pondělí 2. října 2017

Emil Hakl: Umina verze

Emil Hakl je spisovatel, který nepatří úplně k mým oblíbeným. Nějak jsem si na ty jeho divné týpky procházející se po Praze nezvykla. A navíc se věnuje převážně povídkám, což také není můj oblíbený žánr. Nicméně nedávno Emilu Haklovi vyšel román (anebo spíš novela?), kterým svým zaměřením překvapivě směřuje do žánru sci-fi. Hmm, tak to zní zajímavě. A tak jsem si tu knihu Umina verze, velmi specificky vypravenou, protože doplněnou fotografickou přílohou, pořídila.



Hlavním hrdinou je Ef, František, čtyřicátník na volné noze, grafik a copywriter, toho času singl a tak trochu samotář. Zvláštní shodou okolností se jednoho dne seznámí se Smrťákem, divným starým chlápkem, který si ho tak trochu otestuje a pak mu udělá překvapivou nabídku. Zapůjčí mu ženu, umělou bytost, kterou se svým známým stvořil. Uma, jak se ona umělá inteligentní žena jmenuje, vypadá téměř dokonale jako člověk (až na pár drobností, které dokážou vycítit třeba psi). Nemusí jíst, ale pravidelně konzumuje nezanedbatelné množství alkoholu. A rychle se učí. Hodně se ptá, hodně si povídá s lidmi, začne přejímat Františkovy zvyky a názory, seznamuje se s jeho přáteli, oblíbí si dlouhé vycházky po Praze (už zase), chodí s Františkem venčit psa, na plovárnu, jezdí na výlety. Dojde i na tělesný kontakt. František brzo zjistí, že Uma je vlastně dokonalá žena a život, který spolu vedou ho dokonale uspokojuje. Jenže v tu chvíli se to začne kazit – Uma získává stále větší nezávislost a zkušenosti a o svůj majetek se hlásí také původní stvořitelé, kteří jsou zároveň jediní schopní udržet Umu dlouhodobě v chodu. František chce Umu za každou cenu, chce za ní zaplatit, pokusí se o loupež, není to ale on, kdo rozhoduje…



Musím přiznat, že mě Emil Hakl překvapil. Nevěřila bych, že mě tahle scifi bude tak bavit. I když se ani tady nevyhneme chlápkovi ve středních letech, který se bezcílně toulá městem, Uma, žena bez minulosti s učícím se softwarem, dodává knize úplně novou dimenzi. Jasně, je to tak trochu klasický Pygmalion nebo Pretty Woman, ale zasazený do současnosti a do soudobých reálií. Neřeší se tu technické detaily umělé inteligence, ale vztahy, které mohou mezi člověkem a strojem, který jako člověk vypadá a který se jako člověk chová, vzniknout. Potěšilo mě, že budoucnost v podání Emila Hakla vůbec nevypadá tak vyhroceně a děsivě, jak by si člověk při čtení článků o hrozící nadvládě umělé inteligence představoval. Krom toho zaujala i literární forma. Čtyři pětiny knihy vypráví František, který při tom střídá ich a du formu. Jednu kapitolu – to je právě ta, která dala název knize, předkládá Uma. 



Co mě zarazilo, to je již zmiňovaná obrazová podoba knihy. Není to časté, že by beletrii doprovázely fotografie (i když teda Závěrka Miloše Urbana z nedávné doby toto pravidlo také popírá), tady ovšem tvoří fotografie  ženy, která hraje hlavní hrdinku knihy, podstatnou část obsahu, některé fotografie mají dokonce větší rozměr, než je stránka a z knihy tak vzniká jakási skládačka. Nevím proč, ale přišlo mi to divné, ztrácelo se tím  jakési kouzlo, já si Umu představovala úplně jinak. Na druhou stranu možná právě tahle podoba knihy některé čtenáře přitáhne. Autorkou fotografií je Zuzana Lazarová.



Pokud máte rádi Emila Hakla, tak Uminu verzi určitě zkuste. A pokud jste ho dosud opomíjeli, tak ji zkuste taky, je to na český trh překvapivě zajímavá knížka.

Hodnocení: 90%


Emil Hakl: Umina verze
  • Nakladatel: Argo
  • EAN:9788025719824 ISBN:978-80-257-1982-4
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
  • Rozměry: 12,8 × 19 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)



neděle 24. září 2017

Sebastien de Castell: Divotvůrce

Znovu jedna dětská, resp. spíš teenagerovská kniha… Tentokrát jsem se nechala nalákat Olou z AlbatrosMédia a její nadšenou recenzí a pustila jsem se do young adult fantasy nazvané Divotvůrce. 



Oč jde? Kellen je patnáctiletý kluk, člen mocné čarodějnické rodiny. Připravuje se na zkoušky magie, jenže má problém, a to dost zásadní – na rozdíl od své mladší sestry a rodičů jsou jeho kouzelnické síly slabé. Pásky jednotlivých magických oborů vytetované na jeho ruce se ne a ne rozzářit. Kellen se snaží z prekérní situace vybruslit pomocí triků a mazaných úskoků, jenže to vypadá, že na něj čeká jen podřadná kariéra sluhy a otroka. Tak končí u Jan'Tepů ti, kteří neumějí čarovat. Ve městě se ale objeví zvláštní cizinka s tajemnými kartami, zrzavá světačka Ferius Parfax, která se Kellenovi zaplete pořádně do života a ukáže mu ho z úplně nové perspektivy. Kellen začne postupně odkrývat rodová tajemství a dávné křivdy, musí najít sílu i vtip, aby překonal rodinná pouta, odhalil zlo a uhájil holý život. Nečekaným souputníkem se mu stane kočkoveverčák Reichis, drzá mluvící potvora a nový obchodní partner. Pomůžou karty vybojovat životní bitvu? Co je silnější než magie? Proč si Reichise představuji jako vakoveverku?


No, přiznejme si to, je to pohádka. Napínavá, dobrodružná, chvílemi docela vtipná (snaží se jak Ferius, tak dřevokocúr), spousta ušlechtilých i docela podlých věcí se tu odehraje, ale přece jen je to pořád knížka pro čtenáře od 12 let. Hlavní hrdina je jasný outsider, který se ale díky rozumu a vlastnímu úsudku vypracuje, takový Jiřík, který se naučí mluvit se zvířaty a při tom kolem sebe hází karty a rozprašuje chemické sloučeniny. Hlavní zápletka i celé historické pozadí je docela zajímavé a uvěřitelné – dávné rodové sváry a nenávisti mezi národy, to už přece najdeme i u Shakespeara. Co mě naštvalo? Divotvůrce je prvním dílem série. Já nesnáším série. Strašně mě nebaví čekat, až se za půl roku či za rok dostane na trh další díl. Za tu dobu už nálada vyprchá, detaily se vymažou z paměti a navázat není vůbec snadné. No, a právě to se teď stane při čekání na pokračování. Ach jo. 

Divotvůrce mi prosvětlil jednu deštivou sobotu. Co může být příjemnějšího, než se povalovat s knihou, která umožní zapomenout na koš nevyžehleného prádla a neumyté nádobí? Pokud máte doma puberťáka nebo puberťačku, který/která čte dobrodružnou a fantasy literaturu a líbila se mu/jí třeba série o Hraničářském učni, tak zkuste pořídit pod stromeček Divotvůrce. Nešlápnete vedle. 

A pokud potřebujete ještě nějaký další argument, pak Vás určitě pobaví stejně jako mne, že Nakladatelství Egmont Publishing, které knihu vydalo, "tiskne jen v tiskárnách, které dbají na etiku v podnikání a ochranu životního prostředí". Tak to mi spadla čelist:-)

Sebastien de Castell


Díky Albatros Media za příjemné čtení.


Hodnocení: 85%


Sebastien de Castell: Divotvůrce
  • Nakladatel: Egmont
  • EAN: 9788025240861 ISBN: 978-80-252-4086-1
  • Originál: Spellslinger
  • Překlad: Kadlec, Peter
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, česky
  • Rozměry: 15 × 21,2 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)


sobota 23. září 2017

Výstava Jaroslav Róna 1997–2017

Jaroslav Róna v Domě U Kamenného zvonu. Pěkná retrospektivní výstava, hodně děsivé a depresivní malby, hravé a zábavné sochy. Moc mě to bavilo.

Více o výstavě tady: http://ghmp.cz/jaroslav-rona-1997-2017/














pátek 22. září 2017

Emer Stamp: Čuníkův neobyčejný deník

Dnes jsem po náročném dni v pracovním procesu dostala chuť přečíst si nějakou hodně ulítlou knížku. A zkušenost mi velí, že nejulítlejší knížky jsou v současné době ty pro děti. Kdepak, dneska už děti nečtou Mladého Bobeše, i Harry Potter je už seriózní literatura. Ale takový Čuník ze série od Emer Stampové, to je panečku jiné kafe. 



Čuník bydlí na Statku u pana a paní Sandálových. Sandálovi jsou vegetariáni a „bijo“, takže nejoblíbenější domácí ever. Na Statku pak bydlí ještě Čuníkův nejlepší kamarád Kačer a kámoška Kráva. Kráva moc neumí mluvit v prasečtině, a tak jsou její hlášky docela vtipné. Nejradši hraje hru „Kde je Tráva?“ (plete si K a T), když má dobrý nápad, říká, že „Tráva má velký pastiňák“ a když je něco doopravdy špatně, je to „Sůl“. Při jedné společné hře se Čuníkovi a Krávě podaří pobořit Sandálovým dům. Chtějí svou vinu odčinit výhrou v soutěži zvířat, jenomže se jim to vymkne z rukou. Tráva/Kráva sice trofej získá, pak ji ale jako nejkrásnější zvíře unese Ivanna Hertchwová, známá výrobkyně kožených kabelek. Čuník s Kačerem, doprovázeni krocanem Ki Ki, se vydají za moře, aby Krávu zachránili. Je to náročná cesta, ale cestou potkají spoustu sympatizantů, kteří jim pomohou, mezi mé oblíbence patřil například tuleň Kapitán se zálibou v ponorkách, nebo Racek Zobinátor se závislostí na zmrzlině. Cestou se ukáže, že prdění může byl sůl i pastiňák, a že nejlepší na světě je přece jen mít kamarády. 

Knížka je určena hodně malým dětem, tipovala bych to tak na 4-5 let. Tuhle věkovou kategorii baví povídání o tělesných pochodech, zároveň se jim ale určitě bude líbit i legrační mluva Krávy a dobrodružství, které kamarádi společně zažijí. Čuník je sympatický hrdina, který si na nic nehraje a který čas od času třeba i brečí nebo jinak projevuje své city, což je určitě dovednost, kterou je třeba děti učit. Těžko říct, jestli dětem dojde situace, ve které by se z oblíbených zvířat mohly stát lehce kabelky, ale to už je asi na vysvětlení rodičů, stejně tak jako životní styl Čuníkových domácích. 

Grafická podoba knížky je velmi povedená. Vzhledem k tomu, že vypravěčem příběhu je Čuník, najdete tu spoustu fleků a otisků prstů, každou stránku zdobí minimálně jeden vtipný obrázek ilustrující text a pomáhají dětem při sledování textu. Napadá mě, že by kniha mohla posloužit začínajícím čtenářům, je dostatečně legrační, aby děti zaujala, byť zase na první čtení to graficky asi není úplně ideální. Střídají se tu fonty, tučnost i velikosti písma, každá postava má svou speciální podobu – Racek se píše tučnými verzálkami, Kráva je složená z vystříhaných písmenek, Sandálovi jsou psacím písmem. Emer Stampová je jak autorkou příběhu, tak i ilustrátorkou knihy, zdá se, že se při psaní a malování opravdu vyřádila. Prý ji při psaní inspirovalo dětství strávené na farmě:-)



Čuníkův neobyčejný deník je součástí větší série, v češtině už vyšly Čuníkův supertajný deník a Čuníkovo úžasné dobrodružství. Není to asi kniha, na kterou byste celý život vzpomínali, ale myslím, že děti pobaví a rodiče neurazí - tedy alespoň ne ty, kteří mají smysl pro trochu absurdní a trochu fekální humor. Pro rodiče vegetariány je série o Čuníkovi povinnou četbou:-)




Pokud by Vás kniha zaujala, doporučuji mrknout se na anglickou stránku https://www.diaryofpig.com/, která je sérii věnována. Najdete tu nejrůznější pracovní listy vztahující se k příběhům, děti se tu mohou naučit zvířátka nakreslit, je možné i poslat Čuníkovi vlastní kresbu, která se pak stane součástí zdejší galerie. Nově byl spuštěn i e-shop s upomínkovými předměty – za pár liber je možné pořídit si čuníkovský hrnek, kasičku nebo třeba přívěsek na klíče. Jo, takhle se dělá promo knihy….

Díky nakladatelství MOBA za poskytnutí recenzního výtisku. 

Hodnocení: 85%


Emer Stamp: Čuníkův neobyčejný deník
  • Nakladatel: MOBA
  • EAN: 9788024376264  ISBN: 978-80-243-7626-4
  • Originál: The Seriously Extraordinary Diary of Pig
  • Překlad: Buchlová, Martina
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 168 stran, česky
  • Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

neděle 10. září 2017

Martin Bečan: Kaziměsti

Na sobotní blogerské merendě nakladatelství AlbatrosMédia byl hlavním hostem Martin Bečan, autor nové knihy Kaziměsti, která vyjde v nakladatelství Fragment začátkem října. Na setkání se rozdávaly reading copies této knihy, a tak jsem si ji mohla přečíst s měsíčním předstihem.


Martin o své knize mluvil jako o směsici magického realismu, městské fantasy a new weird (ať už to znamená cokoliv:-), já osobně bych zůstala u té městské fantasy.





Hlavními postavami je čtveřice přátel -  studentů s nevšedními jmény Lazar, Cesmín, Zima a Parma (mimochodem, měla jsem na začátku trochu problém s určením pohlaví, Martin na besedě hovořil o čtyřech kamarádech, tak jsem tak nějak předpokládala, že jde o kluky, hláška "Franto, buď přece trochu chlap..." mi v tom taky moc jasno neudělala:-). Tahle čtyřka se jednoho dne zčistajasna ocitne v "jiném městě". Ve městě, které existuje souběžně s tím "jejich", ve kterém bydlí. V tom druhém městě je to ale mnohem zajímavější, dějí se tu totiž zvláštní věci. Jezdí tu tramvaj 0 s cílovou stanicí Nikde, kanály se nesmějí krmit, protože mají tesáky a jsou dost nenažrané, speciální krysy se tu živí trilobity a snad jen ta bestie kocour z tajemné zahrady s trpaslíkem už snad konečně chcípla. Vyskytuje se tu spousta uliček, neznámých zkratek a jiných zvláštních míst, prší tu papír a někdy i sklo. Kámoši se po několika týdnech do města přestěhují, protože město si je přitáhne. Postupně se ale začnou měnit a proměňuje se i město - je totiž nemocné a nikdo neví, jak si s tou šířící nákazou poradit... 



Přiznávám, tohle není žánr, který bych nějak vyhledávala, nebo se v něm extra orientovala, z poslední doby znám vlastně asi jen Řeky Londýna od Bena Aaronovitche. Od Kaziměstů jsem si nic neslibovala, snad jen vytržení ze stereotypu, a to se docela podařilo. Moc mě bavila ta fantazijní první část, všechny ty blbůstky a hračičky, kterými Martin Bečan "své" město vyšperkoval. Vůbec bych do toho týpka neřekla, že má takovou fantazii a že dokáže být opravdu vtipný. Trošičku mi to připomnělo Pratchetta (dveře s nožičkami) nebo Borise Viana (pamatujete, jak v Pěně dní rostl Chloé v plíci leknín?:-)  Druhá půlka knihy byla trochu akčnější, ale ten samotný příběh a hlavně rozuzlení už mi tolik nesedlo. Ale zas to bylo přiměřeně krátké, a to se taky počítá:-)

Pokud máte v oblibě fantasy, rádi objevujete nové autory a těší vás v knihách české reálie (předobrazem města je prý Olomouc), pak klidně po Kaziměstech sáhněte, určitě se nespálíte (a ta kniha Vás nesežere). Oficiální představení bude tuším na letošním festivalu knih Humbook 7.10.2017, tak si tam zajděte pro knížku i pro autogram. 




No a jestli patříte mezi konzervativce, tak se asi nic nestane, pokud Vás tahle knížka mine:-)
Díky AlbatrosMedia za soustavné vytahování z komfortní zóny:-)

 

Hodnocení: 70 %


Martin Bečan: Kaziměsti

  • Nakladatelství: Fragment
  • EAN: 9788025333778
  • Formát: 145x210 mm
  • Počet stran: 256
  • Datum vydání: 05.10.2017

Výstava Gott My life

Nikdo se mnou na Káju nechtěl jít, ba smáli se mi... Tak jsem šla sama. Pěkně jsem si vyčistila hlavu a báječně jsem si to užila:-) (guilty pleasure:-) 




Karel Gott - co naplat: to je Česko a Československo uplynulých 60 let, fenomén, který si zaslouží pozornost. A proto je tu masivně propagovaná výstava Gott My Life, kterou najdete na netradičním místě, na lodi zakotvené u náplavky v Praze po letošní léto a část podzimu. 



Výstava maluje "Mistrův" život od narození do současnosti. Fotky, filmy, záznamy z televize, výstřižky, desky, ceny, nahrávky, obrazy, plakáty, boty a obleky. Ale taky dobové předměty. Gramofon, na kterém Karel poslouchal desky, přístroj, který "kopíroval" elpíčka na rentgenové snímky a hliníkové folie (kazeťáky tenkrát ještě nebyly - "mami, a co je to kazeťák?"), matrice prvních desek a dokumentace kolem nahrávání, přebaly Kájových singlů a elpíček (odposlechnuto: "je, na tuhle jsem si vydělala na chmelu", "Bílé vánoce, tu měl doma každý").













Karel Gott, to je moje mladí. Karlovi se tenkrát nedalo uniknout. Každou z písní, která na výstavě zní, jsem v životě musela slyšet nejmíň stokrát. A u většiny si dodneška pamatuju i text. Jo, je to tristní, co v té hlavě nosím.... Ale myslím, že to tak mají všichni, kteří vyrůstali za socíku. Z hlavy už nám to nikdo nevymaže....








Výstava nijak nezastírá, že Karel uměl proplout všemi režimy. Husákův projev při dočasné emigraci stejně jako Anticharta. Národní umělec vedle vyznamenání od Václava Klause. Na balkóně Melantrichu s Karlem Krylem a vedle dopisy z Ameriky psané do časopisu Voják. Včelka Mája, Zvonky štěstí i Kdyby tisíc klarinetu. Je to všehochuť, ovšem velmi blízka. To všechno jsem zažila a viděla skoro z první řady.... :-)











Konečně jsem si ujasnila posloupnost Semafor a Apollo. A hotel Frontier v Las Vegas, na který Gott celý život vzpomínal. Zaujalo setkání Gotta s Lennonem. Škoda, že to tenkrát nevyšlo... A staré známé: Karel Gott ve Slaném, Televizní klub mladých, Silvestry. Čelist mi spadla u Karla Gotta v Křeslu pro hosta. To jsem opravdu neviděla☺













V době mého dospívání  (80. léta) byl pro nás Karel Gott už out. Fršeli Kotvald s Hložkem, Peter Nagy, Elán nebo David a Horňák. Gott byl ten, co divně cukal nohou a vedl trapné řeči. Připadal nám starý. Překvapilo mě ale, že v té době vlastně ještě starý vůbec nebyl. Krabici s 20 slavíky zavíral v době, kdy mu bylo 45. Já si to pamatuju.... 45?? To je dneska skoro mně...

Překvapivě jsem Goťákovi přišla trochu více na chuť v 90. letech. To jsem bydlela v centru Prahy a můj soused Jeník, mnohem mladší kluk, se kterým jsem sdílela společný balkon a chodbu, zbožňoval 60. léta a hudbu té doby. Sedávali jsme na balkone, popíjeli vino a ze stařičkého kazeťáku poslouchali Dám dělovou ránu, bum, bum, bum...  a  Do tmy na mě tiše zírá od trezoru velká díra...:-)





Co bych na vystave zlepšila?
  • Akustiku. Sluchátka, zvukolamy. Současný stav, kdy na člověka útočí až tři nahrávky najednou, je příšerný...
  • Interaktivitu - aspoň nějaký jukebox do sluchatek. Možnost pustit si vybranou písničku, najít si oblíbeny klip, scénku. 
  • Aplikaci s dalšími informacemi, odkazy na Spotify, YouTube či písnicky volně ke stažení přes místní wifi.
  • Upustila bych od těch estrádiček s Dominikem Dukou a spol. Trapné.

Výstava je vydařena, asi by ještě mohla byt lepší, ale i tak jsem si ten podvečer na lodi dost užila:-) Myslím, že tahle exkurze do minulosti se povedla. Když člověku ještě po příchodu domů nepřehlušitelně zni v uších píseň Být stále mlád, to bych si přál..., tak to asi splnilo svůj účel:-) Výstava ve mně probudila ohromnou nostalgickou vlnu vzpomínek. Vůbec ne jenom na Gotta, ale na celou tu dobu, politické poměry, tehdejší přehlednou pop kulturu, na televizní pořady i hity té doby. Lepší, než Retro:-)



PS: Mimochodem věděli jste, že tuhle megavýstavu na lodi vytvořil kurátor, který pracuje v Národním muzeu a který se na populární hudbu a Karla Gotta specializuje? Třetina vystavených
věci sem doputovala z depozitářů Národního muzea a muzeum patří mezi hlavní partnery projektu.