neděle 30. července 2017

Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty

Úvodem bych asi měla poznamenat, že cestopisy zpravidla nečtu. Udělala jsem v životě pár výjimek – třeba u Thora Heyerdahla, nebo v případě, kdy jsem se chystala do nepříliš známých míst (Vietnam, Madagaskar) a sháněla jsem o nich informace. Jinak se ale cestopisným knížkám spíš vyhýbám. O literární úrovni se většinou nedá moc mluvit a z hlediska faktografického a obrazového je přece jen zajímavější pustit si Cestománii či jiný cestovatelský pořad v televizi či na internetu.




Nechtělo se mi ani do knížky Ladislava Zibury Pěšky mezi buddhisty a komunisty, která se ke mně připutovala náhodou v rámci knižní merendy nakladatelství Albatros. Nakonec mě ale přesvědčila skutečnost, že část knihy se odehrává v Číně, a to dokonce v místech, kde jsem taky kdysi byla (Chengdu, Xian). A tak jsem se do "prince Ládíka" pustila. 



Po třech dnech „on the road“ musím přiznat, že jsem Ziburovi propadla. Zřejmě hlavně proto, že tahle knížka vlastně vůbec není cestopis. Zibura necestuje, on jde. Vytyčí si cíl, to ano, odněkud se přece jen vrátit domů musí, ale jinak je cílem sama cesta. Poznávání lidí a komunikace s nimi, konzumace jídla, ukrajování kilometrů, poznávání sama sebe, bytí. Ladislava Ziburu nezajímají památky – pokud se mu tedy náhodou nepřipletou pod nohy, nezajímají ho sportovní výkony ani další požitky, kvůli kterým se lidé zpravidla vydávají do vzdálených krajin. Zibura se snaží najít spojenectví mezi lidmi, kteří by se za normálních okolností neměli šanci nikdy potkat, je to bílý muž, který prochází cizí kulturou, ač neumí čínsky ani nepálsky, tak si s lidmi povídá, nachází společný jazyk v hudbě, v obrázcích, videích. A celé to umí neotřele a hlavně vtipně podat. 



A tak se z knihy, kde se na třech stech stranách nic neděje, jen se jde a putuje, stává humorný průvodce po kulturních zvláštnostech jednotlivých zemí, glosář toho, co lidi různých kultur spojuje. A autorovi se musí nechat, že svou mateřštinou se umí ohánět opravdu dobře. Výborně se to čte a pokud máte podobný pohled na svět a smysl pro humor, určitě se v tom i najdete.

… Sešel jsem na silnici, kde zrovna ze školního autobusu vystupovala skupina dětí. Jejich cesta byla dlouhá. Usoudil jsem to podle množství obalů od sladkostí a limonád, které děti vyhazovaly do přírody. Nic zvláštního, místní zvyk. Poněkud mě ale překvapilo, že spolu s nimi vystoupila z autobusu také koza. „Nu, asi školní maskot“, říkal jsem si a nevěnoval koze další pozornost. Na hospodářské zvíře ostatně jako místní člověk nemůžu příliš zírat. Proběhlo klasické kolečko fotografování a zvídavých dotazů. Mladší děti se pak rozběhly po okolí hledat místa, kde by si mohly způsobit úraz. Zcela přirozeně je nejvíc zaujaly kluzké schodiště a soutěska řeky bez zábradlí. Starší děti ale zůstaly na parkovišti. „Budeme vařit oběd“, vysvětlily mi a začaly z autobusu vynášet velké hrnce. Podíval jsem se na místo, kde byla uvázána koza. Jeden chlapec ji hladil po hlavě a tři další vykrvovali. „Jiný kraj, jiný mrav, Ládíku“, řekla by má babička. Každopádně mě ten pohled na dvanáctileté chlapce, kteří pod dohledem učitele přeměňovali zvíře na maso, hypnotizoval. Komenský by jásal. …



Vážně dobré, opravdové překvapení letošního léta. A k tomu výborné a nápadité ilustrace od Tomski&Polanski jako bonus. Ladislava Ziburu jsem začala sledovat na Facebooku, začínám ho vnímat jako vážně zajímavý fenomén a těším se na jeho další knihy.




Hodnocení: 100%



Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty
  • Nakladatel: BizBooks
  • EAN: 9788026505426 ISBN: 978-80-265-0542-6
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 298 stran, česky
  • Rozměry:15,5 × 21,2 cm
  • Rok vydání:2016 (1. vydání)

úterý 18. července 2017

Divadelní festival OLDstars on the ROUD

Divadelní festival OLDstars on the ROUD v mém rodném městě Roudnici nad Labem. 

Kdo jsou OLDstars? Studentský soubor, který  má snad stovku členů, v zásadě již odrostlí členové Dismanova rozhlasového dětského souboru, kteří jezdí po různých festivalech a v Praze hrají v divadelním sklepení H2O na Žižkově. Do Roudnice přijeli už počtvrté a ve zdejším bývalém augustiniánském klášteře (který stojí mimochodem hned naproti mému bývalému gymplu) uspořádali víkendový divadelní festival, jehož výtěžek byl věnovaný právě téhle ojedinělé historické památce. 

Byla jsem tu už loni a moc jsem si to užila. Tentokrát jsme vyrazily s kamarádkou Zdenou a z nabídky snad 25 představení hraných na několika scénách jsme si vybraly a v místním dřevníku shlédli profláknutého, ale pořád hodně silného Pána polštáře. Poté jsme se občerstvily zákusky z lokální cukrárny Dorletka a mrkli na  inscenaci Noční. Obojí bylo moc dobré. Jsem ráda, že se v Roudnici takový festival koná. 

























neděle 16. července 2017

Erlend Loe: Náklaďáky Volvo

Jestli jsem se na nějakou knížku letos těšila, tak to byly Náklaďáky Volvo, volné pokračování Dopplera, knížky, která mě na jaře tak zaujala. Ale zatímco z Dopplera jsem byla unešená, z téhle knihy jsem úplně v rozpacích. 

Kam se poděl Doppler, který se rozhodl přestat být pilný a který se proto přestěhoval  do lesa, kde sdílel stan s mládětem losa? Kde jsou ty originální a skvostné scény, kdy jsem se musela smát nahlas? Kde jsou ty skvělé úvahy a úsměvné postřehy o světě, globalizaci, generačních střetech, které pronáší muž ve stanu s losem? 



Náklaďáky Volvo, tedy alespoň pro mne, většinu kvalit první knížky postrádají. Ano, je tu Doppler, kterého opustil jeho přemoudřelý pětiletý syn, aby odjel vlakem zpátky k matce, párkrát se tu ukáže i můj oblíbený losík Bongo. Jinak ale hlavní aktivitu přebírají dva divní staří švédští občané. Ano, Norové jsou divní, ale Švédové nejsou divní o nic míň.  První postavou je devadesátiletá stařenka, která holduje kouření marihuany, líbí se jí tvrdá muzika a ještě raději obtěžuje úřady, druhou je její soused, homosexuální starý skaut a ornitolog, který přespává zásadně pod širým nebem. Už asi 25 tisíc nocí... Mezi nimi Doppler pendluje (existuje tu  nějaký málo jasný sousedský spor) a hledá smysl života. Najde ho v hulení? Nebo se stanem skautem? Tentokrát se v knize kromě hlavních a řady vedlejších postav významně projevuje i autor, spisovatel Erlend Loe,  který se rozhodl vysvětlovat a komentovat děj. 

A tak se dozvíme:
-  o záludnosti vlakového spojení mezi Švédskem a Norskem, 
- o historii firmy Volvo, zejména o náklaďáku zvaném globetrotter,
- o nejvýznamnějších osobnostech švédské a norské vědy, kultury a sportu, 
- o Kimově hře, skautských zákonech a skautské hymně,
- o pravidle exkluzivního klubu Pozemek 100, jehož členy se mohou stát jen lidé, kteří dokázali na svém pozemku pozorovat sto ptačích druhů (tahle pravidla tu máme dokonce ve švédštině), 
- o receptu, podle kterého se dá dokonale připravit kos na pivu, 
- o obličejové slepotě,
- a o spoustě dalších věcí, o kterých byste raději nic vědět nechtěli. 



Kniha mi vůbec nepřišla vtipná,  nebavily mě ty věčné poznámky a odkazy, které tvořily nové a nové kapitoly přilepené za ty původní. Možná tahle forma  může být krátkodobě zábavná, ale já jsem si na tenhle způsob psaní vůbec nezvykla. Zasmála jsem se (potichu) asi dvakrát nebo třikrát, což mi přijde na humoristickou knihu vážně málo. Že bych měla na začátku prázdnin tak špatnou náladu a nízkou hladinu smyslu pro humor? Nebo je chyba prostě někde jinde? 

Naprosto to za mne shrnuje Dopplerův pětiletý synek: 
„Skočil jsem ti na špek, zdálo se mi, že jsi dobrý, když bydlíš v lese s losem…přece jenom jsem dítě, ale nyní jsem nahlédl svou chybu. Byl jsem neodpustitelně naivní.“ 




Vlastně vůbec nevím, jestli se mi chce přečíst si třetí díl (až vyjde)....
Každopádně Knize ZLÍN děkuji za knihu. 




Hodnocení: 40%


Erlend Loe: Náklaďáky Volvo 

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN  
  • EAN: 9788074735264 ISBN: 978-80-7473-526-4
  • Originál: Volvo lastvagnar 
  • Překlad: Krištůfková, Kateřina 
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 224 stran, česky 
  • Rozměry: 14 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)


neděle 9. července 2017

Knihobudka v Roudnici nad Labem

Baví mě projekt knihobudek. Možnost vrátit do oběhu knížku, kterou už jsem přečetla a nechci si ji nechat. Chvíle překvapení, když narazím na knihu, kterou si chci už dlouho přečíst. Projekt, který dokáže spojovat lidi.

Jednu knihobudku jsem objevila i ve svém rodném městě. Hned jsem pár kousky přispěla:-)






pátek 7. července 2017

Martina Formanová: Případ Pavlína

Martinu Formanovou jsem zaznamenala už celkem dávno – někdy v roce 2002 jsem četla její autobiografickou prvotinu Skladatelka voňavého prádla. Bavila mě autorčina otevřenost a upřímnost a samozřejmě i drby ze života tehdejší společnosti – Martina chodila svého času s Karlem Gottem, studovala FAMU a měla tím pádem i zajímavé spolužáky, atraktivní byla část věnovaná emigraci a posléze i vztahu a manželství s Milošem Formanem. Od té doby jsem ji nějak vedla v patrnosti, byť její další knihy mě už tolik neoslovily – ať už šlo o další autobiograficky laděnou knihu Snědla dětem sladkosti nebo o pokusy o opravdovou literaturu v podobě už novel Trojdílné plavky či Nevěra po americku. 



V roce 2014 vyšla kniha Případ Pavlína, která se ke mně dostala se zpožděním až teď jako oddychovka na prázdniny. Tohle očekávání kniha naplnila dokonale. Je to knížka, která nejen zaujme, ale i „poučí“, tj. vrátí čtenáře do minulosti a donutí ho zamyslet se nad tehdejší realitou, na kterou jsme už dávno zapomněli. 

Martina Formanová v této knize převyprávěla příběh Pavlíny Pořízkové, svého času jedné z nejznámějších modelek světa. Pavlína se narodila v Prostějově poměrně mladým rodičům a v dětství ji vychovávali prarodiče. Rodiče žili v dost nevyhovujících bytových podmínkách, otec strávil za své názory nějakou dobu ve vězení, matce se nedařilo dostat se z autoritativního vlivu svých rodičů a nic nenasvědčovalo tomu, že by se rodinná situace mohla nějak výrazně vylepšit. Po okupaci v roce 1968 se Anna a Jiří Pořízkovi proto rozhodli narychlo emigrovat na motorce do Rakouska s tím, že doufali, že dokážou dceru posléze dostat legálně za hranice za nimi. To se ale nepodařilo, Pavlína zůstala u prarodičů, rodiče byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu odnětí svobody za útěk do ciziny a úřady komunistického Československa na žádosti rodičů o sloučení rodiny nereagovaly. Pořízkovi se dostali do Švédska, kde se poměrně rychle etablovali, ovšem ke štěstí jim chybělo dítě, zanechané v Prostějově. Kontakty udržovali pouze prostřednictvím napíchnutého telefonu. Po několika letech se pokusili vynutit si zájem médií i úřadů hladovkou, rozvířilo to sice veřejné mínění, ale nepomohlo. Pavlínina matka se rozhodla k zoufalému činu - ilegálně, na cizí pas, se do Československa pro dceru vrátila. Pokus odvézt Pavlínu za hranice ale nevyšel, celé se to provalilo a Anna byla spolu se dvěma švédskými piloty, kteří ji v plánu podporovali, zatčena. Vzhledem k novému těhotenství a mezinárodnímu tlaku sice nakonec neskončila ve vězení, ale musela v Československu zůstat. Jiří i nadále usiloval o sloučení rodiny, sešel se i s Olafem Palmem, švédským ministerským předsedou, podněcoval pozornost médií i úřadů. V roce 1974 nakonec mezinárodní situace umožnila vyřešení rodinné krize – Československo dovolilo Anně Pořízkové vzdát se československého občanství a spolu s oběma dětmi, Pavlínou i v Československu narozeným Jáchymem, odejít do zahraničí. Manželství Pořízkových bylo ale tou dobou už v krizi a ani nová situace ho už nedokázala udržet. Pavlína byla z přestěhování do Švédska nešťastná, zažívala šikanu ve škole, musela se starat o mladšího bratra, protože matka hodně pracovala, aby sama rodinu zabezpečila. Nakonec ale příběh končí pohádkově – Pavlínu objeví svět modelingových agentur, v 15 začne fotit, dobude Paříž, New York, svět… Ale to už je jiný příběh, který je v Případu Pavlína jen načrtnut…. 

 


Musím říct, že tenhle dramatický příběh rodiny, kterou rozdělila sovětská okupace a která doplatila na nepříznivé mezinárodní podmínky, se četl sám. A vlastně bylo nakonec úplně lhostejné, že hlavní hrdinkou byla světoznámá modelka – stejně dobře to mohlo být jakékoliv jiné dítě z těch několika stovek dětí, které na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století zažily podobný příběh: zoufalí rodiče za ostnatými dráty a dítě v lepším případě u příbuzných, v horším v dětském domově či kojeneckém ústavu v socialistickém Československu. Jméno hlavní hrdinky ale samozřejmě udělalo knihu atraktivnější a knihu si tak možná přečetli i lidé, ke kterým by se jinak nedostala. Jediné, co v knize postrádám, jsou dobové fotografie, myslím, že černobílé snímky z té doby by dokázaly atmosféru a náladu knihy skvěle podpořit a podtrhnout. 



Hodnocení: 80%

 Martina Formanová: Případ Pavlína
  • Nakladatel: Prostor
  • EAN: 9788072603084
  • ISBN: 978-80-7260-308-4
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 212 stran, česky
  • Rozměry: 12,5 × 20 cm
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)




Festival m3 - Umění v prostoru v Karlíně

Baví mě umění ve veřejném prostoru, a tak jsem s potěšením vyrazila do pražského Karlína na Festival m3. Se sochami a objekty se v Karlíně můžete potkat až do podzimu, výstava potrvá do 1.10.2017.


Martin Skalický: Pokora 
Zajímavý způsob vzniku: nejprve byl šitý igelitový obal naplněný molitanem, z něho byl pak následně z laminátu odlit výsledný tvar plastiky.
www.martin-skalicky.cz 




Čestmír Suška - Opuštěná obydlí
Vysloužilé cisterny ozdobené ornamenty slouží v parku před Invalidovnou především jako domečky
pro děti. Musím říct, že se mi mimořádně líbily. 









Poměrně ulítlá věc:
Lenka Klodová: Dámské polní toalety






Vojtěch Míča: Rámy






Jan Paclt: inOut
Před kavárnou Divoké matky - přišlo mi to jako hodně funkční prvek, zvlášť ve spojení s vedlejším pískovištěm








Kryštof Kaplan: Točící dveře
Před ZŠ Lyčkova. Opravdu funkční, točící se.






ZEB ONE
Graffiti v podobě geometrických obrazců na technické budově




Samuel Šrom: Mimésis
Typové betonové panely na travnatém ostrůvku oddělují historickou zástavbu Karlína od nového developerského projektu.




Timo
Vizuální umělec a básník 
Vtipné.




Matěj Frank: Trialog
Výtvarně zvukové sousoší







Jakub Geltner: Pochodující hnízdo
Satelitní antény v podobě bojové jednotky. Inu, Invalidovna.
Velmi pobavilo.





Aleš Novák: Bez názvu





Vojtěch Míča: Nahoru



Jan Zdvořák (Spino): Obviamente
Nejrozměrnější realizace přehlídky, mimo park u Invalidovny, vytvořeno z nalezeného odpadového materiálu. 




Neobjevila jsem dílo Petra Stibrala: Vetvef 117  a barevné neony Pavla Korbičky Line Walker (ty asi fungují jen za tmy).