pondělí 27. března 2017

Výstava Františka Skály

Výstava Františka Skály, kterou Národní galerie umístila do Valdštejnské jízdárny (do 3.9.2017), bude asi mým kulturním zážitkem měsíce. Skála je báječný blázen, sleduji ho zpovzdálí už od jeho pěší cesty na Bienále do Benátek v roce 1993. Velkou výstavu v Rudolfinu před 12 lety jsem prošvihla, ale tu současnou jsem si už ujít nenechala. 

A fakt je na co koukat!:-) Celý prostor Valdštejnské jízdárny je členěn na samostatné a oddělené expozice (Pavillon, Musaion, Gallery, Tribal a Privat), prostor mezi nimi vyplňují solitéry v podobě velkých objektů. Těšit se můžete z neskutečného množství malých i velkých předmětů s příběhem. Poloprůhledné domečky s překvapením uvnitř. Postavy z klacků, polymerů (sustamid) i nalezeného smetí. Tajuplná zákoutí. Recykláty. Světelné objekty. Kinetické sochy. Muzeum plné kuriozit s neskutečně vtipnými popisky. Obří artefakty a maličké schované předměty, které není možné vidět zezdola, jen dalekohledem umístěným na galerii. Retro věci. Nádherné obří dopisní obálky a ještě famóznější cestovní deníky. Hned jsem dostala chuť si nějaký začít psát:-) 

Skálova tvorba = čirá radost:-)

Moc ráda bych se na výstavu vypravila ještě jednou, na komentovanou prohlídku s autorem nebo kurátorem, bojím se ale, že mi to termínově nevyjde...






























neděle 26. března 2017

Dubánci - Příběhy jednoho roku

Znáte dubánky? Malé postavičky z žaludů a větviček, které vyrábí a kreativně fotografuje Petr Václavek? Zhruba před dvěma lety se dubánci stali hitem internetu a začali žít vlastním životem. Nejnovějším počinem je knížka pro děti: Dubánci - Příběhy jednoho roku, kterou vydává nakladatelství CPRESS.


Dubánci v této knížce opravdu ožívají a vyprávějí dětem o tom, co celý rok dělají. V lednu hrají na rybníku Raubířníku hokej (a rozčilují tím vodníka Mníka), v únoru chytají na jazyk sněhové vločky (a trénují při tom logopedii), v březnu spí zimním spánkem (a někteří u toho i chrápou), v dubnu muzicírují. A tak to jde měsíc po měsíci – dozvíme se, kam jezdí v létě na dovolenou, zjistíme, že rádi malují, jezdí na kole nebo chodí do školy. A v prosinci že k nim, stejně jako k dětem, chodí Ježíšek. 


Dubánci jsou docela vydařená knížka, a to jak pro malé čtenáře, tak pro děti, kterým knížku před spaním čtou zatím ještě rodiče. Petr Václavek své výborné fotografie (v knize je jich celkem 29) doplnil i o několik desítek vlastnoručně nakreslených ilustrací, psaného slova se ujal jeho přítel ze studií Slávek Rydval se svou ženou Leonou Rydvalovou Šťastnou. A i když to původně vypadalo jen na veršované leporelo, materiál vydal nakonec na regulérní knížku o 120 stranách. Fotky i obrázky jsou vskutku originální a myslím, že se u nich děti opravdu nasmějí. Grafická podoba knihy prostě funguje na jedničku.


Pro děti budou ale inspirativní i jednotlivé příběhy, kdy s dubánky postupně prožijí celý kalendářní rok. Mohou se s nimi naučit řadu básniček a jazykolamů, vyzkoušet si několik sportů, zkusit fotografovat nebo stavět lesní domečky pro skřítky. Navíc - příhody dubánčích kluků a holek jsou poměrně zábavné a pobaví nejen děti, ale i jejich rodiče (např. bonusové vyprávění o dubánčí kapele Led Zepellin si určitě najde své příznivce mezi tatínky). 

Pro ty, které dubánci zaujmou, je kromě knihy v nabídce i řada dalších tematických předmětů – dubánci vycházejí v podobě pexesa, pohlednic, triček či hrníčků. Dubánky můžete také sledovat na Facebooku i na jejich vlastní webové stránce. Dokonale zvládnutý produkt:-) Co je ale ještě mnohem lepší – vyrobit si vlastního dubánka není žádná věda: stačí pár žaludů, několik větviček a tavná pistole a zábava na víkend pro celou rodinu je tu. Za drobné dopomoci rodičů či prarodičů si tak mohou děti vytvořit vlastní hrdiny a třeba i vymyslet vlastní originální příběhy. 


Musím přiznat, že se docela těším na to, jak si o dubáncích budeme číst s Bartolomějem večer před spaním. 



Hodnocení: 90%




Šťastná Leona, Rydval Slávek, Václavek Petr: Dubánci - Příběhy jednoho roku

  • Nakladatel: CPRESS
  • Jazyk: česky
  • Pořadí vydání: 1.
  • Rok a měsíc vydání: 2017/04
  • Počet stran: 120
  • Typ, vazba: Kniha, pevná
  • ISBN: 978-80-264-1439-1, EAN: 9788026414391

úterý 21. března 2017

Jana Bradley: A co já s tím?

Pedagogické úvahy a odborné postřehy asistenta pedagoga

Janu Bradley jsem objevila před pár lety na Facebooku. Postovala zajímavé statusy, kterými čtenářům zpřístupňovala americké školství. Jana Bradley je totiž českou učitelkou, která dlouhou dobu žila v USA, pracovala tam ve školství v různých pozicích a navíc měla tou dobou dvě dcery školou povinné. Bylo to často překvapivé a většinou se pod každou zprávou strhla i zajímavá diskuse, kde se často mísily názory ze všech koutů světa. Velmi mě proto potěšilo, když Jana ohlásila, že o svých zkušenostech píše knihu.



A tak vznikla kniha A co já s tím?, kterou vydalo nakladatelství Computer Media. Kniha se skládá ze dvou trochu nesourodých celků. První část knížky popisuje českou zkušenost, kdy  autorka skočila po hlavě do vod českého školství: stala se asistentkou chlapečka se speciálními vzdělávacími potřebami (mentální postižení a ADHD), který byl vzděláván v běžné malotřídní škole. Ve škole chyběla podpora ze strany speciálního pedagoga či jiného odborníka, učitelé s dítětem neuměli pracovat. Autorka se na integraci dívá ze širšího pohledu, popisuje postavení asistenta pedagoga v českém školství, jeho kvalifikaci, mapuje práci poradenských zařízení, zaměření posudků jen na negativa, ignorování silných stránek dítěte. Pak se věnuje samostatné činnosti ve třídě – jsou tu pěkné příklady toho, jak je možné s podobným dítětem pracovat: jak je důležitá senzorická stimulace, emocionální výchova, jak je možné pracovat při matematice i při výuce čtení s porozuměním. Autorka vychází ze své americké praxe a snaží se ji modifikovat ve prospěch české školní třídy.  Moc hezký je text napsaný z pohledu chlapce o tom, jak vnímá svět, ale neumí to ostatním sdělit.

Autorka v této části knihy popisuje krok za krokem vývoj, který se udál během toho jednoho školního roku, kdy jako asistentka pracovala. V prvním pololetí se integrace opravdu pěkně dařila, dítě se začlenilo do třídy, dostalo příležitost vyniknout  (uplatnilo svou zálibu ve vlajkách a hlavních městech států), fungovalo i v ostatních předmětech a rozvíjelo se. Ve druhém pak přišly problémy, které sice s dítětem přímo nesouvisely, ale v přístupu k němu se velmi zásadně promítly (dlouhodobá nemoc třídní učitelky, suplování, nejasné role ve třídě) – autorka se snažila situaci komunikací s vedením školy a ostatními pedagogy zlepšovat, s menšími či většími úspěchy. Problém nastal i se speciálním pedagogickým centrem, které se striktně drželo tabulek a zájem dítěte byl až někde daleko vzadu.

Druhá část knihy se zabývá tím, jak funguje inkluze v USA, kde autorka dlouhá léta ve školství působila. Jana Bradley tu popisuje své profesní začátky, srovnává přístupy české a americké, ukazuje multidisciplinární spolupráci, která v USA funguje. V téhle části knihy čtenář najde i teoretičtější kapitoly zaměřené na vývoj speciálního školství v USA, vývoj legislativy v této oblasti. Praktičtější jsou pak třeba části věnované alternativní a augmentativní komunikaci, využití technologií, rozdílům mezi  segregací, desegregací a inkluzí.

Kniha A co já s tím? není učebnicí inkluze, nabízí však zajímavý pohled na českou realitu očima člověka se zahraniční zkušeností. Není to samozřejmě pohled úplně objektivní, není možné zevšeobecnit jeden případ, který autorka zažila a vztáhnout ho na celé školství, nicméně určitě signály a trendy tam je možné pozorovat. Pro mě jako rodiče, který se s inkluzí potýká,  bylo velmi zajímavé ono srovnání přístupů, bavily mě ony americké příklady dobré praxe.  Zaujala mě i příloha, ukazující konkrétní materiály, se kterými je možné ve škole s dětmi pracovat.

Vyznění knihy však není zrovna optimistické – dle Jany Bradley není české školství na inkluzi připraveno. To ovšem pro mě jako rodiče dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami nemůže být závěr. Opakem inkluze je segregace a ta z mého pohledu prostě nefunguje.  A i ta v knize odmítaná desegregace je pro mě jako rodiče pořád lepší varianta, než segregace. Myslím, že v knize chybí zkušenost autorky s českým speciálním školstvím. Možná by se divila, jak to tam (ne)funguje a jaká je realita toho segmentu školství, které nám, jak jeho zastánci tvrdí, „ve světě všichni závidí“. Takhle si odpůrci inkluze z knihy udělali argument pro to, proč to tady fungovat nebude a nemůže. Nemyslím si ale, že takhle byla kniha míněna a já ji jako protiinkluzivní nevnímám. Beru ji jako zajímavý diskurs k tématu inkluze a doporučuji ji všem, kteří se o současné školství zajímají.



Pro zájemce - rozhovor s Janou Bradley.

Hodnocení: 80%


Jana Bradley: A co já s tím?
  • Nakladatel: Computer Media
  • EAN: 9788074022807
  • ISBN: 978-80-7402-280-7
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 170 stran, česky
  • Rozměry: 16 × 22,5 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)

sobota 11. března 2017

Nová scéna: Na moři, zírám vzhůru

Po delší době na horké novince v divadle, a dokonce rovnou na premiéře. Na Nové scéně Národního divadla se ve čtvrtek 9.3. poprvá dávala hra současného australského dramatika Finegana Kruckemeyera s názvem: Na moři, zírám nahoru. 

Prý moderní verze magického realismu...

Scénu by každopádně ocenil můj speciální syn - deset automatických praček, to by se mu líbilo. A černá díra uprostřed byla vlastně taky docela lákavá. Jinak se ale pět osudů pěti lidí odehrává na nejrůznějších místech světa - na moři bloudí Islanďanka zvaná Řekyně Emma, která je přesvědčená o tom, že nosí smrt (výborně ji hraje Lucie Polišenská). Australan Caleb (taky dobrý Jiří Suchý z Tábora) chodí na desítky kursů, ale vlastně nic neumí a ani neví, co by chtěl. Přestěhuje se do Anglie, kde potká depresivního Noa, který se stal ve 22 letech vdovcem a se smrtí své ženy se neumí vyrovnat. Setká se tu ale i se Sylvií, svou snovou dívkou, která má zvláštní schopnost - umí skákat proti proudu.... A taky prostorem. A tak se po krátkém vztahu s Calebem opět ztratí... Poslední postavou je Němka Elise, která každou noc jezdí autem, ve kterém vozí svého nespavého syna, a zároveň putuje mezi manželem a milencem. Ti všichni se nějak potkají, spojí, rozpojí - a celé je to občas humorné, občas plné fantazie, občas míň uchopitelné. 

Celkově se mi to ale vlastně poměrně dost líbilo, byť to asi nebude představení pro každého.

Hodnocení. 85%








Finegan Kruckemeyer: Na moři, zírám nahoru
Národní divadlo (Nová scéna)

Premiéra: 9.3.2017. Překlad: Jan Tošovský. Dramaturgie: Marta Ljubková. Scéna: Pavla Kamanová. Kostýmy: Daniela Klimešová. Light design: Ondřej Kyncl. Hudba: Michal Cáb. Režie: Štěpán Pácl.

Hrají:
Magdaléna Borová, Lucie Štěpánková, Lucie Polišenská, Petr Vaněk, Jiří Suchý z Tábora

Dominik Dán: Nestydaté neviňátko

Dominik Dán je slovenský fenomén v oblasti krimi. Píše pod pseudonymem, protože sám aktivně působí při vyšetřování vražd, a jeho knihy vycházejí ve stotisícových nákladech. Početnou skupinu českých příznivců potěší nová Dánova kniha Nestydaté neviňátko. 


Nestydaté neviňátko (slovensky Nehanebné neviniatko) patří úplně na začátek Dánovy tvorby – po knize Popel všechny zarovná to byla druhá kniha, kterou Dominik dán napsal a vydal. Vyšla v roce 2005, k nám se tedy dostává s pořádným zpožděním.


Děj se odehrává v temných devadesátkách – píše se rok 1997 a v Našem městě (rozuměj: v Bratislavě) zuří válka gangů.  Kromě ozbrojených přepadení přišel čas i na atentáty v podobě náloží nastražených v autě.  Jednu takovou explozi na sídlišti mordparta právě vyšetřuje, když se objeví nový případ. Talentovaná a krásná studentka architektury a dcera velvyslance ve Švédsku je nalezená mrtvá ve vlastním domě. Znásilněná, podřezaná, udušená igelitkou. Richard Krauz a jeho parťák Chosé se pouštějí po stopě. Může hrát roli nešťastné dětství s nábožensky orientovanou matkou? Co románek s ženatým mužem? Proč se v domě ani na těle oběti nenašly skoro žádné stopy násilí a proč vrah z domu odnesl bezcenné papíry? Vzhledem k rodinným vazbám je vyšetřování pod velkým politickým a mediálním tlakem. A najevo začínají vycházet věci, které na slovenskou politickou scénu nevrhají zrovna to nejlepší světlo. Podaří se Richardovi Krauzovi ustát náročnou situaci a celý případ rozplést, nebo to bude další případ, který bude muset na pokyn z vyšších míst odložit ad acta?



Co můžete od Nestydatého neviňátka čekat? To, co už od Dominika Dána znáte a co mu přináší trvalý úspěch u čtenářů: skutečné případy z policejní praxe (v případě války podsvětí stačí zalistovat v tehdejším slovenském dobovém tisku), drsný policejní humor, staré známé z mordparty, reálie, na které si většina z nás ještě pamatuje a hlavně: napětí a spád. V případě Nestydatého neviňátka jde navíc o případ se sexuálním motivem a peprnými  detaily, což se na zájmu čtenářů také nutně  projeví. I mě tahle knížka dost bavila, i když jisté výhrady bych měla. Na Nestydatém neviňátku je stejně jako na Popelu znát, že se jedná o Dánovu ranější tvorbu. Dialogy nejsou ještě tak vybroušené a vypointované, tentokrát mi  ty chlapácké kecy  sem tam lezly i na nervy (naštěstí to trochu zlepšovala přítomnost kriminalistky-ženy, nové posily sboru Petry). I tahle kniha často sklouzává do politického thrilleru a i když chápu, že prorůstání podsvětí a politické reprezentace je pořád aktuální, a to nejen na Slovensku, není to zrovna žánr, který bych vyhledávala. Pokud si ale tyhle okolnosti odmyslíme, zůstane zajímavý a neobvyklý příběh mrtvé mladé ženy, který stojí za přečtení.

Díky Neoluxoru za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 85%



Dán, Dominik: Nestydaté neviňátko
  • Nakladatel:Slovart
  • EAN:9788075292803I   SBN:978-80-7529-280-3
  • Překlad:Hanzlík, Jan
  • Popis:1× kniha, vázaná, 312 stran, česky
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

neděle 5. března 2017

Erlend Loe: Doppler

Jsme Norové a jsme všichni divní. A protože všichni jsou divní, je svým způsobem normální být divný, proto závěr zní, že nikdo z nás není divný. Jsme jen Norové. 



Mám slabost pro Nory. Pro dětské romány Jo Nesboa (a vlastně i ty pro dospělé), pro seriál Okupace, pro Oslo, kde jsem v létě strávila týden a nejradši bych se tam odstěhovala. A nejnověji mám slabost pro Dopplera. Nora, který býval pilný. Vydělával peníze, vychovával děti, díval se na televizi, nakupoval a zařizoval koupelnu. Jako všichni. Pak ale jednou spadl v lese z kola a po mnoha měsících mu v hlavě přestaly znít melodie z dětských pořadů, které jeho malý syn sjížděl pořád dokola. Už žádný Pingu, Teletubbies, Mašinka Tomáš ani Bořek stavitel (bože, jak já ho chápu…). Doppler se rozhodl, dal výpověď a odstěhoval se do lesa. Do stanu. S Bongem, losím mládětem, které se od něj odmítlo hnout poté, co Doppler z hladu zabil nožem jeho matku. 

V očích se mu zračí separační úzkost a já cítím, že mě znepokojuje, že na mně tak visí. Myslel jsem si, že jsou losi samostatnější. Mládě se ke mně přimyká takovým způsobem, na který asi nejsem připravený. Začínám vyčítat mrtvé matce, že ho s sebou vzala na výlet, uprostřed lovecké sezony a tak vůbec. Kde nechala hlavu?

Ostatní ho mají za podivína, ale to už asi mají Dopplerové v rodině. Ostatně: Dopplerův otec si v posledních letech života fotil záchody, které použil. Dopplerova manželka všechno snáší na můj vkus poměrně stoicky, teď ale čeká dítě a doufá, že se Doppler do porodu vrátí domů. On ale něco takového nemá vůbec v úmyslu. Jenže i pobyt v přírodě se zvrhává. Podle vzoru Hospody na mýtince: začínají mu tam chodit lidi… Syn Gregus, zloděj Železný Roger, důchodce Düsseldorf, nakonec pravičák Bosse… Doppler totiž sice lidi nesnáší, zároveň je ale svým jednáním přitahuje.

Sledování televize je pro mě jakousi encyklopedií toho, proč nemám rád lidi. Televize sama je koncentrátem všeho, co je na nás odpudivé. Pokud se některé z lidských vlastností, s nimiž je i ve skutečnosti těžké se smířit, objeví v televizi, pak se stávají doslova nesnesitelnými. Lidé působí jako blbci. V televizi bych i já sám působil jako blbec. Vše lidské je mi cizí.

 


Doppler je vážně vtipná kniha. Jsou tu výborné sarkastické glosy – často hluboce pravdivé postřehy na téma udržitelnosti životního stylu, návratu k životu v přírodě, krize středního věku, které ovšem pronáší muž bydlící ve stanu s losem. K tomu skvostné scény a ještě lepší dialogy typu noční rozhovor s lupičem: 

A peníze? ptám se. Ty utrácíte za drogy, předpokládám. Teď jste mě zklamal, říká. Házíte všechny zloděje do jednoho pytle. Drog jsem se nikdy ani nedotkl. Mám rodinu stejně jako vy. Jenže mám škraloup a chybí mi vzdělání a všechno ostatní, co působí v životopise přesvědčivě. Navíc mi dělá problémy podřizovat se jiným. Nemám na výběr z mnoha zaměstnání a práce, které bych dělat mohl, často dělat nechci. A taky se snažím držet mimo podsvětí. Takže pak už nezbývá jiná možnost než operovat na vlastní pěst. Vyhovuje mi to. Docela to vynáší. A lidem to většinou zaplatí pojišťovna.

Anebo Doppler na třídních schůzkách:

Padá otázka týkající se alkoholu. Zvedám ruku a navrhuju, že by studenti snad mohli mít dovoleno trošku pít, jenže to si ostatní rodiče nemyslí. Ale no tak, říkám. Dopřejte těm dětem, aby se trochu uvolnily. Nechte je opít se do bezvědomí, aby jen stěží našly za svítání cestu do hotelu. Tím, že je takhle chráníme, jim prokazujeme medvědí službu, nicméně nesetkávám se s pochopením. Naopak získávám dojem, že ostatní si myslí, že moje výroky jsou neslýchané a úplně mimo. Až sem to došlo. Všude cyklistické přilby a preventivní opatření. Moje dcera v každém případě bude smět pít tolik, kolik bude chtít, povídám natruc, zatímco ostatní rodiče odvracejí pohledy.



Podobných scén je plná kniha. Düsseldorf a jeho nacistický otec. Doppler přesvědčující dceru o potřebnosti mejdanu. Rodičovský vztah k losovi. Düsseldorf a pořad Toulky Norskem. Doppler jako samozvaný guru. Už si ani nepamatuju, kdy se mi naposledy stalo, že jsem se u knihy smála nahlas. Četla jsem ji v čekárně u očního lékaře, kde se tu neskutečně táhlo a mně to protentokrát ale vůbec nevadilo. Jen jsem se bála, že přijdu na řadu nebo se mi v tabletu vybije baterka dřív, než to dočtu. Zvládla jsem to.  Jenže na konci se ukázalo, že konec není koncem. A tak si budu muset počkat na červen, kdy by mělo vyjít pokračování s názvem Náklaďáky Volvo, resp. na příští léto, kdy vyjde poslední díl trilogie. 

Překvapilo mě, že Doppler v Česku už vyšel (v roce 2007) a že i jeho autor, spisovatel Erlend Loe, je tady známý a populární, dokonce sem jezdí na literární festivaly. Jak je možné, že mi proklouzl mezi prsty? Jak to, že jsem na něj nenarazila dřív? Záhada. 



Doppler mi naprosto neplánovaně zvedl náladu. Jestli máte rádi divné hrdiny, je dost velká šance, že ji zlepší i Vám. Za zkoušku to rozhodně stojí.

Já děkuji Knize Zlín za rozšíření obzorů!

Hodnocení: 100 %



Erlend Loe: Doppler

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • ISBN: 978-80-7473-523-3
  • Překlad: Krištůfková, Kateřina
  • Rok vydání:2017

Kulturní únor 2017

Můj hlavní pocit z února? Že nic nestíhám… Zavedený režim narušily dvoje prázdniny, nejprve krátké pololetní a pak týdenní jarní. Ty se ovšem díky střevní chřipce, která naši rodinu zachvátila, staly spíš obdobím rekonvalescence. Do toho jsme s Rodiči za inkluzi pořádali seminář, jeden celý den jsem strávila na konferenci ke Dni vzácných onemocnění, jezdili jsme s Bártem lyžovat...  

Co se týče kultury, tak to s ohledem na výše uvedené stesky ale zase nedopadlo tak špatně. Přečetla jsem 8 knížek, shlédla tři filmy, jeden seriál a dvakrát vyrazila do divadla.

Knihy byly tedy většinou z kategorie lehký žánr. Tím asi nejlehčím byl Břicháč Tom. Na tuhle knížku se mi neustále zobrazují reklamy na Facebooku, patří k nejprodávanějším knihám poslední doby, tak jsem se na ní podívala i já. Jo, je to kniha o hubnutí… Nemyslím, že nějak extra dobrá či přínosná, ale je psána hodně jednoduchým jazykem, rady jsou srozumitelné, recepty nenadchnou, ale ani neurazí (i když teda žitný chleba s mozzarellou a mandarinkou?). Nadprůměrný marketing a prodejnost zaručena. Pošlu zřejmě dál...

Z náročnějšího ranku byl Dům hluchého slovenského autora Petra Krišťůfka, kniha, která vyšla v sérii Česi, čítajte. Měla bych se stydět, s výjimkou Dominika Dána (viz dále) jsem v posledních letech snad žádnou knížku slovenského autora nečetla – tedy až na Vykupitele duší Ivety Pačutové (2014) a předtím Stalo se prvního září od Pavla Rankova (2010). Dům hluchého je každopádně výborná knížka. Rodinná sága překlenující dobu od první republiky přes slovenský stát, SNP, rok 1948, padesátá léta, jaro roku 68 až do doby po sametové revoluci. Řeší se tu židovské kořeny, spolupráce s nacisty i s komunisty, drobné příhody z malého města i události, které přesahují život několika generací. Tuhle knížku jsem si dost užila a také mi poměrně rozšířila obzory – některé zvraty ve slovenských dějinách mi začaly docházet až teď.

U bratrů Slováků ještě zůstaneme, jak jsem už naznačila, jediným slovenským autorem, jehož dílo znám poměrně důvěrně, je autor kriminálek Dominik Dán. Díky Neoluxoru jsem si mohla přečíst novinku Nestydaté neviňátko. Temné devadesátky, opět prorůstání nejvyšší politiky a organizovaného zločinu, do toho případ se sexuálním podtextem. Tahle knížka je Dánova druhá v pořadí a mám pocit, že je to na ní znát. Chybí tomu ta bravurnost dalších knih, ta správná rutina, dobře dávkovaný humor. Nebylo to špatné, ale Dominik Dán má lepší knihy.

U detektivek ještě zůstaneme. Bernard Minier je v Česku hodně populární autor, jeho trilogie Mráz, Kruh a Tma trhala žebříčky prodejnosti. Teď mu vychází knížka Zkurvenej příběh – a pro mě to bylo první setkání s tímhle Francouzem. Láska na první pohled se nekonala, ze Zkurvenýho příběhu jsem poměrně rozpačitá. Je to  příliš překombinované, navíc ti teenageři mi taky k srdci moc nepřirostli. Snad jen části věnované Velkému bratrovi, který nás sleduje na sociálních sítích…

Další detektivka mi trochu spravila náladu – Lars Kepler a Lovec králíků. Konečně zase Joona Linna! Po slepé uličce v podobě Playgroundu stará dobrá klasika: spousta mrtvol, agresivita, násilí a tajemná historie k tomu. Tahle švédská manželská dvojice to se svými čtenáři prostě umí.

Odskok do populárně naučné literatury: Proč má zebra pruhy aneb Chytrej jak rádio 2. Krátké kapitolky z historie, přírodopisu, medicíny, kultury a společnosti. Primárně určenou školákům, ale na své si přijdou i rodiče či jiní dospělí. Ideální dávkování pro čtení v posteli – není nad to začínat či končit den něčím přiměřeně edukativnímJ 

Ještě jeden návrat k záhadám a detektivkám: Eva Štolbová: Vražda v Národním a Záhada ztraceného Maura. Atraktivní téma (zazděná baletka nalezená při rekonstrukci Národního divadla a příběh hledání relikviáře svatého Maura), ovšem zpracované jak ve stylu osmdesátých let. Pamatujete třeba na krimi Smrt talentovaného ševce? Nevýrazná kriminálka v dobových reáliích. Tak přesně tohle je kniha Evy Štolbové. K existujícím případům si vymyslela vlastní příběh, který má ale do uvěřitelnosti daleko. Třeba ta manželka agentka… No, do autobusu tahle kniha posloužila skvěle, snad jsem jejím zakoupením udělala radost i nakladatelství Pejdlova Rosička, kde tento skvost vyšel. 

Nejlepší nakonec – Erlend Loe napsal knihu Doppler. V Česku vyšel Doppler už v roce 2007, já jsem se s ním ale nějakou náhodou úplně minula. Na recenzi jsem dostala nové vydání, které vychází v Knize Zlín. A musím říct, že jsem se bavila od začátku až do konce. Příběh může, který se rozhodl opustit civilizaci a žije ve stanu na kraji Osla s losím mládětem. Neskutečně vtipná kniha, která má ale i hlubší podtext. Nadšení. 

Pokud shrnu audiovizuální úlovky, pak jsem shlédla Rodinný film, Summerhill a Velkou nádheru. Rodinný film je taková Operace mé dcery v moderních kulisách s dojemnou psí linkou. Na ČSFD to má 63 %, což přesně odpovídá. Nominace na Lvy moc nechápu. Film na nedělní večer.

Summerhill předcházela neskutečná pověst. "Film o škole, kde si děti samy rozhodují o tom, co se budou učit, to musíš vidět. Je to podle skutečnosti, děti vědí nejlépe, co je pro ně dobré". No, nevím. Asi jsem moc velký tradicionalista, nebo jsem čekala víc záběrů z té samotné školy, než z málo srozumitelného soudního procesu… . A ty děti byly tak hlučné... Možná, že realita je lepší, jako film mě to zrovna nepřesvědčilo.

Paollo Sorrentino a jeho Velká nádhera – film, který svému názvu zcela dostál. Nádherné kulisy starého Říma, podmanivá hudba, výborný Toni Servillo jako spisovatel Jep. Těch 141 minut jsem strávila málem s otevřenou pusou. Už se nedivím, že Mladý papež od stejného režiséra byl tak výjimečný. 

Seriál na únor – The Crown – o britské panovnici Alžbětě II. Výprava, herecké obsazení, děj – pokud jste aspoň trochu fanoušky britské královské rodiny, tak tohle je MUST SEE. Disciplinovaná Alžběta, její manžel švihák Filip, sir Winston (mimochodem hraje ho John Lithgow, sériový vrah Trinity z Dextera), krásná sestra Margaret a její vztah s důstojníkem Peterem Townsendem, osudy rodičů, strýc Eduard, který se trůnu vzdal pro svou lásku… Deset epizod první série a chystají se další. Těším se. 

V únoru dvakrát Divadlo Rokoko – což je zcela překvapivé, protože sem chodím opravdu sporadicky. Ale možná bych se nad tím měla zamyslet – obě hry byly totiž slušné:

Návštěvy u pana Greena – letitá inscenace ( z roku 2011) se Stanislavem Zindulkou v titulní roli, kterému sekunduje mladý Daniel Tůma. Autor hry: Benjamin Kuras, režie: Vladimír Michálek. Náhodné setkání dvou mužů, ve kterém se řeší netolerance, mezigenerační konflikty a předsudky. Vlastně dost milé, ba dojemné. Stanislav Zindulka pořád ve skvělé formě. 

Želary – jevištní podoba knižního bestselleru a filmového trháku Květy Legátové. Inscienace z roku 2012. Moc jsem si od téhle hry neslibovala a ejhle – bylo to moc dobré. Tradiční divadlo, žádné excesy, výborné herecké výkony mě prakticky neznámých herců (Evellyn Pacoláková a Vasil Fridrich v roli ústřední dvojice Hanule a Jozy), k nim Jitka Smutná, Jaromír Nosek, Oldřich Vízner… Překvapivě příjemný divácký zážitek. 



Když to tak po sobě čtu, tak ten únor byl vlastně celkem v pohodě…

středa 1. března 2017

Bernard Minier: Zkurvenej příběh

V kraji mlhy a dravých kosatek

Francouzský spisovatel Bernard Minier je celosvětově známý zejména svou kriminální trilogií Mráz, Kruh a Tma. Minierovy české fanoušky potěší nakladatelství XYZ, protože právě vydává jeho další román s názvem Zkurvenej příběh.



Hlavním hrdinou Zkurvenýho příběhu je šestnáctiletý Henry, který má rád knihy, horory, kosatky a Nirvanu. Se svými adoptivními matkami žije na špatně dostupném ostrově na severu USA, kousek od hranic s Kanadou, na místě, kde po většinu roku vládne příšerné počasí. Jednoho dne se stane něco hrozného - Henryho přítelkyně Naomi je nalezena zavražděná a všechny indicie, včetně toho, že oběť byla gravidní, směřují k Henrymu. Ke stejné osobě ale míří i druhá linie příběhu - je tu totiž někdo, kdo by se rád dozvěděl pravdu o Henryho původu a jeho minulosti. Kdo byli Henryho opravdoví rodiče? Jaký vztah má tahle dávná historie a aktuální události na ostrově Glass? Že je to ale sakra zkurvenej příběh...



Přiznávám, Zkurvenej příběh, byl můj první Minier. Těšila jsem se, protože Minierovy knihy provází skvělá pověst (např. The Sunday Times zařadil jeho prvotinu Mráz mezi 50 celosvětově nejlepších kriminálních románů), ze Zkurvenýho příběhu jsem ale trochu rozpačitá. Ano, je to temné a napínavé čtení, těch více než šest stovek stran vám uteče, ani nemrknete. I když se zdá, že se na ostrově nic neděje, každý tu má nějaké tajemství. Podezřívala jsem spoustu osob, pachatele jsem neodhalila ani náhodou a poslední část knihy byla pro mě naprosto nečekaná, to tedy musím opravdu ocenit. Na druhou stranu jsem se ale moc nesžila s teenagerovskými hrdiny a ani celková konstrukce a hlavně vyústění knihy mi úplně nesedělo. Asi jsem i v případě detektivek pořád idealista.

Přesto to ale není vůbec marná kniha. Dostaly mě pasáže, věnované získávání informací prostřednictvím technologií, to bylo opravdu děsuplné (a přitom vůbec nepochybuji o tom, že reálné, anebo realizovatelné v nejbližší budoucnosti). Zdá se, že před Velkým bratrem prostě není úniku, z našeho chování na internetu, sociálních sítích, při nakupování atd. se dá vyčíst skoro všechno. Líbily se mi i části, které se týkaly výchovy dítěte homosexuálním párem, to také není úplně častá součást krimi literatury. 

Pokud vás zajímá, jak se také dá nakládat s informacemi (velmi poučné například v souvislosti s nedávnými prezidentskými volbami v USA), máte rádi překvapivé konce a jste fanoušky mlhy, deště a špatného počasí vůbec, je Zkurvenej příběh knihou právě pro vás.


Díky Neoluxoru za recenzní výtisk. 


Hodnocení: 60 %


Bernard Minier: Zkurvenej příběh
  • Nakladatel: XYZ
  • ISBN: 978-807505-620-7, EAN: 9788075056207
  • Překlad: Žák, Jiří
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 624 stran, 15 × 21 cm, česky
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)