sobota 20. května 2017

Michael Robotham: Střepy

S australskym spisovatelem Michaelem Robothamem jsem se poprvé potkala, když jsem četla jeho knihu Řekni lituji. Docela se mi tenkrát líbila, hlavním hrdinou nebyl kriminalista, ani soukromý detektiv, nýbrž psycholog s nevyléčitelnou chorobou - Parkinsonem, což se hned tak nevidí. S potěšením jsem proto kývla na nabídku k přečtení další knihy, Střepů.



Joseph O’Loughlin, bývalý klinický psycholog, dnes otec v domácnosti s malým úvazkem na univerzitě, se přimotá ke zvláštnímu případu. Na mostě stojí nahá žena, která je připravena skočit. Joe ji má jako psycholog od sebevraždy odvrátit, ale nepodaří se mu to a žena skončí ve vlnách. Celé je to ale nějaké podivné, žena měla panický strach z výšek, k sebevraždě nebyl důvod, proč byla nahá a s kým na mostě telefonovala? Policie odmítá, že by ženu mohl k tomuto zoufalému činu někdo přinutit, jenže o pár dní později otřese městem podobný případ. I tentokrát žena dobrovolně zemře s mobilním telefonem u nohou. Joe se spolu se starým kamarádem, vysloužilým policistou Vincentem Ruizem, pouští do pátrání. Musí zjistit motiv a odhalit pachatele, ať už si o tom policie myslí, co chce. Bude to tvrdá hra, ve které bude v sázce to nejcennější, co Joe má...


Brilantní psychologický thriller o téměř 600 stranách, který si v některých pasážích nezadá s Lars Keplerem. Hlavní hrdina se snaží proniknout do mysli psychopata se speciálním vojenským výcvikem, zatímco čtenář je o něco napřed, protože kapitoly, které vypráví pachatel, těmi vyšetřovatelskými prolínají. Musím uznat, že celý nápad, který přivádí ženy na cestu vedoucí k dobrovolné smrti, je ďábelský. To prostě musel vymyslet chlap… Krom napínavého vyšetřování mě ale bavil i popis Josephova soukromého života – to, že výchova malé dcery je sice tou nejdůležitější věcí na světě, zároveň je to ale šílená nuda, trapné scény s Parkinsonovou chorobou, problém v podobě dospívající dívky v domě, manželka Julliana, která moc pracuje a zčistajasna si začala kupovat sexy prádlo... Přitažlivý je i suchý humor, který se v knize objevuje, tentokrát hlavně v podání policisty Ruize. Střepy jsou ale opravdu hlavně thrillerem, který Vás naprosto vtáhne do děje a i když tušíte, kterým směrem se bude kniha asi ubírat, stejně jste nakonec překvapeni.  Rozhodně se do knihy nepouštějte, pokud nemáte moc času, protože i když to neplánujete, nakonec budete muset stejné vše nepodstatné odložit, abyste se prokousali ke konci.


Kniha má výborné dialogy, děj velmi rychlý spád, pár opravdu překvapivých momentů a u některých temných kapitol budete mít tendenci jít se přesvědčit, jestli máte zamčené dveře.  Střepy jsou třetím románem ze série o profesoru Josephu O’Loughlinovi, oba předchozí díly, Podezřelý a Amnézie už v češtině také vyšly, celkem se pak můžeme těšit na osmidílnou sérii. Já si rozhodně znamenám, že další knihu Australana Michaela Robothama bych si rozhodně neměla nechat ujít.  


Díky nakladatelstvíMOBA za recenzní výtisk.

Hodnocení: 95%



Michael Robotham: Střepy
  •          Nakladatel: MOBA
  •          EAN: 9788024374611  ISBN: 978-80-243-7461-1
  •          Originál: Shatter
  •          Překlad: Neuman, Alexandr
  •          Popis: 1× kniha, vázaná, 568 stran, česky
  •          Rok vydání: 2017 (1. vydání)

čtvrtek 18. května 2017

Výstava Anny Hulačové Odpočinek mezi směnami

Hrozně ráda chodím na komentované prohlídky výstav. Pohled umělce či kurátora mě vždycky překvapí, pobaví, otevře nové obzory. Dnes výborná výstava Anny Hulačové Odpočinek mezi směnami s kurátorkou Marianou Serranovou v libereckých Lázních. 

Anna Hulačová, finalistka Ceny Jindřicha Chalupcekého 2016 - více zde: http://www.artlist.cz/anna-hulacova-108522/  resp. zde: http://www.ogl.cz/vystavy-vystavni-plan.php?vid=1108.









středa 10. května 2017

Kulturní duben 2017

Rychle, rychle, než to všechno zapomenu. Shrnutí: 7 knih, 4 filmy, 5 divadel + divadlo, galerie a technická památka:-)

V dubnu to bylo s literaturou nějak slabší, ale zase jsem skoro na všechny knížky zvládla napsat recenzi:-). A bylo to taky překvapivě rozmanité:

Odborná literatura: Jůn, Thorová: Vztahy, intimita a sexualita lidí s mentálním handicapem nebo s autismem. Důležitá kniha hlavně pro pracovníky v sociálních službách. 

Publicistika: Patrick Kingsley: Nová Odysea. Vše, co jste kdy chtěli vědět o uprchlících a báli jste se na to zeptat. 



Dětská literatura: Cesta časem. Od Velkého třesku k Tesle a selfíčkům. Obrázkové. 



Kriminální žánr: Jo Nesbo: Žízeň. Jedenáctý Harry Hole. Co dodat?



Literatura pro ženy: Barbora Štastná: Dobrá tak akorát. Bára ze Šťastného blogu vydává další knížku, která by nás měla uklidnit. 


Osobní rozvoj: Karel Nešpor: Jak být milejší. Kniha nejen pro střízlivé přátele, ale i pro nás ostatní. Zdravé emoce se nám mohou jen vyplatit. 


Audiokniha: Peter May: Kritik. David Matásek načetl další knihu mého oblíbeného autora, tentokrát se jedná o vyšetřování vraždy kritika přes víno. Těch vražd bude nakonec více a jak už to u tohoto spisovatele bývá, stopy vedou do minulosti. Knížka ze série Akta Enzo (2. díl po Výjimečných lidech). Docela dobré to bylo. 



Filmotéka byla tentokrát zajímavější, než v předchozím měsíce. Viděla jsem tři zajímavé dokumenty – první byl Nebe, peklo, Lucie – dokument o Lucii Bílé a musím říct, že ač nejsem zrovna fanouškem, tak mě zaujalo. Hodně osobní. 



Druhý dokument se také týkal zpěvačky, Idy Kelarové, a jmenoval se O čo ide Idě – o jejím projektu s romskými dětmi, o romských osadách na Slovensku, o tom, jak je potřeba na sobě pracovat. Měla jsem na tenhle film tip už od svých romských inkluzivních přátel, ale nakonec jsem ho viděla až v televizi. Hodně zajímavé, neskutečná ženská. 



Nejpůsobivější ale byl časoměrný dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Třeštíková 13 let sledovala ženu, která se dokázala se vymanit z drogové závislosti, dostat se z ulice, získat zpátky svého syna, najít si práci, začít studovat… Film o tom, že každý má šanci změnit svůj život (a někdy může pomoci i Jirka Bartoška). 


Krom dokumentů jsem viděla ještě dva „normální“ filmy, ale ani jeden z nich jsem vlastně asi nepochopila. Ztracení v Mnichově a Toni Erdmann. Pusťte si to. Minimálně scéna s nudistickým mejdanem a bulharskou maskou stojí za to – naprosto, ale naprosto mě odrovnala. 



Zbývají zážitky divadelní. Dvakrát jsem si střihla Divadlo Petra Bezruče. Poprvé hostovalo v Celetné s představením PS: … odepiš!, což je taková hříčka postavená na textech dopisů a pohlednic ze 70. a 80. Let. Bylo to překvapivě vtipné, zhusta absurdní, i když vlastně dost pakárna… 



 Na druhý kousek jsem se vydala přímo do Ostravy!!! Gangsterka Fligny, koks a fachmani mě nijak zvlášť neoslnila, trochu ve stylu Donalda Westlakea: naprosto nemožní lupiči se snaží ukrást poklad ze starého hradu. Vulgárními výrazy se rozhodně nešetřilo… 



V Ostravě jsem pak viděla ještě v Komorní aréně Top Dogs. Kdysi jsem tohle představení o vysokých manažerech, kteří se ocitli na dlažbě, viděla v Divadle Na zábradlí, tohle bylo nějak doslovnější a „humornější“. Ostrava mě divadelně moc neoslnila, ale asi to bylo tou víkendovou omezenou nabídkou. Tak možná příště.


Dvě výborná představení jsem pak viděla v Praze. V Divadle v Dlouhé měla nedávno premiéru Lucerna, a ta se opravdu vydařila. "Ale té lípy se nevzdám!". Klasická hra v moderním hávu, výborné herecké výkony (sexy mlynář Orozovič), zdařilá výprava, kostýmy, hudba. Prostě – pokud seženete lístky, vypravte se, klidně i s dětmi. 


Ve Studiu Dva jsem pak byla na novém cirkusu, představení skupiny Loser(s): Walls and bags. Wow! Nutno vidět! Úžasný malý kluk, který poletuje vzduchem. Vypracovaná těla tanečníků. Špičková akrobacie. Moc jsem si to užila:-) 



A další zážitky? Muzeum Eduarda Štorcha v Lobči na Kokořínsku. Pornografie pro školní kolektivy:-) 



Galerie Jaroslava Fragnera: David Vávra a Běžet s domy (výstava k architektovým 60. narozeninám). 



Dolní oblast Vítkovice s vysokou pecí, Bolt tower a multifunkční halou Gong od architekta Pleskota – tahle technická památka fakt stojí za návštěvu. Možná to nejlepší, co se dá v Ostravě vidět. 


Kulturní březen 2017

Hmm, to mi ta kulturní sumarizace moc dlouho nevydržela. Anebo, že bych byla tak kulturní, že si to nestíhám ani psát? Fakt je, že když si to nakonec sepíšu, cítím se mnohem líp… Aspoň na chvíli se vytratí pocit, že vůbec nic nestíhám…

Tak tedy nejprve březen 2017.

Tenhle měsíc byl hlavně ve znamení múzy Thálie. Do divadla jsem celkem šestkrát. K tomu šest knížek a dvě audioknihy, shlédla jsem čtyři filmy a vyrazila třikrát "mezi lidi".

Co se týče divadle, tak první byla Salome v Rubínu. Petr Kolečko a Daniel Špinar "převyprávěli" původní hru Oscara Wildea. Salome jako uječená šestnáctiletá puberťačka (výborná Pavla Beretová), rozvrácená bohatá rodina, incestní vztah k Herodovi... Ondřej Pavelka mi stále víc připomíná Pepíčka Zímu... Už jsem v Rubínu viděla lepší kusy...



Další divadelní zážitek: premiéra na Nové scéně ND: Na moři, zírám nahoru. Trochu zvláštní představení, ale vlastně dost poetické. Líbilo se mi to, ale ještě víc by tohle představení, resp. scénu asi ocenil náš Bartoloměj - deset automatických praček na jevišti!



Následovalo Divadlo NaHraně v Divadle Kampa: Vanilková džungle. One woman show. Neskutečná Diana Toníková. Výborné, ale šíleně trýznivé, příběh samotný je stupňující se děs. Bez panáka po představení to nešlo. Rozhodně ale divácký zážitek par excellance.



Taky ne úplně odpočinkové: Divadlo v Dlouhé: Hovory na útěku. Bertold Brecht v roce 2017? Poslední režie Jana Borny. Konec světa nebude, něco se posralo aneb všechna tráva je už spasená... Intelektuální rozhovory dvou uprchlíků čekajících na pas za druhé světové války, přerušované brutálními kabaretními songy. Nečekaně aktuální a velmi působivé. 



Do Národního, resp. do Stavovského jsem pak vyrazila na Spalovače mrtvol. Tahle inscenace nemá moc dobré kritiky, asi bych se na ni za normálních okolností nevypravila, ale byla změna představení. A velké překvapení, fakt se mi to líbilo, mělo to spád, herci byli výborní (hlavně Pechlát a Javorský), moderní zasazení do nákupního centra mi vůbec nevadilo. Nekopíruje to slavný morbidní film, je to jiné, ale dobré.



Poslední divadelní kus března bylo představení Medvědi, které uvádělo Klicperovo divadlo na festivalu Dítě v Dlouhé. Zdramatizovaný příběh Jana a Františka Nedvědových. Pro děti to teda zrovna nebylo, ale já jsem se zasmála, jako už dlouho ne.



Knihy:

Po několika letech jsem se vrátila k Leo Babautovi a jeho knize Zen a hotovo, tentokrát v podobě audioknihy v podání Michala Švarce. Dostala jsem to CD k nějaké objednávce zdarma. Zen a hotovo je geniální, jednoduché a já pořád nechápu, proč se tím neřídím… Ach jo. Kde bych už byla? Každopádně audioverze je třeba do auta dost dobrý nápad, jen bych interpretovi doporučila, aby víc klesal hlasem a odděloval věty, odstavce a kapitoly.



Druhá audiokniha na dlouhé večery byl Frederick Forsyth: Kobra. Původně vyšlo v roce 2011, jako audioknihu s výtečným Janem Hyhlíkem v roce 2016 vydalo Tympanum. Tentokrát žádní Afgánci, žádní teroristé, ale boj proti kokainu. Opět výborné, spojení Forsyth a Hyhlík je pro mě zárukou napínavé zábavy.



V březnu jsem přečetla dvě knihy, které bych ohodnotila 100%, kdybych bývala byla měla čas napsat na ně recenzi… Ale nějak jsem to nezvládla. Nicméně: jedna z nejlepších knížek letošního roku je pro mě Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. Nadchla mě. Připomněla mi italský filmový neorealismus. Poválečná Neapol, všudypřítomná bída, ozvuky fašistické minulosti, dvě chytré a nadané holky, z nich ale jen jedna může jít studovat, pohled na tuhle dobu holčičíma očima… Fakt výborné. Už jsem to doporučila mnoha lidem a dokonce jsem se i kvůli této knize rozhodla, že v červnu pojedu do Neapole na prodloužený víkend….



Druhá stoprocentní kniha: Petr Stančík: Andělí vejce. Stančíka jsem našla už pod vánočním stromečkem, žěšila jsem se na něj, ale trochu mi zkazilo náladu několik recenzí, ze kterých zbyla podivná pachuť. Získala jsem dojem, ze Stančík se v knize chová podobně xenofobně jako Jiří Vondruška, v hlavě mi zvonilo sousloví o tom, jak se autor v knize "odkopal" a vůbec se mi do té knihy nechtělo. Nakonec jsem svou nechuť ale překonala a jsem za to fakt ráda. Andělí vejce je totiž krásná knížka a já ji můžu jen doporučit.



Do březnového soupisu patří ještě dvě knížky pro děti: Dubánci  a výborná kniha Kosprd a Telecí. Kriminální žánr pak reprezentuje tak trochu jiná severská detektivka Závěje a knížka, ke které jsem si úplně nenašla ten správný vztah: Jääskeläinen Pasi Ilmari: Magický průvodce městem pod pahorkem .

A jaké filmy ke mně doputovaly? Viděla jsem dva filmové hity. První byl Masaryk, který mi způsobil zklamání… Nevim. Jedním z kritérií dobrého filmu pro mě je, ze ma člověk chuť shlédnout ho znovu. Masaryka vidět znovu nechci. Jako film to na mě moc nefungovalo. A Roden nepůsobil vůbec šarmantně...

Poprvé v životě jsem byla v kině se svým synem. Pečlivě jsem vybírala film i dobu, aby ho to bavilo a aby v kině nebylo moc lidí. Psí poslání. No, taky nevím. Jako zážitek z první návštěvy kina dobrý, ale nevydrželi jsme do konce. Nějak mě to nebavilo. Asi nejsem správná cílová skupina. Z podobné kategorie byl pak film Můj přítel delfín, i když tohle mělo aspoň trochu děj… Z dokumentárního ranku byl potom Můj soukromý měsíc, zajímavé, ale zase nijak zvlášť objevné. Vygooglete si toJ

V březnu jsem zvládla dvě literární akce – první byla Literární středa v naší liberecké krajské vědecké knihovně, kam chodím snižovat věkový průměr. Druhá pak byla Blogerská merenda Albatros Media, kde jsem věkový průměr zase silně zvýšila:-)



Poslední akcí, kterou nesmím v březnu zapomenout, byla výstava Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně. Kulturní zážitek měsíce.


Patrik Kingsley: Nová Odysea

Uprchlická krize, invaze migrantů, útok na naše evropské hodnoty – není to tak dlouho, kdy se právě tahle slovní spojení skloňovala ve všech médiích. A i když migrantů do Česka doputovalo sotva pár desítek, stalo se tohle téma jedním z největších témat naší současné politiky. Jako každého mě tohle téma samozřejmě zajímá, byť ani náhodou nerezonuji s katastrofickými scénáři o islámské invazi a plánované nadvládě nad světem a mnohem víc děsí xenofobní nálada ve společnosti. A tak jsem neodolala nabídce Knihy ZLÍN a pustila se do knihy, která se migrací do Evropy zabývá víc než zevrubně, do knihy Nová Odysea britského novináře Patrika Kingsleyho.



Patrik Kingsley je mladý novinář (ročník 1989) britského listu The Guardian (nyní působí jako zahraniční korespondent v The New York Times), který se problematice migrace a uprchlictví věnuje systematicky již mnoho let. Rok 2015 strávil prakticky na cestách, kdy se snažil mapovat cesty, kterými uprchlíci do Evropy směřují. Během svého putování navštívil celkem 17 zemí a sledoval desítky a stovky lidí na cestě. Největší pozornost věnoval Kingsley Syřanu Hášimu aš-Šaukímu, který musel utéci z rodné země poté, co strávil několik měsíců ve vězení a kdy jeho dům skončil v troskách po bombardování. Po měsících života celé rodiny u přátel a příbuzných se pro něj stal život v Sýrii neudržitelným, a proto se rozhodl odejít s rodinou za příbuznými do Švédska. Novinář ho po celou dobu putování po moři i po souši zpovzdálí i zblízka sledoval, viděl, jak s jeho rodinou bylo zacházeno v Egyptě, popisoval jeho strastiplnou cestu přes Středozemní moře i putování Evropou do vysněné Skandinávie. 

Vyzpovídal ale také třeba uprchlíky z Eritreje, jednoho z nejhorších totalitních režimů současné Afriky. Tato země sice v roce 1993 získala nezávislost a stala se formálně republikou, fakticky tu ale nefunguje nic: nebyla přijata ústava, nesešel se parlament, v čele státu i vlády stojí diktátor, v zemi je zakázána volnost pohybu, muži jsou odvlékání na desítky let trvající službu do armády, služba v armádě se týká i dětských vojáků – kluků ve věku teenagerů. Jeden z nich, patnáctiletý Adam, na chvíli přebírá nit vyprávění a vysvětluje, proč musel z novodobého otrokářského státu utéci, byť při tom opakovaně riskoval život. Z Eritreje údajně uteklo již 9 procent obyvatel, při útěku jich tisíce zemřeli na Sahaře, utopili se ve Středozemním moři nebo se stali oběťmi obchodníků s orgány na Sinaji. 

Z Afriky ale prchají i další národy – lidé z Nigérie, kteří museli opustit svá bydliště kvůli islamistické teroristické organizaci Boko Haram, lidé ze Somálska, kde působí extremistická skupina aš-Šabáb, jsou tu ale i ekonomičtí uprchlíci ze Senegalu, Ghany atd., kteří by prostě jen někde našli rádi práci. Dřív to šlo v Libyi, ale od té doby, co i tady zuří válka, stávají se subsaharští černoši obětí vykořisťování, protože v Libyi nemají žádná občanská ani jiná práva. A protože cesta přes Saharu zpět je stejně drahá a podobně nebezpečná, jako cesta lodí přes Středozemní moře do Evropy, volí raději nejistou plavbu, kterou za nekřesťanské peníze zprostředkovávají pašeráci lidí.

Jednotlivé lidské osudy jsou děsivé a mrazí při nich v zádech. Nikdo z nás si to neumí představit… Bití, znásilňování, mučení, nelidské zacházení, šílené podmínky na uprchlických lodích, stovky a tisíce utopených, smrt v poušti. Strach a nejistota, zda ta cesta někdy skončí, zda přežijí, zda se ještě někdy setkají se svými rodinami… Na druhé straně byznys, kšeftování s lidským strachem a utrpením. Ale taky solidarita, ochota pomoci, podpora. V této souvislosti byla velmi zajímavá část věnovaná putování samotnou Evropou – přecházení hranic v Makedonii, Maďarsku, Chorvatsku, situace na řeckých ostrovech či v Rakousku. 

Nemyslím, že by mi tahle kniha vyloženě nějak otevřela oči, přesto mě ale hodně dostala. Několikrát jsem čtení musela přerušit, dát si pauzu a zhluboka dýchat. Tuhle knížku by si měl přečíst každý, včetně těch, kteří si myslí, že mají ve všem jasno. Jenže bohužel právě tihle lidé o žádné informace nestojí… 

Díky Knize ZLÍN za rozšíření obzorů. 
A pokud vládnete angličtinou, přečtěte si další články Patricka Kingsleyho na serveru The Guardian. 




Hodnocení: 90%

Patrik Kingsley: Nová Odysea
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735196 ISBN:978-80-7473-519-6 
  • Originál: The Odyssey. The Story of Europe's refugge crisis
  • Překlad: Křesťanová, Dominika
  • Popis:1× kniha, brožovaná, 340 stran, česky
  • Rozměry:13 × 19 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

sobota 6. května 2017

Jindřiška Ptáčková: Básník

Měla jsem po delší době chuť přečíst si nějakou typickou českou detektivku. Něco, kde se lidé budou normálně jmenovat a kde se budu bez problémů orientovat v reáliích. A tak mi přišla vhod nabídka nakladatelství MOBA, které v edici Původní česká detektivka vydalo dílo Jindřišky Ptáčkové Básník.



Pavla Brázdová je padesátiletá výtvarnice na volné noze, která žije na malém pražském sídlišti. Ráda chodí na procházky a jejím tajným místem je Kouzelná zahrada, starý a opuštěný sad, kam chodí na ovoce a o který se dělí s místními bezdomovci. A právě v této pustnoucí zahradě najde jednoho letního horkého dne mrtvolu muže, kterého, jak se ukáže, v minulosti dobře znala. Zavražděným je bývalý gymnaziální učitel a zneuznaný básník, alkoholik a bezdomovec Jan Rychtář, člověk, který si svou ironií a arogancí dokázal nadělat nepřátele během několika minut. Případu se ujímá místní oddělení kriminální policie, pátrat po vrahovi ovšem začíná na vlastní pěst i bývalý elitní kriminalista Viktor Eret, toho času starobní důchodce. Kdo první rozkryje staré i nové křivdy? Skrývá se řešení v minulosti? Stojí za vším peníze, nenaplněné ambice nebo psychopatická porucha? 

Od Básníka jsem toho příliš neočekávala a přesně to se i naplnilo. Poměrně obyčejná detektivka a la edice Magnet, jestli si je ještě pamatujete. Něco, co dokáže zaplnit cestu vlakem či čekání u doktora. Spousta drobných postaviček, které děj nijak neposouvají, jen knihou procházejí, většina dialogů šustí papírem (a to jsem se donedávna tomuto obratu smála – tady to ale doopravdy sedí, viz např. rozhovor kriminalistů s bratrem zavražděného). Kniha by si zasloužila i lepší redakční práci: např. na str. 61 se otřesená Pavla svěří cestou z obchodu kamarádce Kamile s tím, jak našla mrtvolu, aby na str. 89 doběhla ke Kamile domů a ta se podiví: „Tak to jste vy, kdo ho našel?“. Stejně tak Eret si na str. 90 pročítá básníkovy veršovánky, které mu ale výčepní Pája oxeroxuje až na str. 118. A fakt se tam časové roviny neprolínají… Detektivové mají sice česká jména, ale Zelenka se mi s Procházkou plést nepřestali. Rozesmála mě jen asi nechtěná aluze na Majora Zemana, i tady totiž sečtělý kriminalista cituje básníka Villona. Není mi úplně jasné, v jaké době se román odehrává, byť by to asi mělo být v současnosti (bývalá manželka básníka si se svou kámoškou skypuje) – ovšem policisté se nějakými moderními metodami moc neobtěžují, i na příbuzné oběti se jdou ptát na obecní úřad, místo toho, aby poohlédli po nějaké elektronické evidenci obyvatelstva. Asi v tom bude hrát věk autorky, přece jen Jindřiška Ptáčková je ročník 1943. 



Na druhou stranu nemůžu říct, že by mě ta kniha nějak obtěžovala či naštvala, vlastně byly chvilky, kdy jsem si to čtení docela i užívala (cesta metrem přes celou Prahu je prostě dlouhá). Bavil mě výčepák Pavel, zaujala mě bystrá a sebeironická Kamila, pěkně vykreslená byla i některá prostředí – hospoda, „mužinec“, opuštěný sad. Řešení detektivky sice nebylo moc překvapivé, ale uvěřitelné. Myslím, že Básník je optimální knížkou pro starší ročníky, které na detektivkách zajímají hlavně mezilidské vztahy a návraty do minulosti s občasnými přesahy do chaosu zvaného současnost. Speciální kategorií spokojených čtenářů pak budou seniorky-pejskařky. 

Básník je čtvrtou knížkou z detektivní série s vyšetřovatelem Viktorem Eretem, jinak se autorka ve své profesní dráze věnovala spíše tvorbě pro děti. 

Děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 50%


Jindřiška Ptáčková: Básník
  • Nakladatel: MOBA
  • EAN: 9788024374628 ISBN: 978-80-243-7462-8
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 288 stran, česky
  • Rozměry: 11,8 × 18,5 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)