes se jedno sobotní dopoledne nasoukají do jednoho auta  a vyrazí na sever na oslavu dědečkových narozenin. Děti prudí  průměrně, sestry si ale vystačí – navážejí se do sebe kvůli křivdám z minulosti, vyčítají si své výchovné metody, házejí po sobě nevyžádanými radami, všechny dost vyčerpané, navíc s vidinou společného víkendu, která by každá z nich nejradši prožila úplně jinak a jinde.  Počasí se horší, padá sníh, miminko brečí, pes vyje, děti se hádají o iPad a do toho píchnou pneumatiku…   

Jestli jste viděli film Alice Nellis Výlet, tak něco podobného, ale bez veselých momentů a mnohem, mnohem děsivější…


Soukupová je ve vylíčení atmosféry naprosto bravurní. To dusno z knihy úplně vystupovalo. V barvách a k zachycení všemi smysly. Vždyť je to jako u nás doma…  Fakt je to takhle hrozný? Pokud už máte „něco odžito“, tahle knížka Vás dostane. Těm mladším možná bude připadat bez děje, ale my starší si připomeneme všechny ty chvíle zmaru, kdy Vás děti neskutečně štvou a rodinné příslušníky bychom nejradši poslali expresem někam daleko a bez zpáteční jízdenky.  Chvíle, kdy jste pod vlivem situace totálně rezignovali na výchovu, zdravou výživu a racionální myšlení. Jak rádi byste utekli, nebo aspoň vystoupili z auta a práskli za sebou dveřmi, ale nemáte na to vlastně ani tu sílu…  Knížka se čte výborně, od líčení toho jednoho vlastně úplně normálního dne se Vám nechce ani na chvíli odběhnout. Já jsem si ji vzala na cestu autobusem do Brna a musím říct, že když jsme kvůli bouračce na dálnici jeli kus cesty po okrskách, vcítila jsem se do situace v románu naprosto dokonale.   Bavilo mě líčení stejných situací z různých pohledů, to umí Petra Soukupová výborně. Pod sněhem je rozhodně román o ženách, muži tu hrají roli jen druhotnou. Číst by ho však měla obě pohlaví. A možná s panákem tvrdého alkoholu jako poslední záchranou po ruce. Mně se o té zasněžené road-movie bude určitě ještě i zdát….

Hodnocení: 100%

Petra Soukupová: Pod sněhem
  • ·         Nakladatel: Host
  • ·         ISBN: 978-80-7491-493-5, EAN: 9788074914935
  • ·         Popis: 1× kniha, vázaná, 373 stran, 13,7 × 20,5 cm, česky
  • ·         Rok vydání: 2015 (1. vydání)