neděle 25. června 2017

Ladislav Beran: Rendez-vous s vrahem

V edici původní česká detektivka nakladatelství Moravská Bastei MOBA vychází kniha Ladislava Berana, Rendez-vous s vrahem. 



Ladislav Beran je písecký spisovatel a bývalý kriminalista, ročník 1945, který ve svých knihách bohatě čerpá ze své policejní praxe u písecké policie. Stejně tak je tomu i u této knihy, která se odehrává na v širokém časovém rozmezí od hluboké totality přes dobu sametové revoluci do současnosti. Jedná se o drobné povídky, resp. spíše popis každodenní policejní práce – v sedmnácti kapitolách se probere všechno - od krádeží aut, přes vykradené chaty, loupežná přepadení, prostituci až po znásilnění či vraždu. Písecká kriminálka pod vedením kapitána Karase se potýká s nárůstem kriminality po amnestii v roce 1990, starosti jim dělají ale i nové kapitalistické poměry – rozmáhají se hrací automaty, do republiky se dostávají drogy, prostituce je najednou legální, vykrádají se kostely, aby se uspokojil zájem Západu po starožitnostech. Pátračka ve složení Mach, Studnička, Karas a Čtveráková ( + řada dalších) má prostě každý den co dělat. 



Když to takhle píšu, tak to zní trochu jako Dominik Dán, ale bohužel, ačkoliv už Ladislav Beran napsal taky pěknou řádku knih (tahle je třiatřicátá), nedá se to se slovenským kolegou srovnat. Knize chybí nějaká jednotící linie, jeden případ, který by přitáhl zájem čtenáře, napětí, které by udržovalo čtenářovu zvědavost. Tahle kniha, to je jen nekonečný proud drobných každodenních případů, rádoby vtipných řečí vyšetřovatelů, popisů výslechů atd. Spousta vulgarit, lehce nemoderní jazyk a přemíra „chlapáckého humoru“. 

„A nesnaž se mě, Machu, opít rohlíkem, žes cestou do práce, úplně náhodou, potkal tři betální informátory, který ti krmili uši poznatky k vykradeným chatám a bytům. To ti fakt nežeru! A bylo by příště dobrý, aby sis k paní učitelce zachoval diskrétní vzdálenost,“ otevřel kapitán Karas velký zelený sešit na porady, ale ke slovu se nedostal. „Šéfe, a tou diskrétní vzdáleností to teď myslíš jak? Nenapadlo tě, že já tohle všechno dělám a obětuju se vlastně pro děti? Ty fakt, šéfe, nevíš, že známá pedagogická zásada je, že po ránu neuspokojená učitelka za katedru rozhodně nepatří, protože to pak odnesou chudáci děti?“ A tohle jeho vystoupení šéf kriminálky už nevydýchal. „Machu, tos mě teď pořádně nasral! Čekal jsem pokornou omluvu, a ty z toho máš prdel! Donutils mě na poradě mluvit sprostě, takže dlužíš tady pátračce do „vochlafondu“ za mě stovku. Vypadni ven na hanbu!“

Musím přiznat, zdálo se mi to nekonečné…. Být z Písku, tak si to možná užiju – je tu spousta reálií v podobě místních restaurací a oblíbených lokací, jenže fakt z Písku nejsem. Jestli si pamatujete brožovanou edici Magnet, kde před listopadem vycházely krátké krimi příběhy, tak tohle je něco podobného. I když i Magnet byl asi zábavnější. Rendez-vous s vrahem si své čtenáře určitě najde, zvláště teď, před dovolenkovou sezónou – v mém případě ale tahle kniha moc nezabrala…

 foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Hodnocení: 40%




Beran, Ladislav: Rendez-vous s vrahem

  • Nakladatel: MOBA
  • EAN: 9788024374697
  • ISBN: 978-80-243-7469-7
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 272 stran, česky
  • Rozměry: 11,8 × 18,5 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

úterý 20. června 2017

Henning Mankell: Italské boty

Mankell téměř poetický...

Vždycky jsem moc ráda četla knížky Henninga Mankella, krimiromány s podivným Kurtem Wallanderem, detektivem, který si vždycky stěžoval na to, že svět, který tak dobře znal, už přestal existovat. Všechno, čemu věřil a co byla jeho jistota, se mění… Mankell v říjnu 2015 zemřel, wallanderovská série se uzavřela. Kromě toho ale Mankell napsal i další knihy, v češtině třeba zabodoval jeho Číňan, mezi „jiné“ knihy patří i právě vydávané Italské boty.



Hlavním hrdinou je Fredrik, starý lékař, který již 12 let žije na malém opuštěném ostrůvku kdesi u Baltského moře, jen s kočkou a se psem. Jeho samotu ruší pouze hypochondrický listonoš, který k němu několikrát týdne zajíždí, byť mu téměř nikdy žádnou poštu neveze. Doktor žije v naprosté letargii, má v obýváku mraveniště, při životě ho drží jen to, že každý den udělá díru do ledu a vykoupe se. Kdysi cosi hrozného provedl, alespoň to tak vypadá, a proto odešel ze světa. Jednoho dne se ale na obzoru objeví stará žena, žena s chodítkem. Je to Harriet, dávná láska, kterou kdysi nečekaně opustil a strašně ji tím zklamal. Může tahle žena přinést do života starého muže nějaké vzrušení? Proč se na ostrově objevila? Během následujících dvanácti měsíců se lékařův dosavadní život obrátí vzhůru nohama. V jeho životě se začnou objevovat noví a zvláštní lidé, nové a zvláštní schopnosti odhalí u lidí, které již zná. Třeba taková Luisa, která píše světovým státníkům a snaží se změnit svět. Nebo pošťák disponující hlasem přímo operním. Starý italský švec šijící v hlubokých lesích boty milionářům. Jednoruká žena, která vrací do života problémové dívky ocitnuvší se na šikmé ploše. Dívka s mečem, která přijde na ostrov realizovat jedno z nejzásadnějších rozhodnutí svého života. Ti všichni vstoupí hrdinovi do života a nenechají v něm kámen na kameni.

Tohle není knížka, která by byla napínavá a vzrušující, tahle kniha jen tak pohodlně plyne a svým zvláštním klidným tempem Vás ke čtení přesto připoutá. To právě objevené zvláštní společenství lidí se Vám vůbec nechce opustit. Je to vyprávění o stáří, smutku, špatných rozhodnutích i o lásce a o naději. Ta knížka je dojemná, nostalgická, má zvláštní atmosféru. Zajímalo mě, jak to dopadne se psem, s kočkou a vlastně i s těmi mravenci. Zvláštní. Těch 330 stran jsem nakonec přečetla na jeden zátah. Možná, že klid z života na ostrově, který narušují jen přírodní živly a střídající se roční doby (které se ovšem díky globálnímu oteplování nepodobají tomu, co hrdina dříve znal), a podivné zvláštní tempo zaujmou i Vás. Já přiznávám, že jsem se touhle knížkou nechala pohltit. Možná jsem se jen nechala nachytat, ale za to pomalé doznívání Italských bot v mé hlavě to stálo. 


Díky Neoluxoru za příjemné čtení a recenzní text. 

Hodnocení: 90%



Henning Mankell: Italské boty
  • Nakladatel: Host 
  • EAN: 9788075770288 ISBN: 978-80-7577-028-8
  • Originál: Italienska skor
  • Překlad: Švolbová, Hana
  • Popis:1× kniha, vázaná, 328 stran, česky
  • Rozměry:14 × 20,8 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

pondělí 19. června 2017

Andrzej Stasiuk: Východ

Andrzej Stasiuk je současný polský spisovatel, novinář a vydavatel, mimo jiné i jeden z představitelů tzv. polské reportážní školy. Tento v sousedním Polsku velmi oblíbený žánr kombinuje publicistiku, esejistiku a deníkovou literaturu. Literární reportáž pracuje s dojmy autora, se střípky zážitků z nejrůznějších setkání, s pamětí a vzpomínkami, velmi často se tu vyskytují různé časové roviny, subjektivní pohled převažuje nad novinářským odstupem. V Česku je známým autorem tohoto žánru např. Mariusz Szczygieł, ale i Andrzejovi Stasiukovi již u nás vyšly dvě reportážní knihy: Cestou do Babadagu a Moje Evropa. Kniha Zlín momentálně vydává knihu Východ (v polštině z roku 2014).



Kam nás zavede Východ? Je to celkem nabíledni – do Ruska, do Mongolska, do Číny. Autor tam hledá své kořeny, cesta mu pomáhá pochopit, v čem žili jeho prarodiče, kteří přišli po válce z venkova do města a vrací mu i jeho mládí prožité na venkově v socialistickém Polsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na cestě nachází místa, která dobře zná: poloprázdné obchody, staré ženy, rozpadlé chalupy na straně jedné, plastové kýče a barvami hýřící čínské výrobky doby současné na straně druhé. Andrzej Stasiuk svou cestu na Východ doprovází i historickými exkursy – do historie vlastní rodiny za druhé světové války a těsně po ní, do doby mongolské nadvlády Čingischána, do osidlování Sibiře, do dějin historické Říše Středu, nevynechá ale ani koncentrační tábory v Polsku za války či podivnou postkapitalistickou současnost. 


Lidé Rusy pohrdali. Možná ne právě námořníky, ale těmi otrhanými pěšáky, kteří vařili slepice i s peřím. Slyšel jsem to nejméně desetkrát: slepice s peřím, na každé ruce troje hodinky, pušky na provázku. Tak si vzpomínala na příchod revoluce moje matka. Tak vzpomínali všichni.

Přicházeli odsud lidé a nastupovali. Byli podivně oblečení. Zvlášť mladí kluci. Křiklavě, každý pes, jiná ves. Mezi svými vypadali jako exotičtí ptáci. Ale určitě to bylo ze sekáče, anebo levná čína. Všechno jaksi nevkusné, fórové, splašené kdovíkde. S nápisy, nášivkami a hesly mezinárodního virtuálu. Znal jsem jejich tváře. Pamatoval jsem si je ze sovětských filmů, které jsem viděl v dětství. Vůbec se nezměnili. Jenomže teď byli barevní a tenkrát černobílí. Tehdy v obnošených sáčkách a čepicích, teď téměř jako andělé postmoderní ikonosféry. 

Nepíšu o Židech. Píšu o nás. O těch, kteří zůstali. O tom, že jsme zaplnili prostor, z něhož oni zmizeli. Svým životem se pokoušíme zaplnit místo po jejich životě. Píšu třeba o svých rodičích, kteří mohli přijet z vesnice do velkého města, protože se v tom městě uvolnilo místo. A já se tam mohl narodit, abych pak v sobě živil naivní východní nostalgii, než jsem pochopil, že Východ je rovněž hrob. Protože čím dál se tím směrem vydáváme, tím menší je náš význam a tím snadněji se nás mohou zbavit a proměnit nás v prach nebo led. 


Autor v knize popisuje své dojmy z jednotlivých zem - zmar komunistických ideí, rozpad jednoho impéria a vzestup toho druhého, ticho a nekonečný klid mongolských pouští, život obyčejných lidí – přeskakuje ale i do svých vlastních myšlenek a do historie své vlastní země. Stasiuk není žádným obdivovatelem starých pořádků, naopak, část života prožil v prostředí disentu, za pacifismus a dezerci z armády se dostal i do kriminálu, ale i přes to cítí, že ho Východ přitahuje a ovlivňuje. 




Stasiukovy myšlenky jsou mi blízké, už jen proto, že i já jsem opakovaně na přelomu tisíciletí vyrazila do „země, kde dnes již znamená včera“. Bylo to v době, kdy Buty zpívali: Do Ruska, tam já bych nikdy nejel, do Ruska, tam já bych se teda bál… Byla to zajímavá zkušenost. Nekonečné cesty vlakem (do Irkutska jsou to čtyři dny a pět tisíc kilometrů, plavba po Obu a Irtyši byla dlouhá podobně), břízky za oknem, tvrdí hoši, kteří čtou verše, podvečery v městském parku, kde mládež krmí holuby slunečnicovými semínky. Nejela jsem tam tedy jako autor hledat svou vlastní identitu, zajímala mě spíš země ve zlomové historické epoše, v době, kdy přecházela z komunismu do kapitalismu, nicméně zážitky máme s autorem podobné, a to nejen z Ruska, ale i z Číny. Jen to zpracování se liší:-)

Co můžete od knihy čekat? Autor se zaměřuje především na detaily, drobnosti, na vlastní pocity a myšlenky, které ho na tom kterém místě napadají, vše se ale snaží zasadit do nějakého, často nečekaného kontextu. Někdy je to pro čtenáře dost komplikované čtení. V knize se moc nehraje na odstavce, chybí nějaký jednotící prvek, proud vět plyne a plyne, ani kapitoly moc neodlišují děj. Moc jsem se neorientovala ani v polské geografii, kterou autor ve svých příměrech často používá. Velmi často jsem se musela vracet a znovu hledat soustředění. Pustíte-li se do této knihy, připravte se na velmi pomalé čtení, na úplně jiný rytmus, než současné knihy nabízejí, na zpomalení do klapotu ubíhajících kolejnic či tlukotu srdce. 

Díky nakladatelství Kniha Zlín za možnost seznámit se s literaturou, která hýbe sousedním Polskem a taky za příležitost nostalgicky se vrátit do dob svého mládí. 



Hodnocení: 75%

Andrzej Stasiuk: Východ


  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN:9788074735318I SBN: 978-80-7473-531-8
  • Originál: Wschód
  • Překlad: Červenka, Jiří
  • Popis:1× kniha, vázaná, 224 stran, česky
  • Rozměry:13,5 × 20,7 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)


pátek 16. června 2017

Klicperovo divadlo: Čtyřlístek!

... po práci legrace: úprk z Prahy do Hradce na představení Čtyřlístek! Legenda sedmdesátých a osmdesátých let oživá na jevišti Klicperova divadla.

Dost infantilní, ale taky velká legrace.

"Ak niesi moja, tak potom neviem čia si, aneb Pinďa nebude sedět v koutě"

Nápaditá scéna a hodně nakažlivá muzika.

Pro diváky od 3 do 145 let (tohoto věku se v těchto dnech v malé vesničce v Indonésii dožívá Mbah Ghoto, nejstarší člověk světa). Na večerním představení byla spousta dětí, ale musím uznat, že popkulturními odkazy se bavily i mnohem starší ročníky.








Osoby a obsazení:

Myšpulín --- Jiří Panzner
Fifinka --- Natálie Holíková
Bobík --- Vojtěch Dvořák
Pinďa --- Pavel Neškudla
Horáková --- Marie Kleplová
Nováková --- Zora Valchařová-Poulová
Burešová --- Martina Nováková
Vanda --- Týna Průchová
Rodom & Tomáš --- Miroslav Zavičár
Soused --- Josef Čepelka
Teta Bobina --- Zdeněk Petrák
a Marie Poulová jako Míša, Husákovo dítě


Tvůrčí tým:

Režie: David Drábek
Dramaturgie: Jana Slouková
Výprava: Marek Zákostelecký
Hudba: Darek Král
Text písně: Jakub Tvrdík

Více zde: http://www.klicperovodivadlo.cz/inscenace/ctyrlistek-1827/

Hodnocení: 90%

úterý 6. června 2017

Anna Bolavá: Ke dnu

Nevím, jak to ta Anna Bolavá dělá, ale svého čtenáře dokáže spolehlivě poslat do tmy i ke dnu. Opravdu se mi málokdy stane, že by mě čtení dostalo do tak stísněné a depresivní nálady… 



Do tmy jsem přečetla před rokem a půl a dodnes mám tu trýznivou atmosféru spojenou se sběrem léčivých bylin v hlavě. Nedávno dorazila na pulty českých knihkupectví kniha Ke dnu, která na „Tmu“ maličko navazuje, tak jsem si ji nemohla nechat ujít. Přiznávám, přečetla jsem ji za jediný den. Využila jsem dálkových přesunů a jízd v MHD a po návratu domů jsem se svalila na gauč k dočtení posledních pár desítek stránek, ke kterým jsem si ale už s ulehčením nalila pořádnou lampu vína. Ke dnu se nedalo odložit, Ke dnu mě úplně vyždímalo. 

Tentokrát je hlavních hrdinek (a částečně i hrdinů) trochu více, než v předchozí knize, popis jejich života tvoří barvitý (teda vlastně spíš depresivně šedivý) obrázek života na malém městě. Malá Anička, která si našla smysl života v toulání se přírodou, sbírání kamenů a česání vlásků… Její matka Milada, která ač „má na víc“, pracuje od nevidím do nevidím v děsivé drůbežárně, popis její práce otřese i otrlými povahami. Miluška, která se těší na dítě s doktorem Divišem, štěstí ale není téhle milenecké dvojici souzeno. Hanka, která snaží se vyrovnat s děsivými vodními vzpomínkami, které se vracejí po návratu do rodného domu. Novinářský elév Málek, který si chce udělat jméno na kriminálním případu, nakonec ho ale vše špatné dožene. Obávaná nemocnice ve Strachovicích. Obyvatelé městečka nacházející smysl života v nakupování v Mínusu a pomlouvání bližních. Všudypřítomná mlha, chlad, hniloba, plíseň, kašel, bolest. Vzpomínky na minulost, která ale byla stejně divná, jako přítomnost, jen to tak zpětně nevypadá. Vztahy, ve kterých toho zůstává spoustu nevyslovitelného, vztahy, ve kterých vyřčené nefunguje. Hororová atmosféra smradlavého masokombinátu, podzimních a zimních močálů a vábivě nepřátelské řeky. 

Co mi styl Bohumily Adamové (tak se Anna Bolavá jmenuje doopravdy) připomíná? Opět mi to nedalo nevzpomenout si na Jiřího Hájíčka, hlavně na Rybí krev (asi ta voda a jižní Čechy). Jazykem a stavbou příběhu je ale Anna Bolavá naprosto svá, i když je v této knize víc dialogů, než v prvotině, pořád je to něco úplně jiného, než obvykle čítávám… 

Už si povídá i se vzduchem. Tělo se mu třese a přestává ho poslouchat. Upadl. Hrabe se rychle zpátky na nohy, otáčí se nahoru a sleduje větve stromů propletené hustě do sebe, aby nebylo vidět nebe. Ztrácí jednu botu a ani o tom neví. Dětskou rukavici už taky několik kroků nemá, vypadla mu z kapsy. Ocitá se na místech, kterými do močálů nepřišel, stromy jsou na první pohled opět jiné. Jeden z nich si bude pamatovat do konce života. Má silný, rozpůlený kmen, jako když svraštělý stařec obrácený hlavou k zemi roztáhne nohy do výšky. Málek zakopne a letí proti němu. Natáhne ruce před sebe a trochu tím ztlumí náraz ostré větve, která projede jeho levým okem. Blesk. Tma. Bolest, která má barvu a zvuk. Mlha ho se zalíbením poslouchá.

Následující minuty se opět neděje nic. V řadovém domku naproti smaží Milada Vávrová velké kusy kuřecího masa a Anička vedle v pokoji potají otevírá okno. Nemůže připálený olej cítit, je toho moc. Při pomyšlení, že si vkládá mastné maso do pusy… Mají ho všude. V malém mrazáku na chodbě, v mrazáku velkém ve sklepě, v lednici, ve sklenicích ve špajzce a nějaké naložené maso viděla i na policích v kolně. Až matka dosmaží, část z toho sama sní a pak vyrazí do práce na noční směnu. Dvanáct hodin bude stát u jezdícího pásu a skládat drůbeží končetiny na polystyrenové tácky. Než odejde Anička ráno do školy, bude matka zpátky a to už musí být zbytek smaženého masa sněden. Protože ona donese nové. V pondělí je všechno čerstvé a lednice na to musí být připravená. 

Jsem zvědavá, jestli se dočkáme i nějakého toho jarního románu. Některé linie Ze dna by stály za rozkrytí…




Díky kamarádce Zděně, že mi Ke dnu půjčila:-).

Hodnocení: 100%


Anna Bolavá: Ke dnu
  • EAN: 9788020717580
  • ISBN: 978-80-207-1758-0
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 288 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)


středa 31. května 2017

Tim Weaver: Němé oběti

Hledá se policista, hledá se sériový vrah…

Tim Weaver, čtyřicetiletý anglický spisovatel, je bývalým novinářem, který se rozhodl opustit žurnalistickou dráhu a začít psát thrillery. Vytvořil velmi úspěšnou sérii s Davidem Rakerem, soukromým detektivem, který se specializuje na hledání pohřešovaných osob.  Oceňovaná řada je zatím sedmidílná  (osmá kniha by měla být hotová na podzim), v Česku zatím vyšly dvě části, Není cesty zpět a Bez slitování. Díky nakladatelství Mystery Press se ke čtenářům právě dostává další díl, Němé oběti.



Soukromý vyšetřovatel David Raker, se ocitá ve velmi zvláštní pozici, hledá totiž svého přítele, kdysi elitního kriminalistu londýnské Metropolitní policie Colma Healyho. Ten přišel po osudové profesní chybě o práci i o rodinu a jediným smyslem jeho života a zároveň posedlostí se stalo pátrání po vrahovi mladé ženy a jejích dvou malých dcer. Raker se pokoušel Healymu pomoci, půjčil mu peníze, aby ho dostal z ulice, ale pak detektiv náhle zmizel. Na žádost bývalé manželky se Raker pouští do pátrání, to ho ale chtě nechtě přivádí i k vyšetřování onoho zapeklitého případu. Nitky vedou do hluboké minulosti, o překvapivé momenty není vůbec nouze, na čtenáře čeká cesta za historickými arkádovými automaty i do bývalého londýnského sirotčince.

Němé oběti jsou mou první knihou z téhle série, ale musím říct, že jsem byla velmi příjemné překvapená. Napínavá kniha s velmi zajímavými exkursy do historie (o zábavních molech jsem například dosud neměla ani tušení, natož pak o mechanických hracích automatech), se spoustou londýnských reálií a s nečekanými zvraty, které není radno prozrazovat. Zajímavý je i literární styl, kdy se s popisem vyšetřování Davida Rakera poměrně dlouho míchá i druhá vzpomínková linie, u které dlouho není jasné, kdo je jejím vypravěčem a kdy se vlastně odehrává.  Vrací se do minulosti vrah? Nebo podezřelý, ale v zásadě nevinný přítel oběti? Anebo je to ještě úplně jinak? Je to opravdu pěkně komplikované. Navíc jsem si čas od času připadala  jako při sledování Dextera…  Pronásledování psychopatů, fabulace možných motivů a hledání důkazů v cizích bytech a na soukromých pozemcích, no prostě: držte Rakerovi palce, ať neskončí za mřížemi. Bude k tomu mít totiž hodně blízko…

I když patří Němé oběti do série,  nemusíte mít obavy, že by Vás nedostatek informací z předchozích dílů brzdil. Kniha se dá číst i samostatně, byť za sebe musím říct, že mě dostatečně navnadila k sehnání předchozích dílů.    

Tim Weaver, ze serveru goodreads.com


Pro hlubší zájemce o Tima Weavera doporučuju jeho zajímavé profi webové stránky, kde je i spousta videí a informací o tom, jak knihy vznikají. Díky knihkupectví Neoluxor za napínavou knihu. 

Hodnocení: 90%


Tim Weaver: Němé oběti

pondělí 29. května 2017

Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech

O knížce Kosmonaut z Čech jsem se poprvé dozvěděla v březnu na prezentaci nakladatelského domu Albatros Media. Cože? Český kosmonaut? První, co mě napadlo, že někdo převedl do psané podoby seriál Kosmo. To ale přece nemůže fungovat, ne? Anebo, že by to bylo o Remkovi? Jenže pak jsem zjistila, že s Kosmonautem z Čech se ocitám v úplně jiném žánru. Autorem této knihy je Jaroslav Kalfař, Čech, který žije od svých 15 let v USA. Kosmonaut z Čech (v angličtině Spaceman of Bohemia) je jeho anglicky psanou prvotinou, která v zámoří vyvolala velkou pozornost (pochvalné recenze New York Times, Wall Street Journal, The Guardian) a překlady se prodaly do více než 11 zemí - no řekněte, kdy se něco takového naposled stalo české knížce?




Hlavním hrdinou je Jakub Procházka, první český kosmonaut, který osamoceně míří k Venuši prozkoumat zvláštní kometu, která barví pozemské noci do fialova. Doma nechává svou milovanou manželku Lenku a také problematickou minulost své rodiny. Jenže ve vesmíru to neprobíhá podle plánů. Vztah s Lenkou prochází krizí a na palubě kosmické lodi (anebo jen v Jakubově frustrované mysli?) se objeví mimozemšťan. Má podobu obrovského chlupatého pavouka (pro nás arachnofobiky naprosto šílená představa...), který s Jakubem inteligentně (a vtipně) komunikuje, zároveň se ale prohrabuje jeho myslí a vzpomínkami. A taky má závislost na Nutelle.... Z rozhovorů s Hanušem, jak Jakub osminožce pojmenuje (podle tvůrce Staroměstského orloje), vycházejí najevo události z Jakubovy minulosti, ve kterých se ale velmi úzce odráží i historie naší země za posledních třicet let. Otcova minulost u StB, změny po listopadu 1989, nástup konzumního způsobu života ve společnosti i novodobé politické skandály. Jenže ani budoucnost není nepodstatná, protože tajemná mlhovina se blíží a kosmická loď Jan Hus I. se začíná otřásat…



Musím říct, že mě tahle knížka velmi překvapila a nadchla. Námětem se blíží Faberově Knize zvláštních nových věcí, ale známými reáliemi mi byla mnohem bližší. Blízko má i k Marťanovi, a to humorem i osudem osamělého vesmírného poutníka. Poetikou a vztahem k minulosti mi pak připomněla Foerovo Naprosto osvětleno (na jeho přednášky ostatně Kalfař v Americe chodil). Ačkoliv knihu napsal vlastně mladík - Jaroslavu Kalfařovi je osmadvacet – vůbec to na ní není znát. Najdete tu všechno – humor, absurditu, místy až filozofické rozmluvy, znalost české historie i nadhled třinácti let prožitých v USA. Bavily mě návraty do dětství a na český venkov (jen si budu muset najít originál a podívat se, jak se anglicky popisuje taková typická česká zabijačka s jitrnicemi a jelity), hovory o lásce i smrti, reálie Prahy, jiný pohled osamělé manželky Lenky i fantomová ruská raketa. Potěšilo mě, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a jsem zvědavá, jestli se Kalfař ještě někdy k Jakubu Procházkovi vrátí. Prostě: už dlouho se mi něco nečetlo tak dobře. Konečně soudobý český román, byť netradičně z žánru sci-fi. Tleskám a díky. 


Díky nakladatelství Plus za výborný čtenářský zážitek. 
Hodnocení: 100%




Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech 


  • Nakladatel: Plus
  • EAN: 9788025906705 ISBN: 978-80-259-0670-5
  • Originál: The Spaceman of Bohemia 
  • Překlad: Volhejnová, Veronika
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 320 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

sobota 20. května 2017

Michael Robotham: Střepy

S australskym spisovatelem Michaelem Robothamem jsem se poprvé potkala, když jsem četla jeho knihu Řekni lituji. Docela se mi tenkrát líbila, hlavním hrdinou nebyl kriminalista, ani soukromý detektiv, nýbrž psycholog s nevyléčitelnou chorobou - Parkinsonem, což se hned tak nevidí. S potěšením jsem proto kývla na nabídku k přečtení další knihy, Střepů.



Joseph O’Loughlin, bývalý klinický psycholog, dnes otec v domácnosti s malým úvazkem na univerzitě, se přimotá ke zvláštnímu případu. Na mostě stojí nahá žena, která je připravena skočit. Joe ji má jako psycholog od sebevraždy odvrátit, ale nepodaří se mu to a žena skončí ve vlnách. Celé je to ale nějaké podivné, žena měla panický strach z výšek, k sebevraždě nebyl důvod, proč byla nahá a s kým na mostě telefonovala? Policie odmítá, že by ženu mohl k tomuto zoufalému činu někdo přinutit, jenže o pár dní později otřese městem podobný případ. I tentokrát žena dobrovolně zemře s mobilním telefonem u nohou. Joe se spolu se starým kamarádem, vysloužilým policistou Vincentem Ruizem, pouští do pátrání. Musí zjistit motiv a odhalit pachatele, ať už si o tom policie myslí, co chce. Bude to tvrdá hra, ve které bude v sázce to nejcennější, co Joe má...


Brilantní psychologický thriller o téměř 600 stranách, který si v některých pasážích nezadá s Lars Keplerem. Hlavní hrdina se snaží proniknout do mysli psychopata se speciálním vojenským výcvikem, zatímco čtenář je o něco napřed, protože kapitoly, které vypráví pachatel, těmi vyšetřovatelskými prolínají. Musím uznat, že celý nápad, který přivádí ženy na cestu vedoucí k dobrovolné smrti, je ďábelský. To prostě musel vymyslet chlap… Krom napínavého vyšetřování mě ale bavil i popis Josephova soukromého života – to, že výchova malé dcery je sice tou nejdůležitější věcí na světě, zároveň je to ale šílená nuda, trapné scény s Parkinsonovou chorobou, problém v podobě dospívající dívky v domě, manželka Julliana, která moc pracuje a zčistajasna si začala kupovat sexy prádlo... Přitažlivý je i suchý humor, který se v knize objevuje, tentokrát hlavně v podání policisty Ruize. Střepy jsou ale opravdu hlavně thrillerem, který Vás naprosto vtáhne do děje a i když tušíte, kterým směrem se bude kniha asi ubírat, stejně jste nakonec překvapeni.  Rozhodně se do knihy nepouštějte, pokud nemáte moc času, protože i když to neplánujete, nakonec budete muset stejné vše nepodstatné odložit, abyste se prokousali ke konci.


Kniha má výborné dialogy, děj velmi rychlý spád, pár opravdu překvapivých momentů a u některých temných kapitol budete mít tendenci jít se přesvědčit, jestli máte zamčené dveře.  Střepy jsou třetím románem ze série o profesoru Josephu O’Loughlinovi, oba předchozí díly, Podezřelý a Amnézie už v češtině také vyšly, celkem se pak můžeme těšit na osmidílnou sérii. Já si rozhodně znamenám, že další knihu Australana Michaela Robothama bych si rozhodně neměla nechat ujít.  


Díky nakladatelstvíMOBA za recenzní výtisk.

Hodnocení: 95%



Michael Robotham: Střepy
  •          Nakladatel: MOBA
  •          EAN: 9788024374611  ISBN: 978-80-243-7461-1
  •          Originál: Shatter
  •          Překlad: Neuman, Alexandr
  •          Popis: 1× kniha, vázaná, 568 stran, česky
  •          Rok vydání: 2017 (1. vydání)

čtvrtek 18. května 2017

Výstava Anny Hulačové Odpočinek mezi směnami

Hrozně ráda chodím na komentované prohlídky výstav. Pohled umělce či kurátora mě vždycky překvapí, pobaví, otevře nové obzory. Dnes výborná výstava Anny Hulačové Odpočinek mezi směnami s kurátorkou Marianou Serranovou v libereckých Lázních. 

Anna Hulačová, finalistka Ceny Jindřicha Chalupcekého 2016 - více zde: http://www.artlist.cz/anna-hulacova-108522/  resp. zde: http://www.ogl.cz/vystavy-vystavni-plan.php?vid=1108.









středa 10. května 2017

Kulturní duben 2017

Rychle, rychle, než to všechno zapomenu. Shrnutí: 7 knih, 4 filmy, 5 divadel + divadlo, galerie a technická památka:-)

V dubnu to bylo s literaturou nějak slabší, ale zase jsem skoro na všechny knížky zvládla napsat recenzi:-). A bylo to taky překvapivě rozmanité:

Odborná literatura: Jůn, Thorová: Vztahy, intimita a sexualita lidí s mentálním handicapem nebo s autismem. Důležitá kniha hlavně pro pracovníky v sociálních službách. 

Publicistika: Patrick Kingsley: Nová Odysea. Vše, co jste kdy chtěli vědět o uprchlících a báli jste se na to zeptat. 



Dětská literatura: Cesta časem. Od Velkého třesku k Tesle a selfíčkům. Obrázkové. 



Kriminální žánr: Jo Nesbo: Žízeň. Jedenáctý Harry Hole. Co dodat?



Literatura pro ženy: Barbora Štastná: Dobrá tak akorát. Bára ze Šťastného blogu vydává další knížku, která by nás měla uklidnit. 


Osobní rozvoj: Karel Nešpor: Jak být milejší. Kniha nejen pro střízlivé přátele, ale i pro nás ostatní. Zdravé emoce se nám mohou jen vyplatit. 


Audiokniha: Peter May: Kritik. David Matásek načetl další knihu mého oblíbeného autora, tentokrát se jedná o vyšetřování vraždy kritika přes víno. Těch vražd bude nakonec více a jak už to u tohoto spisovatele bývá, stopy vedou do minulosti. Knížka ze série Akta Enzo (2. díl po Výjimečných lidech). Docela dobré to bylo. 



Filmotéka byla tentokrát zajímavější, než v předchozím měsíce. Viděla jsem tři zajímavé dokumenty – první byl Nebe, peklo, Lucie – dokument o Lucii Bílé a musím říct, že ač nejsem zrovna fanouškem, tak mě zaujalo. Hodně osobní. 



Druhý dokument se také týkal zpěvačky, Idy Kelarové, a jmenoval se O čo ide Idě – o jejím projektu s romskými dětmi, o romských osadách na Slovensku, o tom, jak je potřeba na sobě pracovat. Měla jsem na tenhle film tip už od svých romských inkluzivních přátel, ale nakonec jsem ho viděla až v televizi. Hodně zajímavé, neskutečná ženská. 



Nejpůsobivější ale byl časoměrný dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Třeštíková 13 let sledovala ženu, která se dokázala se vymanit z drogové závislosti, dostat se z ulice, získat zpátky svého syna, najít si práci, začít studovat… Film o tom, že každý má šanci změnit svůj život (a někdy může pomoci i Jirka Bartoška). 


Krom dokumentů jsem viděla ještě dva „normální“ filmy, ale ani jeden z nich jsem vlastně asi nepochopila. Ztracení v Mnichově a Toni Erdmann. Pusťte si to. Minimálně scéna s nudistickým mejdanem a bulharskou maskou stojí za to – naprosto, ale naprosto mě odrovnala. 



Zbývají zážitky divadelní. Dvakrát jsem si střihla Divadlo Petra Bezruče. Poprvé hostovalo v Celetné s představením PS: … odepiš!, což je taková hříčka postavená na textech dopisů a pohlednic ze 70. a 80. Let. Bylo to překvapivě vtipné, zhusta absurdní, i když vlastně dost pakárna… 



 Na druhý kousek jsem se vydala přímo do Ostravy!!! Gangsterka Fligny, koks a fachmani mě nijak zvlášť neoslnila, trochu ve stylu Donalda Westlakea: naprosto nemožní lupiči se snaží ukrást poklad ze starého hradu. Vulgárními výrazy se rozhodně nešetřilo… 



V Ostravě jsem pak viděla ještě v Komorní aréně Top Dogs. Kdysi jsem tohle představení o vysokých manažerech, kteří se ocitli na dlažbě, viděla v Divadle Na zábradlí, tohle bylo nějak doslovnější a „humornější“. Ostrava mě divadelně moc neoslnila, ale asi to bylo tou víkendovou omezenou nabídkou. Tak možná příště.


Dvě výborná představení jsem pak viděla v Praze. V Divadle v Dlouhé měla nedávno premiéru Lucerna, a ta se opravdu vydařila. "Ale té lípy se nevzdám!". Klasická hra v moderním hávu, výborné herecké výkony (sexy mlynář Orozovič), zdařilá výprava, kostýmy, hudba. Prostě – pokud seženete lístky, vypravte se, klidně i s dětmi. 


Ve Studiu Dva jsem pak byla na novém cirkusu, představení skupiny Loser(s): Walls and bags. Wow! Nutno vidět! Úžasný malý kluk, který poletuje vzduchem. Vypracovaná těla tanečníků. Špičková akrobacie. Moc jsem si to užila:-) 



A další zážitky? Muzeum Eduarda Štorcha v Lobči na Kokořínsku. Pornografie pro školní kolektivy:-) 



Galerie Jaroslava Fragnera: David Vávra a Běžet s domy (výstava k architektovým 60. narozeninám). 



Dolní oblast Vítkovice s vysokou pecí, Bolt tower a multifunkční halou Gong od architekta Pleskota – tahle technická památka fakt stojí za návštěvu. Možná to nejlepší, co se dá v Ostravě vidět. 


Kulturní březen 2017

Hmm, to mi ta kulturní sumarizace moc dlouho nevydržela. Anebo, že bych byla tak kulturní, že si to nestíhám ani psát? Fakt je, že když si to nakonec sepíšu, cítím se mnohem líp… Aspoň na chvíli se vytratí pocit, že vůbec nic nestíhám…

Tak tedy nejprve březen 2017.

Tenhle měsíc byl hlavně ve znamení múzy Thálie. Do divadla jsem celkem šestkrát. K tomu šest knížek a dvě audioknihy, shlédla jsem čtyři filmy a vyrazila třikrát "mezi lidi".

Co se týče divadle, tak první byla Salome v Rubínu. Petr Kolečko a Daniel Špinar "převyprávěli" původní hru Oscara Wildea. Salome jako uječená šestnáctiletá puberťačka (výborná Pavla Beretová), rozvrácená bohatá rodina, incestní vztah k Herodovi... Ondřej Pavelka mi stále víc připomíná Pepíčka Zímu... Už jsem v Rubínu viděla lepší kusy...



Další divadelní zážitek: premiéra na Nové scéně ND: Na moři, zírám nahoru. Trochu zvláštní představení, ale vlastně dost poetické. Líbilo se mi to, ale ještě víc by tohle představení, resp. scénu asi ocenil náš Bartoloměj - deset automatických praček na jevišti!



Následovalo Divadlo NaHraně v Divadle Kampa: Vanilková džungle. One woman show. Neskutečná Diana Toníková. Výborné, ale šíleně trýznivé, příběh samotný je stupňující se děs. Bez panáka po představení to nešlo. Rozhodně ale divácký zážitek par excellance.



Taky ne úplně odpočinkové: Divadlo v Dlouhé: Hovory na útěku. Bertold Brecht v roce 2017? Poslední režie Jana Borny. Konec světa nebude, něco se posralo aneb všechna tráva je už spasená... Intelektuální rozhovory dvou uprchlíků čekajících na pas za druhé světové války, přerušované brutálními kabaretními songy. Nečekaně aktuální a velmi působivé. 



Do Národního, resp. do Stavovského jsem pak vyrazila na Spalovače mrtvol. Tahle inscenace nemá moc dobré kritiky, asi bych se na ni za normálních okolností nevypravila, ale byla změna představení. A velké překvapení, fakt se mi to líbilo, mělo to spád, herci byli výborní (hlavně Pechlát a Javorský), moderní zasazení do nákupního centra mi vůbec nevadilo. Nekopíruje to slavný morbidní film, je to jiné, ale dobré.



Poslední divadelní kus března bylo představení Medvědi, které uvádělo Klicperovo divadlo na festivalu Dítě v Dlouhé. Zdramatizovaný příběh Jana a Františka Nedvědových. Pro děti to teda zrovna nebylo, ale já jsem se zasmála, jako už dlouho ne.



Knihy:

Po několika letech jsem se vrátila k Leo Babautovi a jeho knize Zen a hotovo, tentokrát v podobě audioknihy v podání Michala Švarce. Dostala jsem to CD k nějaké objednávce zdarma. Zen a hotovo je geniální, jednoduché a já pořád nechápu, proč se tím neřídím… Ach jo. Kde bych už byla? Každopádně audioverze je třeba do auta dost dobrý nápad, jen bych interpretovi doporučila, aby víc klesal hlasem a odděloval věty, odstavce a kapitoly.



Druhá audiokniha na dlouhé večery byl Frederick Forsyth: Kobra. Původně vyšlo v roce 2011, jako audioknihu s výtečným Janem Hyhlíkem v roce 2016 vydalo Tympanum. Tentokrát žádní Afgánci, žádní teroristé, ale boj proti kokainu. Opět výborné, spojení Forsyth a Hyhlík je pro mě zárukou napínavé zábavy.



V březnu jsem přečetla dvě knihy, které bych ohodnotila 100%, kdybych bývala byla měla čas napsat na ně recenzi… Ale nějak jsem to nezvládla. Nicméně: jedna z nejlepších knížek letošního roku je pro mě Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante. Nadchla mě. Připomněla mi italský filmový neorealismus. Poválečná Neapol, všudypřítomná bída, ozvuky fašistické minulosti, dvě chytré a nadané holky, z nich ale jen jedna může jít studovat, pohled na tuhle dobu holčičíma očima… Fakt výborné. Už jsem to doporučila mnoha lidem a dokonce jsem se i kvůli této knize rozhodla, že v červnu pojedu do Neapole na prodloužený víkend….



Druhá stoprocentní kniha: Petr Stančík: Andělí vejce. Stančíka jsem našla už pod vánočním stromečkem, žěšila jsem se na něj, ale trochu mi zkazilo náladu několik recenzí, ze kterých zbyla podivná pachuť. Získala jsem dojem, ze Stančík se v knize chová podobně xenofobně jako Jiří Vondruška, v hlavě mi zvonilo sousloví o tom, jak se autor v knize "odkopal" a vůbec se mi do té knihy nechtělo. Nakonec jsem svou nechuť ale překonala a jsem za to fakt ráda. Andělí vejce je totiž krásná knížka a já ji můžu jen doporučit.



Do březnového soupisu patří ještě dvě knížky pro děti: Dubánci  a výborná kniha Kosprd a Telecí. Kriminální žánr pak reprezentuje tak trochu jiná severská detektivka Závěje a knížka, ke které jsem si úplně nenašla ten správný vztah: Jääskeläinen Pasi Ilmari: Magický průvodce městem pod pahorkem .

A jaké filmy ke mně doputovaly? Viděla jsem dva filmové hity. První byl Masaryk, který mi způsobil zklamání… Nevim. Jedním z kritérií dobrého filmu pro mě je, ze ma člověk chuť shlédnout ho znovu. Masaryka vidět znovu nechci. Jako film to na mě moc nefungovalo. A Roden nepůsobil vůbec šarmantně...

Poprvé v životě jsem byla v kině se svým synem. Pečlivě jsem vybírala film i dobu, aby ho to bavilo a aby v kině nebylo moc lidí. Psí poslání. No, taky nevím. Jako zážitek z první návštěvy kina dobrý, ale nevydrželi jsme do konce. Nějak mě to nebavilo. Asi nejsem správná cílová skupina. Z podobné kategorie byl pak film Můj přítel delfín, i když tohle mělo aspoň trochu děj… Z dokumentárního ranku byl potom Můj soukromý měsíc, zajímavé, ale zase nijak zvlášť objevné. Vygooglete si toJ

V březnu jsem zvládla dvě literární akce – první byla Literární středa v naší liberecké krajské vědecké knihovně, kam chodím snižovat věkový průměr. Druhá pak byla Blogerská merenda Albatros Media, kde jsem věkový průměr zase silně zvýšila:-)



Poslední akcí, kterou nesmím v březnu zapomenout, byla výstava Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně. Kulturní zážitek měsíce.