neděle 3. prosince 2017

Nicolás Obregón: Modrá světla Jokohamy

Mám slabost pro Japonsko. Sice neholduju mangám, ale jakákoliv Murakamiho kniha mě spolehlivě dostane do kolen. Stačí ta zvláštní jména, podivné pokrmy, které hlavní hrdinové konzumují na ulici či v bistrech bez ohledu na denní či noční dobu, k tomu trochu těch vlaků a hlavní hrdina poslouchající evropskou vážnou hudbu. No dobře, asi to úplně takhle v Japonsku nechodí, ale na mne to jako recept funguje spolehlivě. A byl to i jeden z důvodů, že jsem strávila dva dny s inspektorem Iwatou. Druhým důvodem pak byla ona trampská píseň mého dětství o Japonečce malé, co se s ní v Jokohamě v přístavu loučí námořník…:-)



Iwata je drsný chlapík. Takový japonský Harry Hole, nebo major Kuneš, který je drsnější než Krušné hory. Iwata je ale ještě temnější. Trápí ho noční můry, a to prakticky vůbec nespí, situaci nezachraňují ani vzpomínky na dětství v katolickém děcáku či zpackané manželství, o závislostech nemluvě. Tyto skutečnosti se ale vyjevují jen pomalu a postupně. Na začátku knihy Iwata po mnoha měsících v ústraní nastupuje znovu do policejní služby, do tokijského prvního oddělení. Dostane přidělenou parťačku Sakaiovou a za úkol vypátrat člověka, který vyvraždil korejskou rodinu, rodiče a dvě děti. Na místě rituální vraždy pachatel zanechal tajemný symbol černého slunce. Velmi rychle se ukáže, že nesourodá kriminalistická dvojice má co do činění se sériovým vrahem a že těch obětí bylo a bude více. Jenže co je může spojovat? Proč spáchal předchozí vyšetřovatel sebevraždu skokem z mostu? Z jakého důvodu nadřízení házejí Iwatovi klacky pod nohy? A proč zní Iwatovi neustále v uších stará písnička o světlech v Jokohamě?

Modrá světla Jokohamy jsou poměrně komplikovanou knihou. Neustále se prolínají časové roviny – současné vyšetřování a policistova minulost. V knize se nachází enormní množství postav, přičemž jejich japonská jména orientaci moc neusnadňují. Hlavní hrdina je také pořád v pohybu – stále se někam přemisťuje, žádná byrokracie ho evidentně nebrzdí a nesvazují ho ani fyzické limity. Ano, od začátku to sice schytává na všech frontách, ale ze všech zranění se dokáže rychle oklepat… Výborná je ale hlavně neortodoxní kriminalistka Sakaiová, která se s nikým dlouho nepáře: 

„Sleduj, Hatanako. Požádala jsem tě, abys nám otevřel, ale kdožvíproč o tom vedeme diskuzi. Tak co kdybych ti zkusila něčím pohrozit? A pod tím něčím si nepředstavuj protokolární stížnost. Vůbec. Představ si svoji odpornou tučnou prdel, partu buzerantů, který rajcuje, když se bráníš, a blízkou budoucnost strávenou v plenkách pro seniory. Doufám, že si rozumíme, protože pochybuju, že jsou plenty ve tvojí velikosti vůbec k sehnání.“ 

Drsné, co? No jo, tohle není knížka pro citlivé jedince. Přesto jsou ale dialogy Sakaiové s Iwatou velmi vtipné, na rozdíl od reality, která kolem nich v poklusu probíhá. Spoustu detailů a poznámek, které dohromady s dějem tvoří působivý a stále houstnoucí koktejl. Čtenář se chce dopídit nejen rozřešení samotného případu, ale i odhalit tajemnou minulost ústřední postavy. Musím říct, že mě to bavilo, i když zápletka samotná mi chvílemi přišla trochu/hodně překombinovaná. 



Autorem knihy je Nicolás Obregón (1984), autor, který vyrůstal v Madridu a v Londýně a nyní žije v USA. Pro Japonsko má podobně jako já slabost, a proto do něj umístil děj své románové prvotiny a první díl zamýšlené série s inspektorem Iwatou. Bezprostředním podnětem pro román se stal reálný kriminální případ – nikdy nevyřešená vražda korejské rodiny, o které se Obregón dozvěděl z tisku při své první návštěvě země vycházejícího slunce. Jsem zvědavá, jak se Obregónovi povede v dalších dílech. Prvotina se mu rozhodně vydařila.



Děkuji nakladatelství AlbatrosMédia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90%


Nicolás Obregón: Modrá světla Jokohamy
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735769 
  • ISBN: 978-80-7473-576-9 
  • Originál: Blue Light Yokohama 
  • Překlad: Bakič, Pavel
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 440 stran, česky 
  • Rozměry: 14 × 20,8 cm 
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

sobota 2. prosince 2017

Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou?

Synchronicita se tomu říká?

... Bydlím ve městě, jehož primátor se jmenuje Batthyány, pochází totiž z významné maďarské šlechtické rodiny. 

... Nedávno jsem shlédla v rámci festivalu Ostrava v Praze dvě výjimečná představení – Komorní Aréna přivezla hru Slyšení o Adolfu Eichmanovi, kde se vcelku podrobně věnovali jeho úloze v odsunech maďarských Židů, druhé představení Divadla Petra Bezruče nazvané Velký sešit zase popisuje drsnou skutečnost maďarského venkova za 2. světové války.

... A do toho mi kamarádka napíše, že si k vánocům přeje knihu od Sachy Batthyanyiho "A co to má co dělat se mnou?", jejíž anotace zní: Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do zrůdného nacistického zločinu. V březnu roku 1945 hraběnka Margit Thyssen-Batthyanyová uspořádala večírek v rakouském městečku Rechnitz. Okolo půlnoci část hostů opustila zámek a zastřelila sto osmdesát Židů, kteří zde vykonávali otrockou práci. Co se tehdy přesně stalo, je dodnes zahaleno tajemstvím.



No jasně, nedá se nic dělat, než si tu knihu rovnou přečíst...

Učinila jsem tak a jsem překvapená. Tím, jak málo toho vím o historii země, která patřila během celého mého mládí k našim sousedům a souputníkům v socialistickém táboře míru. Na dějiny dvacátého století v době mé povinné školní docházky nezbývalo moc času a na střední škole do probírání tohohle období zasáhla sametová revoluce. A tak jsem si vlastně až teď začala uvědomovat všechny souvislosti. Že Maďarsko bylo na rozdíl od nás po Velké válce (té první světové) na straně poražených. Že si nese křivdu rozpadlého Uherska, které muselo postoupit obrovská území Rumunsku, Československu, Jugoslávii a Rakousku (Maďarsko přišlo o 2/3 území), že tu nikdy nevládla ona atmosféra nového začátku, jako u nás v roce 1918. Taky jsem nevěděla, že maďarští židé odcházeli do koncentráků až na samém konci války, v roce 1944. Tohle vše a ještě spoustu dalšího se mi honilo hlavou při čtení autobiografické knihy Co to má co dělat se mnou?

Sacha Batthyany je potomkem maďarských rodičů, sám ale vyrostl ve Švýcarsku. K rodinné historii měl vždycky spíše vlažný vztah, článek v novinách o úloze jeho tety na konci války však úplně změní jeho život. On sám se cítí neukotvený, má pocit, že za ním nic nezůstává, že nikam nepatří, a tak ho tento impuls postrčí novým směrem. Dává se do pátrání, vyráží do Maďarska navštívit místa, kde žila jeho rodina. Velmi mu v tom pomáhá deník babičky, který měl být po její smrti zničen, ale naštěstí pro Sachu se tak nestalo. Dozvídá se o tom, jak jeho babička strávila dětství a mládí na rodovém šlechtickém sídle, kde ale vůbec nežila v přepychu, její rodiče byli totiž zastánci velmi tvrdé a přísné výchovy. Babička popisuje situaci za války, kdy se vdala a její muž narukoval na východní frontu. Ona sama byla svědkem smrti židovského manželského páru, s jejichž dětmi, které skončily v koncentračním táboře, chodila do školy. Babička si celý zbytek života vyčítala, že pro ně a pro jejich děti nic neudělala. Konec války pak prožila ve sklepě, kde se skrývala před bombardováním a kde také zemřelo její dítě. I manžel prožil velmi drsný osud – skončil v ruském zajetí a mnoho let pak strávil v ruském gulagu. V rámci pátrání se Sacha s otcem do Ruska vypraví, protože doufá, že to pomůže zlepšit jejich vzájemný vztah. Další linii příběhu pak tvoří výprava do latinské Ameriky, kde žije ona židovská dívka z deníku, nyní stará dáma, které se šťastnou náhodou podařilo přežít koncentrák... 

Co to má co dělat se mnou je docela silná kniha o tom, jak historie ovlivňuje současnost. Velmi autentické jsou výpovědi a vzpomínky na válečnou dobu, neméně důležité a ještě zajímavější je však vyprávění o tom, jak válečné zkušeností dopadaly na osudy rodiny po válce. Míjení jednotlivých členů rodiny, mlčení, nezpracovaná traumata a otázky, jak by ve stejných situacích reagovali lidé dnes. Jak by to dnes dopadlo s Židy? Jaká je analogie mezi tehdejšími a dnešními uprchlíky před válkou? 

Sacha Batthyany ve své prvotině využil své novinářské zkušenosti a velmi otevřeně nechal nahlédnout do života své rodiny. Pokud Vás zajímá historie v příbězích, je tohle kniha pro vás….



Jedině, co mě na knize moc nesedí, je idylická obálka s výjevem z lovu - to jsem teda fakt nepochopila... Podle ní bych si knížku nikdy nevybrala...  Kniha vychází současně ve 12 zemích, ale takhle divnou obálku nemá snad žádná jiná... 

  

 
 

Hodnocení: 85%


Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou?
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788074917790
  • ISBN: 978-80-7491-779-0
  • Originál: Und was hat das mit mir zu tun?
  • Překlad: Hanišová, Viktorie
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 255 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)

sobota 11. listopadu 2017

Jonas Hassen Khemiri: Všechno, co si nepamatuju

Stává se Vám někdy, že se začtete do knihy, jste na straně 50 a pořád si říkáte: "Co to sakra je? Co to čtu?" Tak přesně tohle se mi stalo u knihy "Všechno, co si nepamatuju" od  Jonase Hassena Khemiriho.



Samuel byl mladý, asi třicetiletý, kluk, který zahynul při autonehodě. A Samuelův život, resp. hlavně poslední den života, je předmětem zkoumání fiktivního spisovatele, který obchází jeho přátele, rodinu a lidi, kteří se s ním potkali a hledá odpovědi. Byla to sebevražda, nebo nehoda? Milovala ho přítelkyně Laide, nebo se jejich vztah dostal už do stádia, kdy jsou si oba dva navzájem na obtíž? Byla Laide začátkem Samuelova konce? A co nejlepší kamarádi:  Puma a Vandad, jaký k němu měli vztah? Využíval Vandad Samuela? Nebo to bylo ryzí přátelství, které jen někteří nechápali?  Kdo byl vlastně Samuel?  Co pro něj znamenala rodina, co přátelství a co láska? Dostáváme se do různých prostředí - největší část příběhu se odehrává ve Stockholmu: mezi přistěhovalci, v azylovém domě, v klubech mezi bohémy, ale také ve vězení či v domově pro seniory, kde žije Samuelova babička s počínající demencí. Všechno, co si nepamatuju je o přátelství, o lásce,  o životě ve Švédsku s jinou barvou kůže, než je ta převládající (Samuel má afrického otce), o multikulturním světě  a hlavně o tom, jak nespolehlivá a selektivní může být paměť. Co po člověku na světě nakonec zbude? Jen vzpomínka v mysli lidí, kteří ho znali...



Knížka je napsaná docela komplikovaně, alespoň mě vcelku dlouho trvalo, než jsem si zvykla. Střídají se tu za sebou krátké pasáže, kdy o Samuelovi mluví nejrůznější lidé. Soused, matka formou odpovědí na e-maily, pečovatel z domu pro seniory, zdravotní sestra, kamarádka. Postupně převezmou největší díl vyprávění přítelkyně Laide a kamarád Vandad, na konci knihy se ujímá vyprávění částečně i Samuel. Někdy se vzpomínky doplňují, jindy se navzájem popírají a zpochybňují. Vypravěč se staví do jiného světla, než jak ho viděli ostatní, postavy na sebe navzájem žárlí, pomlouvají se. A podobné je to i s vnímáním Samuela. Pro jednoho to byl skvělý parťák a posluchač, pro druhého ten, kdo se maximálně přizpůsoboval okolí, pro dalšího citlivý člověk, který chtěl změnit svět.  Dost výraznou linkou knihy je aktivismus - politická angažovanost Laide, Samuelova snaha pomoci přistěhovalcům, korektnost versus přístup k lidem s jiným etnickým původem. Jaký tedy vlastně Samuel byl? Celé to vyprávění je dynamické a mozaikovité, chvílemi mi dělalo problémy chytat se v té změti hlasů... Přesto je to ale poměrně vtipně a čtivě napsaná kniha.

"Všechno v pořádku?"
"Naprosto. Jsem tu s babičkou. Snaží se dostat zpátky řidičák. Teď je na oční prohlídce. Potom pojede na simulátoru."
"Jakou má naději, že to zvládne?"
"Na jaký stupnici?"
"Od jedný do deseti."
"Minus dvanáct."

"Všechno, co si nepamatuju" dostalo Augustovu cenu za nejlepší švédskou beletristickou knihu roku 2015, což byl hlavní důvod, proč jsem si tuhle knížku vybrala. Khemiri (nar. 1987) patří mezi nejuznávanější švédské autory. Podařilo se mu prosadit do literatury nová témata - hledání identity mladými lidmi, kteří mají přistěhovalecké kořeny (sám Khemiri se narodil tuniskému otci a švédské matce), otázku diskriminace menšin, významu jazyka. Čtou ho jak čistokrevní Švédové, tak druhé či další generace imigrantů, jeho knihy nejsou jen literatura, ale i politikum. "Všechno, co si nepamatuju" je i z tohoto pohledu docela výjimečná knížka. Zkorigovala mi trochu představu, kterou o Švédsku mám, dala mi nahlídnout do reality, která je pro mne velkou neznámou. Stejně tak mě postupně vtáhl i jazyk a styl, kterým je kniha napsána. 



Chcete-li si přečíst "něco jiného", tak tohle je vcelku dobrý tip. Jen jsem zvědavá, co mi z těch střípků, ze kterých se kniha skládá, nakonec uvázne v hlavě... 

Díky AlbatrosMedia za recenzní výtisk.

Hodnoceni: 90%



Jonas Hassen Khemiri: Všechno, co si nepamatuju

  • Překladatel: Černík, Zbyněk 
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735219  ISBN :978-80-7473-521-9
  • Originál: Allt jag inte minns
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 280 stran, česky
  • Rozměry:13,8 × 20,8 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

pondělí 6. listopadu 2017

A.J. Finn: Žena v okně

Žena v okně je psychologický thriller, který nedoporučuji dočítat v hluboké noci, zvlášť, když jste doma sami. Naštěstí běžný český panelákový byt nemá tolik vchodů, jako ten čtyřpodlažní dům v Harlemu a tím pádem stačí jen zamknout jedny dveře... 



Anna Foxova je asi osmatřicetiletá dětská psycholožka. Tedy bývala psycholožkou. Teď už více než 9 měsíců pobývá ve svém domě v Harlemu. Neotvírá okna, nevychází, jídlo (a víno) jí vozí donášková služba. Anna trpí posttraumatickou stresovou poruchou  spojenou s agorafobií. Každý pokus vyjít na ulici končí obrovským záchvatem paniky. Manžel s malou dcerkou od ní odešli. Anna užívá plno léků, které ovšem zapíjí alkoholem, dny tráví sledováním starých černobílých klasických filmů a vybavováním se na internetu s podobně postiženými jedinci. A pak má ještě jeden koníček - pozoruje sousedy, kteří bydlí v domech kolem. Její pozornost upoutá nová rodina přes park, Anny se spřátelí s matkou a setká se i s asi 16letým synem. O několik dní později vidí svou novou přítelkyni za okny vedlejšího domu umírat s nožem v hrudi. Anna zalarmuje policii, sama se pokusí zasáhnout, ale skončí v nemocnici. Ani policie nezjistí nic neobvyklého - v domě naproti jsou všichni živí. Jenže ta žena, kterou Anně ukážou, není tou ženou, která zemřela. Kdo si to hraje na matku a proč? Anebo se to všechno odehrálo jen v Annině hlavě? Najde Anna důkazy pro svá tvrzení? Kdo zabíjel, pokud někdo vůbec zabíjel? Samé otázky... 

Od Ženy v okně jsem čekala hlavně příjemné rozptýlení a odreagování po náročném týdnu. A toho se mi dostalo vrchovatě. Velmi dobře vystavěný příběh, postupné odkrývání reality, přiměřená porce napětí a nečekané zvraty. Navíc kořeněné vtipnými odkazy z klasické kinematografie - všichni fanoušci filmů jako Páni mají radši blondýnky, Okno do dvora, Vertigo, Casablanca atd si přijdou na své. A nakonec přijde překvapivý závěr - tedy alespoň pro mne nečekaný byl (inu, únava pátečního večera). 

Žena v okně připomíná hit loňského předvánočního trhu - Dívku ve vlaku. Nejsem schopná odhadnout, jestli se i tahle kniha stane letošním trhákem pod stromeček, ale má k tomu docela slušně nakročeno. Každopádně byla aktuálně přeložena do 36 jazyků a společnost FOX připravuje i film. Žena v okně není žádná velká literatura, ale jako skvělá oddychová kniha na dovolenou či na dlouhé zimní večery poslouží výborně. A pro ty, co dají na doporučení ostatních - na Goodreads má tato kniha skvělé hodnocení 4.2!

Autor na frankfurtském veletrhu


Děkuji AlbatrosMedia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90%



PS: Dobrá rada na konec - než knížku otevřete, pořiďte si zásobu dobrého červeného vína. Spotřeba Merlotu je v knize enormní a vy na něj velmi rychle dostanete taky chuť. 

PPS: Zajímavé je, že Žena v okně je prvotina mladého autora, o kterém se toho zatím moc na internetu nedá vygooglit. Snad jen to, že žije v New Yorku. Tak sledujte alespoň jeho FB účet.






A.J. Finn: Žena v okně
  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026709435 ISBN: 978-80-267-0943-5
  • Originál: The Woman in the Window
  • Překlad: Kobělka, Jiří
  • Popis:1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
  • Rozměry: 16 × 21 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

neděle 5. listopadu 2017

John Boyne: Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa

Vždyť přece létat by chtěl každý…

Patříte mezi rodiče, kteří svým dětem knihy pečlivě vybírají? Chcete, aby děti četly nejen zábavné kousky, ale i ty s nějakým přesahem či poselstvím? Pak byste měli zbystřit. Na trh přichází příběh Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa od Johna Boyna.



Brocketovi jsou normální rodina. Slovo normální je tu velmi důležité – v téhle rodině nikdo nedělá nic nenormálního, nepatřičného, či zvláštního. Otec Alistair i matka Eleanor chodí spořádaně každé ráno do právní kanceláře, rozhodně necestují nebo nenavštěvují operu, odmítají číst stimulující knihy a nedávají se do hovoru s cizími lidmi, zvlášť když pracují ve službách. Podobně se chovají i dvě jejich děti – Henry a Melánie - hrají si pěkně s hračkami a nevyrušují. Jenže pak se to najednou zvrtne a Brocketovým se narodí Barnaby. Syn, který nectí gravitační zákony a létá! Brocketovi jsou zděšeni a znechuceni, za syna se stydí, nechtějí ho ani brát ven. Zapíšou ho do školy na druhém konci města, do Akademie pro nechtěné děti. Barnaby si tu najde nejlepšího kamaráda Liama, kluka s háky místo rukou, který Barnabymu zachrání život, když škola nešťastnou náhodou začne hořet. Jenže Barnaby se nepoučí a ne a ne přestat létat. Vzbuzuje to pozornost a dál už to Brocketovi nehodlají snášet. Když se chce kluk vznášet, tak ať si letí, rodině ale ostudu dělat nebude. Naštěstí zasáhne náhoda a náš osmiletý hlavní hrdina se ocitne na palubě horkovzdušného balónu, který řídí dvě velmi originální dámy. S nimi se Barnaby dostane na kávovou farmu do Brazílie a posléze i na řadu dalších míst světa. Všude potkává lidi, kteří jsou něčím zvláštní a které pro jejich jinakost jejich rodiny zavrhly. Je to ale právě Barnaby, kdo umí napravovat lidské osudy a sbližovat lidi kolem sebe. Podaří se mu ale dojít ke šťastnému konci i v případě vlastní rodiny?



Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa je velmi vtipná a zároveň poutavá knížka o lidských předsudcích a stereotypech a o jejich překonávání. Pro mě, jako matku dítěte se speciálním přístupem ke světu, to bylo v některých chvílích až dojemné, většinu knihy jsem se ale hlavně dobře bavila. Výtečné dialogy, zábavný děj, byť určený hlavně dětskému publiku, historky třeba o tom, jak těžké je skákat padákem, když neumíte padat. Hlavní jsou ale jednoduché příběhy, které srozumitelně vysvětlují, že každý na světě je originál a jak je pro člověka důležitá rodina. Knížka se určitě hodí na společné čtení rodičů s dětmi a následné povídání, jsem přesvědčená, že zaujme nejen děti, ale i všechny přemýšlivější rodiče. 

Jen pro info: John Boyne je irský spisovatel, ročník 1971, autor mnoha knih pro dospělé a několika knih pro děti, mimo jiné světového bestselleru Chlapec v pruhovaném pyžamu. Tato kniha, která se dočkala i filmového zpracování, vypráví o přátelství dvou osmiletých kluků: židovského vězně a syna nacistického velitele koncentračního tábora. Přiznávám, že na něco takového jsem si ale zatím netroufla... 


Díky knihkupectví Neoluxor za recenzní text. 

Hodnocení: 90%



John Boyne: Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa
  • Nakladatel: Slovart
  • EAN: 9788075293909 ISBN: 978-80-7529-390-9
  • Originál: The Terrible Thing That Happened To Barnaby Brockett 
  • Překlad: Štádler, Petr
  • Ilustrace: Jeffers, Oliver
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 240 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 21,5 cm 
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

úterý 31. října 2017

Marit Reiersgårdová: Boží prst

Malé norské město a velká norská zima, to je prostředí, kde se velmi rychle za sebou stanou dvě vraždy. Nejprve je pod srázem u obelisku nalezena ani ne patnáctiletá Idunn, o několik hodin později vzplane o kus dál stojící dům, ve kterém je posléze objeveno tělo zavražděné staré paní.  Podezřelých je celá řada – třeba stařenčin syn Agnar, který byl den předtím propuštěn po mnoha letech z vězení. Nebo Idunnin spolužák Fredrik, který  s ní spal na divokém studentském mejdanu pár hodin před smrtí,  a pak ji našel mrtvou v lese.  Jeho výpověď se ale neshoduje s tím, co tvrdí druhý svědek, novinář Kristián. Svůj pohled na věc má i Marte, novinářova dcera, která byla obětí školní šikany právě ze strany Idunn a Fredrika.  Kdo zabíjel ve městě, kde každý každého zná?



Vyšetřování se ujímá nesourodá kriminalistická dvojice – Verner Jacobsen a  Bitte Røedová.  Verner, muž s culíkem, který se uklidňuje pletením a který se vzpamatovává ze smrti vlastního syna podlehnuvšího rakovině.   Bitte, matka dvou dospívajících dětí, která se teprve nedávno přistěhovala, upovídaná a trochu při těle, aktuálně přítelkyně novináře Kristiána. Vyšetřování v jejich podání představuje především poctivou práci, kterou by vlastně mohl dělat kdokoliv.  Z Bitte mám vždycky pocit, že se do vyšetřovatelky rekvalifikovala kurzem od úřadu práce. Zrovna tak by mohla být třeba učitelkou, nebo ošetřovatelkou v domově důchodců. Ne, že by neměla dobré nápady, ale je to přesně ten typ, který vám jako hlavní hrdina do severské krimi vůbec nepasuje.  Verner je podobný případ – žije poměrně stereotypní život s manželkou a se psem a i když ho nová kolegyně přitahuje, neumí s tím nijak naložit. Prostě žádné drogy, žádné násilí a brutalita, žádný divoký sex. Spíše než severskou krimi připomíná Boží prst starou poctivou anglickou detektivku, odehrávající se někde na venkově.

Marit Reiersgårdové se podařilo najít „díru na trhu“. Její hrdinové baví svou obyčejností, vyšetřování se odehrává v normálním prostředí malého města, ve kterém spisovatelka sama bydlí, je to prostě trochu jak v seriálové Ulici.  Případ je velmi dobře promyšlený, vše do sebe dokonale zapadá, čtenář zná stejně jako vyšetřovatelé všechny indicie a je jen na něm, jestli se mu podaří poskládat si mozaiku do výsledného obrazu rychleji, než detektivům (mně se to nepovedlo).  Autorka navíc dokáže udržet čtenářovu pozornost – postupným odhalováním stop, nadhazováním možných motivů, odskoky do minulosti některé z postav nebo třeba  naznačováním možného budoucího vztahu mezi vyšetřovateli. A co mě baví jako bonus, to jsou mezilidské vztahy v Norsku: slušnost, zdvořilost, ochota, každý zločinec se u výslechu dočká toho svého kafe a koláčku (ve srovnání s Dominikem Dánem, kterého jsem dočetla předtím, nebe a dudy).



Po téhle detektivce se vám nebudou zdát hrůzné sny, spíš Vám dojde, že za zločinem někdy může stát špatná shoda okolností, nebo že to může být následek jednoho špatného kroku, který vyprovokovala maličkost. Chcete-li si u detektivky odpočinout, zkuste Marit Reiersgårdovou. Kromě Božího prstu ji v Česku vyšly ještě Závěje

Děkuji AlbatrosMedia a Knize Zlín za příjemné čtení.

Hodnocení: 90%



Marit Reiersgårdová: Boží prst
  •         Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  •         EAN: 9788074734687 ISBN: 978-80-7473-468-7
  •         Originál:  Jenta uten hjerte
  •         Překlad: Krištůfková, Kateřina
  •         Popis: 1× kniha, vázaná, 334 stran, česky
  •         Rozměry: 14 × 20,8 cm
  •         Rok vydání: 2017 (1. vydání)


neděle 29. října 2017

Jonathan Franzen: Purity

Jonathan Franzen je osmapadesátiletý americký spisovatel, kterého proslavil román Rozhřešení z roku 2001 (The Corrections, česky 2014), za který získal National Book Award, nominaci na Pulitzerovu cenu a přízeň čtenářů i kritiky. Ocenění se pak dostalo i románu Svoboda z roku 2010, díky kterému se Jonathan Franzen objevil na titulní straně časopisu Time jako „Velký americký romanopisec“. Zatím posledním a bedlivě očekávaným Franzenovým románem je Purity, který v USA vyšel v roce 2014, v Česku se na knižním trhu objevuje teď na podzim díky Knize Zlín. 



Co Vás čeká na 540 stranách velkého formátu? Překvapivě rozsáhlý román, který se odehrává v rozmezí několika desítek let na území několika kontinentů. Hlavní hrdinkou, nebo spíš spojovacím elementem, je mladá dívka, jejíž jméno dalo románu i název, Purity (v angličtině Nevinnost, čistota). Purity, která si ovšem nechává raději říkat Pip, je chytrá holka s nepříliš povzbudivými vyhlídkami do budoucna. Splácí vysokou studentskou půjčku, bydlí ve squatu, práce ji neuspokojuje a její nervově labilní a hypochondrická matka, která ji odmítá prozradit, kdo je jejím otcem, ji na náladě nepřidává. S pátráním po otci by ji ale mohl pomoci tajemný Andreas Wolf, člověk, který v Bolívii řídí neziskovku zabývající se hledáním a zveřejňováním tajných informací na internetu (obdoba WikiLieaks). Pip se stane součástí týmu nadějných mladých hackerů a novinářů, zároveň se ale dostává k Andreasovi blíž, než je jí milé. I Andreas má ale svoje temná tajemství, ta jeho souvisejí s mládím prožitým v socialistické NDR. Dětství v rodině privilegovaného komunisty, krásná, ale chladná matka, rebelská léta, osudová chyba, která mu mohla zlomit krk, ale kterou smetl převrat v roce 1989. Stále ale existují svědkové… Dalšími hrdiny, se kterými se Pip při své práci setkává, jsou novináři Tom a Leila, milenecká dvojice taktéž chycená do vlastní minulosti – ona má na krku invalidního neúspěšného manžela spisovatele, on se ani po letech není schopen vyrovnat s rozchodem se svou pohádkově bohatou, ale velmi excentrickou manželkou. Jaké nitky spojují všechny tyto postavy? Kdo se s kým zná, kdo na koho co ví? Co vše může při pátrání po pravdě vylézt na světlo? Proč jsou vztahy s rodiči vždycky tak komplikované?



Purity představuje mé první setkání s Jonathanem Franzem. Nemohu říct, že bych byla nějak výrazně okouzlená, ale rozhodně to je kniha, která zaujme a kterou jsem si opravdu s chutí přečetla, byť mě stála několik perných a hodně dlouhých večerů. To opravdu není detektivka, kterou zhltnete na jeden zátah. Připravte se na velké množství postav, které se ve vyprávění příběhu střídají, jejich osudy jsou zpočátku zcela nesourodé a zdánlivě spolu nesouvisející. Čekejte barvité popisy prostředí a situací – mě osobně hodně zaujal autentický popis doznívajícího socialismu, osmdesátá léta minulého století jsou doba, kterou sama dobře pamatuji. Podobně atraktivní je ale i prostředí virtuálního aktivismu a světa nejnovějších technologií, které představuje Andreasův projekt Sunlight. Mnohem méně mě bavily sexuální scény – těch je v knize poměrně dost a většina z nich je spíš nechutná. Signifikantní jsou pro Purity komplikované mezilidské a zejména rodinné a partnerské vztahy a také to, že se čtenář s žádnou postavou nemůže plně ztotožnit. I postavy v určité části románu sympatické se pohledem jiného vypravěče stávají odpudivými či přinejmenším nepříjemnými, což platí i pro titulní postavu Purity. Rozporuplnost je prostě záměrem autora. Přes všechnu komplikovanost se ale kniha velmi dobře čte a čtenář má dokonce chuť pustit se i do dalších Franzeových románů (tedy samozřejmě až poté, co ho z Purity přestane bolet hlava).

Pro ty, kteří si na tak dlouhý román netroufají, ale zato mají rádi televizní seriály, mám dobrou zprávu: narazila jsem na informaci, že Showtime připravuje dvacetidílnou  sérii, kde charismatického Andrease Wolfa bude hrát Daniel Craig:-). 



Díky AlbatrosMedia a nakladatelství Kniha Zlín za náročnější podzimní čtení. 


Hodnocení: 85%

 Jonathan Franzen: Purity 

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735462  ISBN: 978-80-7473-546-2
  • Originál: Purity
  • Překlad: Mikolajková, Lucie
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 540 stran, česky
  • Rozměry:18,2 × 24,3 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

úterý 24. října 2017

Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě (audiokniha)

Mému synovi. Už teď se ti omlouvám. Za všechno, co udělám špatně. Za všechno, k čemu se nedostanu. Za minibus. Za kraťasy. Za tričko s nápisem „Správní chlapi váží přes 90 kilo“. Za snahu dát si „high five“ s tvými kamarády. Za tuto knihu. Knihu o věcech, které bys měl podle mě vědět o světě. O fotbalu, IKEA, o tom, jaké to je být mužem, o Bohu a smažené snickersové zmrzlině. O tom, jaké to je ztratit klíčky od auta a proč musel táta zabít zpívající plastovou žirafu.


Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nikdo negooglil tolik jako já.




Tak na tuhle knihu jsem se docela těšila. Knihy Fredrika Backmana jsou vždycky událost, byť já sama k nim mám trochu ambivalentní vztah. Buď jsem z nich nadšená (Muž jménem Ove, Tady byla Britt-Marie), nebo totálně otrávená (Babička pozdravuje a omlouvá se).  U téhle knihy jsem ovšem utrpěla šok už na začátku. Vůbec jsem netušila, že je Backman tak mladý. Je ročník 1981! Vždyť on napsal Oveho, když mu bylo sotva třicet.... ! Já ho tipovala tak o 20 let staršího. Tak to mi vážně klesla brada...

No ale zpátky ke knize. Co můžete očekávat? Veselé historky se synem, rady o výchově, ospravedlňování vlastních rodičovských přešlapů, vše minimálně částečně autobiografické. Jestli znáte Čeňka a Natašu z Deníčku moderního fotra, tak něco podobného. Najdete tu jen o trochu víc popkulturních odkazů (na počítačové hry, filmy a seriály), potěší vás, že je to přece jen vtipnější, dojemnější, genderově korektnější a taky kratší (díky bohu). Žádná velká literatura, ale to asi stejně nikdo nečekal. 



Ale i když to není kniha roku, své světlé momenty rozhodně má: chlap, který mluví o citech a pocitech je vzácnost, osvěžení přinese pohled na společnost, která je v rovnoprávnosti pohlaví poněkud dál, humor a nadhled je příjemným bonusem.  Je to také velmi vkusně napsaná kniha, což se u podobně laděných titulů nedá vždy předpokládat. Není tu nic, co by vás nějak výrazněji naštvalo (i když řekněme si to upřímně, některých detailů z autorových jídelních zvyklosti bych byla ráda ušetřena), naopak, potěší nás, tedy zejména čerstvé či relativně nedávné rodiče, že s popisovanými situacemi máme shodné či podobné zkušenosti. Prostě prodejní model "mimibazar". 

Knížka se ke mně díky společnosti OneHotBook dostala ve formě audioknihy a musím uznat, že tohle je materiál pro knížku do uší jak dělaný. Nesourodý příběh, který není nutné poslouchat s nějakým výrazným soustředěním či souvisle, tak akorát dlouhé kapitoly, doplněné vždy na konci kratšími postřehy a vsuvkami, vtipný nadhled autora. A k tomu velmi přesná interpretace Lukáše Hejlíka, který byl pro mě docela objevem, protože to byla první audiokniha, kterou jsem od něj slyšela.  

Lukáš Hejlík




A tak i když tuhle knihu považuji z pohledu autorových předchozích knih za méně vydařenou, tak pro určitou kategorii čtenářů to bude knížka zcela neocenitelná. Ano, mám na mysli nastávající a čerstvé otce, kterým by tahle knížka opravdu mohla v lecčems otevřít oči a při výchově pomoci. Už se těším, jak ji budu rozdávat spolu s přáníčkem k narození dítěte:-)


Hodnocení: 70%


Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě (audiokniha)
  • Interpret: Lukáš Hejlík
  • Nakladatel: OneHotBook 2017
Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788075771223  ISBN:978-80-7571-22-3
  • Překlad: Matochová, Helena 
  • Popis:1× kniha, vázaná, 210 stran, česky
  • Rozměry:12,5 × 19,5 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

pondělí 23. října 2017

Angela Marsonsová: Tichá modlitba

Po příšerné volební sobotě jsem usoudila, že si potřebuju přečíst něco podobně napínavého, ale s dobrým koncem. Zásoba pohádek mi sice aktuálně došla, ale jedna kniha na mě přece jen čekala – třetí díl série s vyšetřovatelkou Kim Stoneovou. Knihy britské autorky Angely Marsonsové jsou pro mě zárukou kvalitní zábavy a ani tenhle díl nevybočuje z řady. Takže hurá do Black County. 



Kim Stoneová je postavena před nečekaný případ. Ačkoliv obvykle řeší vraždy, tentokrát jde o únos dvou malých děvčátek ze dvou bohatých rodin. Člověk by čekal, že taková věc se vyřeší předáním výkupného a navrácením unesených dětí domů, ale kdepak, tady je to bohužel jinak. Před rokem a půl někdo unesl jiné dvě bohaté holčičky. Po několika dnech vyšetřování a složitém dohadování se o výkupném  se celá věc dostala na veřejnost. Jedna dívka byla propuštěna, tu druhou ale už nikdy nikdo neviděl. Je velmi pravděpodobné, že za novým únosem stojí stejní pachatelé.  Kim je rozhodnutá zachránit obě dívky za každou cenu. A zdá se, že cena bude opravdu vysoká, protože vyděrač použije ve snaze vytřískat z obou rodin co nejvíc peněz velmi podlou taktiku, která rozvrátí dosavadní přátelské vztahy mezi oběma rodinami. Záleží jen na Kim a jejím týmu, zda budou dostatečně rychlí, jestli se jim podaří z předchozího nevydařeného případu vyčíst opominuté stopy a jestli dokáží vytěžit maximum i ze spolupráce s externisty. Těšit se můžete na behavioristku a vyjednávače,  do příběhu ale zasáhne i jasnovidka a hypnotizérka.

Tentokrát se tolik nehraje na Kiminu autistickou notu, byť  její komunikační obtíže i tady občas problesknou, a  až na pár historek z pěstounských rodin se také nedozvíme ani nic nového o Kimině problematickém dětství. Hlavním tématem je tentokrát křehkost přátelství, vztahy mezi rodiči a dětmi, jednání v krajních situacích. Tichá modlitba je dost syrová a místy i drsná kniha, přesto ale neskutečně čtivá.  Krátké úderné kapitoly, střídají se pohledy různých osob, vč. unesených holčiček, chvílemi je to psycho. Svým  námětem  mi Tichá modlitba  připomněla knihu Michaela Robothama Střepy, i když tady je na straně pachatelů lidí víc a každý z nich má nějaký jiný důvod, proč se do akce pouští. Už předchozí dvě knihy Angely Marsonsonové (Němýkřik a Ďábelské hry) mi přišly v současné nadprodukci kriminálních thrillerů hodně vydařené a jsem moc ráda, že tahle  série vůbec nemá sestupnou tendenci.



Nakonec tedy jediné, co nechápu, je český titul knihy – proč Tichá modlitba? V originále se tahle kniha jmenuje prostě a výstižně Lost Girls. Do vánoc by měla přijít na trh čtvrtá kniha série Otevřený hrob – tak snad Ježíšek čte tenhle blog…



Děkuji Knižnímu klubu za příjemný čtenářský zážitek.


Hodnocení: 100%


Angela Marsonsová: Tichá modlitba
  • Nakladatel: Knižní klub
  • EAN: 9788024258119 ISBN: 978-80-242-5811-9
  • Originál: Lost Girls
  • Překlad: Jandourková, Tatjana 
  • Popis:1× kniha, vázaná, 424 stran, česky
  • Rozměry:15,5 × 23,7 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

sobota 21. října 2017

Malin Persson Giolito: Tekutý písek

Když se v anotaci dočtete, že kniha získala titul Nejlepší severský kriminální román za rok 2016, tak se prostě těšíte. Skvělá severská krimi, to je přece Larsson, Nesbo, Kepler, Adler-Olssen, Mankell … A tak jsem s nadšením přijala nabídku Knižního klubu na recenzi.


Hlavní hrdinkou Tekutého písku je Maja Norbergová, osmnáctiletá dívka z bohaté rodiny a přítelkyně Sebastiana, nejbohatšího kluka ve Švédsku. Večírky, alkohol, drogy, sex, výlety do zahraničí, prostě bohatí, mladí a krásní bílí lidé. Maja Sebastiana miluje a toleruje i jeho výstřelky, které se čím dál víc stupňují. Může za ně přece špatné rodinné prostředí, drogy, Sebastianovy psychické problémy. Jenže jednoho dne se dvojice objeví ozbrojená ve školní třídě a skončí to masakrem. Maja je obviněna z vraždy své nejlepší kamarádky Amandy, ze zastřelení Sebastiana plus z napomáhání k zavraždění několika dalších spolužáků a třídního učitele. Je vzata do vazby a po devíti měsicích začíná soudní proces. Všichni jsou přesvědčení o dívčině vině, média za těch 9 měsíců předvedla to nejhorší, co se dalo, nejlepší advokát v zemi se ale pokouší soud přesvědčit o opaku. Vycházejí najevo okolnosti ze života zlaté mládeže a objevuje se i kritika společenských poměrů, hlavně v souvislosti s nerovnoměrnou distribucí bohatství a s přistěhovalectvím. Jestlipak se Maje podaří přesvědčit soudce i veřejnost, že se v jedné osobě může skrývat nejen vražedkyně, ale i oběť?

 

No, přiznám se, čekala jsem něco naprosto jiného. Nějaký děj, zvraty, napínavé vyšetřování. Nic z toho se nekonalo. Místo toho se mi před očima začal odvíjet jakýsi young adult román ze soudního prostředí. Kdyby aspoň psychothriller, ale ani tak se to nazvat nedá. Maja je znuděná osmnáctiletá holka, která neví, co se sebou a která se shodou okolností ocitla ve vězeňské cele. Popisuje průběh soudního přelíčení a přitom vzpomíná, jak to vlastně s jejím přítelem bylo, co předcházelo oné osudné školní střelbě, přemýšlí, zda se tomu dalo zabránit. Není to napínavé, spíš otupující, i když části věnující se jednotlivým fázím soudního procesu a taktice advokáta Sandera knihu trochu oživily. Stejně mi ale hrozně dlouho trvalo, než jsem se vůbec začetla - někde na straně 192 (z 365) - za normálních okolností bych knihu už asi dávno odložila… Nezdál se mi moc ani překlad – co si třeba představíte pod větou: „Francouzštinářka Marie-Louise s brýlemi a vlasy jako pampelišky“ nebo „Nakrátko ostříhaná tělocvikářka Frigga s křivkami čerstvě nalakované palubovky“? 




Zdá se, že nebudu tou správnou cílovou skupinou, zřejmě se nedovedu dostatečně vžít ani do osudů osmnáctileté slečny obviněné z vraždy, ani do postav nechutně bohatých lidí kolem. Ale nenechte se odradit, kniha si našla mnoho spokojených čtenářů, vyšla v mnoha zemích světa a najdete na ní řadu nadšených recenzí. Třeba vám padne lépe, než mě:-)

Hodnocení: 50%

Malin Persson Giolito: Tekutý písek
  • Nakladatelství: Knižní klub
  • EAN: 9788024258027
  • ISBN: 978-80-242-5802-7
  • Originál: Störst av allt
  • Překlad: Matochová, Helena
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 372 stran, česky 
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

čtvrtek 19. října 2017

Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka?

Jedním z mála lákadel letošního Velkého knižního čtvrtka je knížka Petry Soukupové Kdo zabil Snížka? Co v knížce s poměrně drasticky znějícím názvem na malé čtenáře čeká?




Martina je holka, která bydlí se svými rodiči a mladšími sestrami-dvojčaty na vesnici. Moc si přeje vlastního psa, ale rodiče jí ho nechtějí dovolit. Nakonec ji ale přece jen jednoho pořídí, Martina si ho sama vybere a pojmenuje ho Snížek. Brzy se ale ukáže, že Snížek je dost problematický pes. Neslyší, neposlouchá, nedá se vycvičit, zdrhá a je agresivní. Martina má kvůli němu řadu konfliktů s rodiči i se sousedy. Jednoho rána najde Martina Snížka mrtvého. I když to nebyl dobrý pes, dívka za něj cítí odpovědnost, a protože je přesvědčená o tom, že Snížka někdo zabil, pouští se s partou kamarádů ze vsi do pátrání. Podaří se dětem zorientovat v propletených vztazích ve vsi a odhalí, co se vlastně Snížkovi doopravdy stalo?


Kdo zabil Snížka je klasická detektivka pro děti, která se obejde bez moderních technologických vychytávek, či kouzel z kategorie fantasy. Hlavní hrdinka je malá paličatá a umanutá holka, která si vystačí se sešitem, do kterého si píše poznámky o podezřelých. Píše o tom, co cítí, o vztazích v rodině, o svých kamarádech, o sousedech ve vesnici. V něčem tenhle příběh připomíná knížky Astrid Lingrenové nebo Arthura Ransome, případně "dospělácké" Podivný případ se psem či Glennkill - ovce vyšetřují. Jak jsem ostatně vygooglila, tak na Snížka naváže ještě letos před vánocemi kniha pro dospělé Nejlepší pro všechny, na kterou se vážně moc těším.

 

Vzhledově se knížka velmi vydařila, je totiž nádherně ilustrovaná. Jednoduché kresbicky, citlivě vyvedené obrázky, ilustrující dění v knize, málo barev, minimalistické pojetí. Grafické podoby se ujala výtvarnice a ilustrátorka Tereza Ščerbová, která je dvojnásobnou držitelkou Zlaté stuhy (za knihu Marky Míkové Škvíry a za vlastní autorskou knihu Krtník). Za Snížka bych ji nějaké ocenění určitě přála.



Kdo zabil Snížka je napínavá dětská detektivka, která zaujme čtenáře (a možná ještě víc čtenářky) tak kolem 10 let  (nekvalifikovaný odhad). Dobrý tip na vánoční dárek. Díky knihkupectví Neoluxor za možnost přečíst si knížku ještě předtím, než vyšla.




Hodnocení: 95%

Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka?

  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788075772268 ISBN: 978-80-7577-226-8
  • Ilustrace: Ščerbová, Tereza 
  • Popis:1× kniha, vázaná, 152 stran, česky
  • Rozměry:17 × 23,5 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

pondělí 2. října 2017

Emil Hakl: Umina verze

Emil Hakl je spisovatel, který nepatří úplně k mým oblíbeným. Nějak jsem si na ty jeho divné týpky procházející se po Praze nezvykla. A navíc se věnuje převážně povídkám, což také není můj oblíbený žánr. Nicméně nedávno Emilu Haklovi vyšel román (anebo spíš novela?), kterým svým zaměřením překvapivě směřuje do žánru sci-fi. Hmm, tak to zní zajímavě. A tak jsem si tu knihu Umina verze, velmi specificky vypravenou, protože doplněnou fotografickou přílohou, pořídila.



Hlavním hrdinou je Ef, František, čtyřicátník na volné noze, grafik a copywriter, toho času singl a tak trochu samotář. Zvláštní shodou okolností se jednoho dne seznámí se Smrťákem, divným starým chlápkem, který si ho tak trochu otestuje a pak mu udělá překvapivou nabídku. Zapůjčí mu ženu, umělou bytost, kterou se svým známým stvořil. Uma, jak se ona umělá inteligentní žena jmenuje, vypadá téměř dokonale jako člověk (až na pár drobností, které dokážou vycítit třeba psi). Nemusí jíst, ale pravidelně konzumuje nezanedbatelné množství alkoholu. A rychle se učí. Hodně se ptá, hodně si povídá s lidmi, začne přejímat Františkovy zvyky a názory, seznamuje se s jeho přáteli, oblíbí si dlouhé vycházky po Praze (už zase), chodí s Františkem venčit psa, na plovárnu, jezdí na výlety. Dojde i na tělesný kontakt. František brzo zjistí, že Uma je vlastně dokonalá žena a život, který spolu vedou ho dokonale uspokojuje. Jenže v tu chvíli se to začne kazit – Uma získává stále větší nezávislost a zkušenosti a o svůj majetek se hlásí také původní stvořitelé, kteří jsou zároveň jediní schopní udržet Umu dlouhodobě v chodu. František chce Umu za každou cenu, chce za ní zaplatit, pokusí se o loupež, není to ale on, kdo rozhoduje…



Musím přiznat, že mě Emil Hakl překvapil. Nevěřila bych, že mě tahle scifi bude tak bavit. I když se ani tady nevyhneme chlápkovi ve středních letech, který se bezcílně toulá městem, Uma, žena bez minulosti s učícím se softwarem, dodává knize úplně novou dimenzi. Jasně, je to tak trochu klasický Pygmalion nebo Pretty Woman, ale zasazený do současnosti a do soudobých reálií. Neřeší se tu technické detaily umělé inteligence, ale vztahy, které mohou mezi člověkem a strojem, který jako člověk vypadá a který se jako člověk chová, vzniknout. Potěšilo mě, že budoucnost v podání Emila Hakla vůbec nevypadá tak vyhroceně a děsivě, jak by si člověk při čtení článků o hrozící nadvládě umělé inteligence představoval. Krom toho zaujala i literární forma. Čtyři pětiny knihy vypráví František, který při tom střídá ich a du formu. Jednu kapitolu – to je právě ta, která dala název knize, předkládá Uma. 



Co mě zarazilo, to je již zmiňovaná obrazová podoba knihy. Není to časté, že by beletrii doprovázely fotografie (i když teda Závěrka Miloše Urbana z nedávné doby toto pravidlo také popírá), tady ovšem tvoří fotografie  ženy, která hraje hlavní hrdinku knihy, podstatnou část obsahu, některé fotografie mají dokonce větší rozměr, než je stránka a z knihy tak vzniká jakási skládačka. Nevím proč, ale přišlo mi to divné, ztrácelo se tím  jakési kouzlo, já si Umu představovala úplně jinak. Na druhou stranu možná právě tahle podoba knihy některé čtenáře přitáhne. Autorkou fotografií je Zuzana Lazarová.



Pokud máte rádi Emila Hakla, tak Uminu verzi určitě zkuste. A pokud jste ho dosud opomíjeli, tak ji zkuste taky, je to na český trh překvapivě zajímavá knížka.

Hodnocení: 90%


Emil Hakl: Umina verze
  • Nakladatel: Argo
  • EAN:9788025719824 ISBN:978-80-257-1982-4
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
  • Rozměry: 12,8 × 19 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)



neděle 24. září 2017

Sebastien de Castell: Divotvůrce

Znovu jedna dětská, resp. spíš teenagerovská kniha… Tentokrát jsem se nechala nalákat Olou z AlbatrosMédia a její nadšenou recenzí a pustila jsem se do young adult fantasy nazvané Divotvůrce. 



Oč jde? Kellen je patnáctiletý kluk, člen mocné čarodějnické rodiny. Připravuje se na zkoušky magie, jenže má problém, a to dost zásadní – na rozdíl od své mladší sestry a rodičů jsou jeho kouzelnické síly slabé. Pásky jednotlivých magických oborů vytetované na jeho ruce se ne a ne rozzářit. Kellen se snaží z prekérní situace vybruslit pomocí triků a mazaných úskoků, jenže to vypadá, že na něj čeká jen podřadná kariéra sluhy a otroka. Tak končí u Jan'Tepů ti, kteří neumějí čarovat. Ve městě se ale objeví zvláštní cizinka s tajemnými kartami, zrzavá světačka Ferius Parfax, která se Kellenovi zaplete pořádně do života a ukáže mu ho z úplně nové perspektivy. Kellen začne postupně odkrývat rodová tajemství a dávné křivdy, musí najít sílu i vtip, aby překonal rodinná pouta, odhalil zlo a uhájil holý život. Nečekaným souputníkem se mu stane kočkoveverčák Reichis, drzá mluvící potvora a nový obchodní partner. Pomůžou karty vybojovat životní bitvu? Co je silnější než magie? Proč si Reichise představuji jako vakoveverku?


No, přiznejme si to, je to pohádka. Napínavá, dobrodružná, chvílemi docela vtipná (snaží se jak Ferius, tak dřevokocúr), spousta ušlechtilých i docela podlých věcí se tu odehraje, ale přece jen je to pořád knížka pro čtenáře od 12 let. Hlavní hrdina je jasný outsider, který se ale díky rozumu a vlastnímu úsudku vypracuje, takový Jiřík, který se naučí mluvit se zvířaty a při tom kolem sebe hází karty a rozprašuje chemické sloučeniny. Hlavní zápletka i celé historické pozadí je docela zajímavé a uvěřitelné – dávné rodové sváry a nenávisti mezi národy, to už přece najdeme i u Shakespeara. Co mě naštvalo? Divotvůrce je prvním dílem série. Já nesnáším série. Strašně mě nebaví čekat, až se za půl roku či za rok dostane na trh další díl. Za tu dobu už nálada vyprchá, detaily se vymažou z paměti a navázat není vůbec snadné. No, a právě to se teď stane při čekání na pokračování. Ach jo. 

Divotvůrce mi prosvětlil jednu deštivou sobotu. Co může být příjemnějšího, než se povalovat s knihou, která umožní zapomenout na koš nevyžehleného prádla a neumyté nádobí? Pokud máte doma puberťáka nebo puberťačku, který/která čte dobrodružnou a fantasy literaturu a líbila se mu/jí třeba série o Hraničářském učni, tak zkuste pořídit pod stromeček Divotvůrce. Nešlápnete vedle. 

A pokud potřebujete ještě nějaký další argument, pak Vás určitě pobaví stejně jako mne, že Nakladatelství Egmont Publishing, které knihu vydalo, "tiskne jen v tiskárnách, které dbají na etiku v podnikání a ochranu životního prostředí". Tak to mi spadla čelist:-)

Sebastien de Castell


Díky Albatros Media za příjemné čtení.


Hodnocení: 85%


Sebastien de Castell: Divotvůrce
  • Nakladatel: Egmont
  • EAN: 9788025240861 ISBN: 978-80-252-4086-1
  • Originál: Spellslinger
  • Překlad: Kadlec, Peter
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, česky
  • Rozměry: 15 × 21,2 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)


sobota 23. září 2017

Výstava Jaroslav Róna 1997–2017

Jaroslav Róna v Domě U Kamenného zvonu. Pěkná retrospektivní výstava, hodně děsivé a depresivní malby, hravé a zábavné sochy. Moc mě to bavilo.

Více o výstavě tady: http://ghmp.cz/jaroslav-rona-1997-2017/