úterý 15. srpna 2017

Ian Manook: Kruté časy

Jerúldelger, aneb „ten, kterého vychovali šaolinští mniši“ a Ojún, „ta s jizvami na těle i na duši“, mají další případ. Z nebe padají mrtvoly lidí i zvířat, aby se zase vzápětí vypařily… A do toho je Jerúldelger obviněn z vraždy své bývalé spolupracovnice, prostitutky Colette. Podaří se mu sice vymanit se z narafičeného obvinění, ale stejně jsou mu v patách… Kdo? To se vlastně zatím neví….



Komisař se vydává hledat Colettina adoptivního syna, který i s kamarádem Gantulgou zmizel kdesi v Rusku. Cesta ho zavede do několika tajných měst na Sibiři, stopa ale vede dál – ve francouzského přístavu Le Havre je nalezen kontejner plný mrtvých dětí, jediným, který přežil, je Gantulga. Tady se do případu ovšem vkládá francouzský elitní policista Zarza, trochu Jerúledlerovo alter ego. Příběh plný politických skandálů, korupce a zneužívání moci v postkomunistickém Mongolsku, thriller odehrávající se v několika zemích, v několika časových rovinách. Připravte se na třeskutý mráz, smogem pokryté hlavní město, zvláštní mongolské pokrmy, uhrančivou přírodu, vlčí smečky i helikopterové honičky, to vše při teplotách -20 až -30 stupňů Celsia. Rozhodně Vás čekají paličatí vyšetřovatelé i jejich velmi tvrdí odpůrci, ať už patří ke kterékoliv straně – přes mrtvoly jdou všichni.
 

Ian Manook, francouzský novinář a spisovatel (vlastním jménem Patrick Manoukian) procestoval celý svět a hodně času strávil zejména v Asii. Své zkušenosti zúročil v detektivním románu z Mongolska Jerúldelger, který vydal v roce 2013 a který ho proslavil. Kruté časy jsou navazujícím dílem série a i když asi není nutné číst pro pochopení druhého dílu ten první, pokud zachováte posloupnost, budete se lépe se orientovat. 

Já jsem první díl nečetla, ale knížka mě zaujala hned od začátku, zvlášť, když jsem zjistila, jak je to s pojmenováváním kapitol. Opravdu vtipné a škoda, že to nějaký nepozorný editor asi ve třech případech pokazil. Moc mě bavilo zasazení příběhu na Dálný Východ, zvlášť, když dnes je tak snadné si souběžně se čtením reálie googlovat. A tak jsem se dívala na obrázky The Blue Sky Hotelu, zatímco se v něm Ojún převlékala do sexy prádelka, vygooglila si fotky monumentálního rusko-mongolského památníku na vrchu Zaisan, kde Jerúldelger hazardoval v autě, našla jsem si ruské město Krasnokamensk, kde je nejvýznamnější ruský uranový důl a kde byl ve vězení Chodorovskij i tajné mongolské uranové město Mardaj. Moc mě bavily i mongolské reálie, třeba jak soudní patoložka Solongo bydlí v Ulánbátaru v jurtě, nebo popisy některých tradičních místních pokrmů (škoda, že hlava kozy je asi pochoutka, která mi zůstane utajená:-)). 



Co se ovšem týče zápletky a rozplétání starých případů, to už mě tolik nebavilo. Politické thrillery snáším jen od Fredericka Forsytha. Chvílemi jsem se v mongolských jménech přestávala orientovat a nakonec i těch mrtvol na mě bylo trochu moc. V téhle knížce se rozhodně na nějakých detailech nelpí. Prostě naši hlavní hrdinové zabíjejí vždycky v sebeobraně, protože jinak by je snad alespoň občas někdo napomenul, ne? Anebo temnému ranaři se smyslem pro spravedlnost, kterým Jerúldelger bezesporu je, se tyhle věci nepočítají? Nebo prostě Mongolsko?! Harry Hole by koukal. Suma sumárum - stačil by mi mnohem jednodušší příběh, abych si tenhle mongolský román užila stejně dobře. 

Kruté časy jsou ale i tak velmi čtivý a zajímavý román. Pokud se chcete něco dozvědět o tom, jak se v nehostinném a zároveň velice pohostinném Mongolsku žije, s knihami Iana Manooka určitě nešlápnete vedle.


Děkuji Knize ZLÍN za osvěžující letní čtení. 

Hodnocení: 85%



Ian Manook: Kruté časy
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735349
  • ISBN: 978-80-7473-534-9
  • Originál: Les temps sauvages
  • Překlad: Šotolová, Alena 
  • Popis:1× kniha, vázaná, 484 stran, česky
  • Rozměry:13,6 × 20,6 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

pátek 11. srpna 2017

Irena Obermannová: Dobré duše

Irenu Obermannovou jsem nikdy nečetla. Věděla jsem, že je to autorka ženských románů a poprvé jsem o ní slyšela vlastně až díky aféře s Největším Čechem V.H. Zaznamenala jsem ji ale jako feministku, jejíž názory na rovnost mužů a žen mi připadají blízké a sympatické, takže jsem byla i celkem zvědavá, jaká je její tvorba. Před prázdninami se ke mně dostala informace, že Irena Obermannová píše detektivku, můj oblíbený literární žánr. Cestou před dovolenou na Šumavu mi pak z nakladatelství Motto tuto knihu nabídli na recenzi. Předpověď počasí nebyla nic moc, navíc kniha měla krásnou obálku od dvojice Tomski&Polanski, tak jsem kývla. 



No, upřímně řečeno, asi jsem se do téhle knihy pouštět neměla... Hlavní hrdinkou je sedmadvacetiletá šachistka Alice Šíma, mladá žena česko-izraelského původu, která se nechová úplně běžně a kterou její okolí považuje přinejmenším za zvláštní. Alice přijíždí do menšího městečka sehrát charitativní šachový turnaj, ovšem během jejího pobytu se ve městě stane vražda. Oblíbená místní politička je nalezena mrtvá pod komínem bývalé sklárny a Alice se pouští do soukromého vyšetřování. Takhle to zní celkem přehledně, ale netěšte se, takhle jednoduché to rozhodně nebude. Městečko je prolezlé nejrůznějšími týpky s podivnou komunistickou nebo už i kapitalistickou minulostí, najevo vycházejí staré záště a křivdy. Spisovatelka dokáže splácat všechno: klientelismus, socialistickou minulost, korupci, hipstery z pražské kavárny, excentrického umělce, vypočítavého Japonce, disidenty, privatizaci, prostituci, nevyřešené lásky, nemanželské děti, neplodnost, vlky, paranormální jevy, taky mrtvol postupně přibývá – no prostě, to budete koukat. 

No, a do toho Alice. Ta má zřejmě nějakou formou autismu, pravděpodobně Aspergerův syndrom (tak je alespoň vylíčena v první kapitole – jako dívka, která nesnáší změny, konverzace ji činí neskonalé problémy a která mezilidské vtahy poznává prostřednictvím sledováním pornofilmů). Ovšem od kapitoly druhé tohle všechno přestává platit, Alice sice občas prohodí něco podivného, co má naznačit její problémy v sociální komunikaci, nicméně postupně se pouští do interakce s jinými lidmi, odhaduje, jak se druzí cítí a co prožívají, dedukuje stavy mysli i vzorce chování, dokonce se sama pouští do jakéhosi milostného dobrodružství. S Alicí, která v první kapitole vypadala zajímavě (autistističní hrdinové jsou přece v současné době v kursu, kdo by neměl rád Sagu Norenovou z Mostu, nebo Dívku, která kopla do vosího hnízda? ), se prostě děje změna, která opravdu nepůsobí zrovna realisticky… A to si myslím, že do toho maličko vidím… 



Já tyhle překombinované příběhy nemám ráda, nebaví mě. Navíc jsou v knize i faktické chyby – starostce se v první kapitole něco ztratí z kabelky a ač se neví co, neb je to vysvětleno až o pár kapitol dál, Alice ví, že to byly peníze a že jich bylo 200 tisíc. Chytrá holkaJ Dobré duše byly mojí první knížkou od Ireny Obermannové, ale obávám se, že na delší dobu taky knihou poslední. Na mě ale nedejte, jestli jste věrnými čtenářkami paní Ireny, určitě si tu knihu užijete stejně, jako ty předchozí:-)



Hodnocení: 50%

Irena Obermannová: Dobré duše

  • Nakladatel: Motto 
  • EAN: 9788026708971 
  • ISBN: 978-80-267-0897-1
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
  • Rozměry:13,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

úterý 1. srpna 2017

Adam Brookes: Noční dravec

Špionážní thriller ze současné Číny? Dle recenzenta Daily Expressu kniha srovnatelná s díly klasiků žánru Johna Le Carrého a Fredericka Forsytha? Vydařená obálka tvořená čínskými znaky? Tak to je zcela optimální čtení do vlny současných veder:-) 



Hlavním hrdinou je Burák, čínský vědec, který pracoval pro Brity. Jenže pak se to nějak zvrtlo a on po událostech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 skončil ve vězení, v pracovním táboře. Po dvaceti letech se mu podařilo uprchnout, jenže svět, který venku našel, se ani trochu nepodobal tomu, který znal. Z agrární a zaostalé Číny se stala světová velmoc, navíc proběhla i technologická revoluce. Světu, kterému vládnou počítače a internet a kde se nedá existovat bez mobilního telefonu, Burák vůbec nerozumí. Jenže pokud chce přežít a dostat se do bezpečí, bude se muset snažit. Pomohou mu bývalí spojenci z SIS? A co jim může na oplátku nabídnout? Kdo všechno stojí proti němu? A jakou roli sehraje nezávislý novinář Mangan?


Noční dravec je docela napínavá knížka, která čtenáře zavede do světa tajných služeb i do reality současné Číny. Vysoká politika v kontrastu s prostředím čínského venkova i nepřehledný Peking plný bezejmenných přistěhovalců z venkova. Bavila mě ta představa člověka, který se "probudil" ve světě, který je pro něj nesrozumitelný. Samotnou zápletku, která měla dost společného s kyberšpionáží, nedokážu úplně docenit, přece jen na průniky do zabezpečených sítí nejsem specialista. Mně samotné od začátku připadalo, že akce tohohle druhu nemůže skončit dobře. O to víc jsem si ale užila závěrečnou "jízdu". Co jsem ale úplně nepochopila, to byla pobočná linie věnovaná sektě Následovníků. Že by chtěl autor mermomocí uplatnit své zkušenosti z kariéry nezávislého novináře, který v Číně jako korespondent působil? Nebo příprava na další díl?

Způsob psaní, kde se střídala jednotlivá prostředí, mi docela vyhovoval, vzbuzovalo to potřebné napětí. Co mi na knize trochu nesedělo, je překlad. Je mi jasné, že existují různé způsoby přepisů čínských jmen do češtiny, a ze zvolený přístup není špatně, i když mě samotné zrovna nevyhovuje. Víc mi ale vadily některé přeložené výrazy: "ve Středním království se dějou věci, co"" - jako konzerva bych asi spíš ocenila starou dobrou Říši středu. A fakt mají v SIS útvar "Úkolování a produkce"? Ve státní správě pracuju už dlouho na to, aby mě sebestupidnější název oddělení nepřekvapil, ale tohle je moc. Naštěstí takových úletů není v knížce zase tolik. 

Noční dravec je vcelku zajímavý špionážní thriller, který Vám náladu určitě nezkazí. Jen se bojím, že do Forsytha to má přece jen ještě trochu daleko.



Děkuji Knize ZLÍN za mrazivé čtení v horkém létě:-)

Hodnocení: 75%


Adam Brookes: Noční dravec
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735271
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm

neděle 30. července 2017

Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty

Úvodem bych asi měla poznamenat, že cestopisy zpravidla nečtu. Udělala jsem v životě pár výjimek – třeba u Thora Heyerdahla, nebo v případě, kdy jsem se chystala do nepříliš známých míst (Vietnam, Madagaskar) a sháněla jsem o nich informace. Jinak se ale cestopisným knížkám spíš vyhýbám. O literární úrovni se většinou nedá moc mluvit a z hlediska faktografického a obrazového je přece jen zajímavější pustit si Cestománii či jiný cestovatelský pořad v televizi či na internetu.




Nechtělo se mi ani do knížky Ladislava Zibury Pěšky mezi buddhisty a komunisty, která se ke mně připutovala náhodou v rámci knižní merendy nakladatelství Albatros. Nakonec mě ale přesvědčila skutečnost, že část knihy se odehrává v Číně, a to dokonce v místech, kde jsem taky kdysi byla (Chengdu, Xian). A tak jsem se do "prince Ládíka" pustila. 



Po třech dnech „on the road“ musím přiznat, že jsem Ziburovi propadla. Zřejmě hlavně proto, že tahle knížka vlastně vůbec není cestopis. Zibura necestuje, on jde. Vytyčí si cíl, to ano, odněkud se přece jen vrátit domů musí, ale jinak je cílem sama cesta. Poznávání lidí a komunikace s nimi, konzumace jídla, ukrajování kilometrů, poznávání sama sebe, bytí. Ladislava Ziburu nezajímají památky – pokud se mu tedy náhodou nepřipletou pod nohy, nezajímají ho sportovní výkony ani další požitky, kvůli kterým se lidé zpravidla vydávají do vzdálených krajin. Zibura se snaží najít spojenectví mezi lidmi, kteří by se za normálních okolností neměli šanci nikdy potkat, je to bílý muž, který prochází cizí kulturou, ač neumí čínsky ani nepálsky, tak si s lidmi povídá, nachází společný jazyk v hudbě, v obrázcích, videích. A celé to umí neotřele a hlavně vtipně podat. 



A tak se z knihy, kde se na třech stech stranách nic neděje, jen se jde a putuje, stává humorný průvodce po kulturních zvláštnostech jednotlivých zemí, glosář toho, co lidi různých kultur spojuje. A autorovi se musí nechat, že svou mateřštinou se umí ohánět opravdu dobře. Výborně se to čte a pokud máte podobný pohled na svět a smysl pro humor, určitě se v tom i najdete.

… Sešel jsem na silnici, kde zrovna ze školního autobusu vystupovala skupina dětí. Jejich cesta byla dlouhá. Usoudil jsem to podle množství obalů od sladkostí a limonád, které děti vyhazovaly do přírody. Nic zvláštního, místní zvyk. Poněkud mě ale překvapilo, že spolu s nimi vystoupila z autobusu také koza. „Nu, asi školní maskot“, říkal jsem si a nevěnoval koze další pozornost. Na hospodářské zvíře ostatně jako místní člověk nemůžu příliš zírat. Proběhlo klasické kolečko fotografování a zvídavých dotazů. Mladší děti se pak rozběhly po okolí hledat místa, kde by si mohly způsobit úraz. Zcela přirozeně je nejvíc zaujaly kluzké schodiště a soutěska řeky bez zábradlí. Starší děti ale zůstaly na parkovišti. „Budeme vařit oběd“, vysvětlily mi a začaly z autobusu vynášet velké hrnce. Podíval jsem se na místo, kde byla uvázána koza. Jeden chlapec ji hladil po hlavě a tři další vykrvovali. „Jiný kraj, jiný mrav, Ládíku“, řekla by má babička. Každopádně mě ten pohled na dvanáctileté chlapce, kteří pod dohledem učitele přeměňovali zvíře na maso, hypnotizoval. Komenský by jásal. …



Vážně dobré, opravdové překvapení letošního léta. A k tomu výborné a nápadité ilustrace od Tomski&Polanski jako bonus. Ladislava Ziburu jsem začala sledovat na Facebooku, začínám ho vnímat jako vážně zajímavý fenomén a těším se na jeho další knihy.




Hodnocení: 100%



Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty
  • Nakladatel: BizBooks
  • EAN: 9788026505426 ISBN: 978-80-265-0542-6
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 298 stran, česky
  • Rozměry:15,5 × 21,2 cm
  • Rok vydání:2016 (1. vydání)

úterý 18. července 2017

Divadelní festival OLDstars on the ROUD

Divadelní festival OLDstars on the ROUD v mém rodném městě Roudnici nad Labem. 

Kdo jsou OLDstars? Studentský soubor, který  má snad stovku členů, v zásadě již odrostlí členové Dismanova rozhlasového dětského souboru, kteří jezdí po různých festivalech a v Praze hrají v divadelním sklepení H2O na Žižkově. Do Roudnice přijeli už počtvrté a ve zdejším bývalém augustiniánském klášteře (který stojí mimochodem hned naproti mému bývalému gymplu) uspořádali víkendový divadelní festival, jehož výtěžek byl věnovaný právě téhle ojedinělé historické památce. 

Byla jsem tu už loni a moc jsem si to užila. Tentokrát jsme vyrazily s kamarádkou Zdenou a z nabídky snad 25 představení hraných na několika scénách jsme si vybraly a v místním dřevníku shlédli profláknutého, ale pořád hodně silného Pána polštáře. Poté jsme se občerstvily zákusky z lokální cukrárny Dorletka a mrkli na  inscenaci Noční. Obojí bylo moc dobré. Jsem ráda, že se v Roudnici takový festival koná. 

























neděle 16. července 2017

Erlend Loe: Náklaďáky Volvo

Jestli jsem se na nějakou knížku letos těšila, tak to byly Náklaďáky Volvo, volné pokračování Dopplera, knížky, která mě na jaře tak zaujala. Ale zatímco z Dopplera jsem byla unešená, z téhle knihy jsem úplně v rozpacích. 

Kam se poděl Doppler, který se rozhodl přestat být pilný a který se proto přestěhoval  do lesa, kde sdílel stan s mládětem losa? Kde jsou ty originální a skvostné scény, kdy jsem se musela smát nahlas? Kde jsou ty skvělé úvahy a úsměvné postřehy o světě, globalizaci, generačních střetech, které pronáší muž ve stanu s losem? 



Náklaďáky Volvo, tedy alespoň pro mne, většinu kvalit první knížky postrádají. Ano, je tu Doppler, kterého opustil jeho přemoudřelý pětiletý syn, aby odjel vlakem zpátky k matce, párkrát se tu ukáže i můj oblíbený losík Bongo. Jinak ale hlavní aktivitu přebírají dva divní staří švédští občané. Ano, Norové jsou divní, ale Švédové nejsou divní o nic míň.  První postavou je devadesátiletá stařenka, která holduje kouření marihuany, líbí se jí tvrdá muzika a ještě raději obtěžuje úřady, druhou je její soused, homosexuální starý skaut a ornitolog, který přespává zásadně pod širým nebem. Už asi 25 tisíc nocí... Mezi nimi Doppler pendluje (existuje tu  nějaký málo jasný sousedský spor) a hledá smysl života. Najde ho v hulení? Nebo se stanem skautem? Tentokrát se v knize kromě hlavních a řady vedlejších postav významně projevuje i autor, spisovatel Erlend Loe,  který se rozhodl vysvětlovat a komentovat děj. 

A tak se dozvíme:
-  o záludnosti vlakového spojení mezi Švédskem a Norskem, 
- o historii firmy Volvo, zejména o náklaďáku zvaném globetrotter,
- o nejvýznamnějších osobnostech švédské a norské vědy, kultury a sportu, 
- o Kimově hře, skautských zákonech a skautské hymně,
- o pravidle exkluzivního klubu Pozemek 100, jehož členy se mohou stát jen lidé, kteří dokázali na svém pozemku pozorovat sto ptačích druhů (tahle pravidla tu máme dokonce ve švédštině), 
- o receptu, podle kterého se dá dokonale připravit kos na pivu, 
- o obličejové slepotě,
- a o spoustě dalších věcí, o kterých byste raději nic vědět nechtěli. 



Kniha mi vůbec nepřišla vtipná,  nebavily mě ty věčné poznámky a odkazy, které tvořily nové a nové kapitoly přilepené za ty původní. Možná tahle forma  může být krátkodobě zábavná, ale já jsem si na tenhle způsob psaní vůbec nezvykla. Zasmála jsem se (potichu) asi dvakrát nebo třikrát, což mi přijde na humoristickou knihu vážně málo. Že bych měla na začátku prázdnin tak špatnou náladu a nízkou hladinu smyslu pro humor? Nebo je chyba prostě někde jinde? 

Naprosto to za mne shrnuje Dopplerův pětiletý synek: 
„Skočil jsem ti na špek, zdálo se mi, že jsi dobrý, když bydlíš v lese s losem…přece jenom jsem dítě, ale nyní jsem nahlédl svou chybu. Byl jsem neodpustitelně naivní.“ 




Vlastně vůbec nevím, jestli se mi chce přečíst si třetí díl (až vyjde)....
Každopádně Knize ZLÍN děkuji za knihu. 




Hodnocení: 40%


Erlend Loe: Náklaďáky Volvo 

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN  
  • EAN: 9788074735264 ISBN: 978-80-7473-526-4
  • Originál: Volvo lastvagnar 
  • Překlad: Krištůfková, Kateřina 
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 224 stran, česky 
  • Rozměry: 14 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)


neděle 9. července 2017

Knihobudka v Roudnici nad Labem

Baví mě projekt knihobudek. Možnost vrátit do oběhu knížku, kterou už jsem přečetla a nechci si ji nechat. Chvíle překvapení, když narazím na knihu, kterou si chci už dlouho přečíst. Projekt, který dokáže spojovat lidi.

Jednu knihobudku jsem objevila i ve svém rodném městě. Hned jsem pár kousky přispěla:-)






pátek 7. července 2017

Martina Formanová: Případ Pavlína

Martinu Formanovou jsem zaznamenala už celkem dávno – někdy v roce 2002 jsem četla její autobiografickou prvotinu Skladatelka voňavého prádla. Bavila mě autorčina otevřenost a upřímnost a samozřejmě i drby ze života tehdejší společnosti – Martina chodila svého času s Karlem Gottem, studovala FAMU a měla tím pádem i zajímavé spolužáky, atraktivní byla část věnovaná emigraci a posléze i vztahu a manželství s Milošem Formanem. Od té doby jsem ji nějak vedla v patrnosti, byť její další knihy mě už tolik neoslovily – ať už šlo o další autobiograficky laděnou knihu Snědla dětem sladkosti nebo o pokusy o opravdovou literaturu v podobě už novel Trojdílné plavky či Nevěra po americku. 



V roce 2014 vyšla kniha Případ Pavlína, která se ke mně dostala se zpožděním až teď jako oddychovka na prázdniny. Tohle očekávání kniha naplnila dokonale. Je to knížka, která nejen zaujme, ale i „poučí“, tj. vrátí čtenáře do minulosti a donutí ho zamyslet se nad tehdejší realitou, na kterou jsme už dávno zapomněli. 

Martina Formanová v této knize převyprávěla příběh Pavlíny Pořízkové, svého času jedné z nejznámějších modelek světa. Pavlína se narodila v Prostějově poměrně mladým rodičům a v dětství ji vychovávali prarodiče. Rodiče žili v dost nevyhovujících bytových podmínkách, otec strávil za své názory nějakou dobu ve vězení, matce se nedařilo dostat se z autoritativního vlivu svých rodičů a nic nenasvědčovalo tomu, že by se rodinná situace mohla nějak výrazně vylepšit. Po okupaci v roce 1968 se Anna a Jiří Pořízkovi proto rozhodli narychlo emigrovat na motorce do Rakouska s tím, že doufali, že dokážou dceru posléze dostat legálně za hranice za nimi. To se ale nepodařilo, Pavlína zůstala u prarodičů, rodiče byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu odnětí svobody za útěk do ciziny a úřady komunistického Československa na žádosti rodičů o sloučení rodiny nereagovaly. Pořízkovi se dostali do Švédska, kde se poměrně rychle etablovali, ovšem ke štěstí jim chybělo dítě, zanechané v Prostějově. Kontakty udržovali pouze prostřednictvím napíchnutého telefonu. Po několika letech se pokusili vynutit si zájem médií i úřadů hladovkou, rozvířilo to sice veřejné mínění, ale nepomohlo. Pavlínina matka se rozhodla k zoufalému činu - ilegálně, na cizí pas, se do Československa pro dceru vrátila. Pokus odvézt Pavlínu za hranice ale nevyšel, celé se to provalilo a Anna byla spolu se dvěma švédskými piloty, kteří ji v plánu podporovali, zatčena. Vzhledem k novému těhotenství a mezinárodnímu tlaku sice nakonec neskončila ve vězení, ale musela v Československu zůstat. Jiří i nadále usiloval o sloučení rodiny, sešel se i s Olafem Palmem, švédským ministerským předsedou, podněcoval pozornost médií i úřadů. V roce 1974 nakonec mezinárodní situace umožnila vyřešení rodinné krize – Československo dovolilo Anně Pořízkové vzdát se československého občanství a spolu s oběma dětmi, Pavlínou i v Československu narozeným Jáchymem, odejít do zahraničí. Manželství Pořízkových bylo ale tou dobou už v krizi a ani nová situace ho už nedokázala udržet. Pavlína byla z přestěhování do Švédska nešťastná, zažívala šikanu ve škole, musela se starat o mladšího bratra, protože matka hodně pracovala, aby sama rodinu zabezpečila. Nakonec ale příběh končí pohádkově – Pavlínu objeví svět modelingových agentur, v 15 začne fotit, dobude Paříž, New York, svět… Ale to už je jiný příběh, který je v Případu Pavlína jen načrtnut…. 

 


Musím říct, že tenhle dramatický příběh rodiny, kterou rozdělila sovětská okupace a která doplatila na nepříznivé mezinárodní podmínky, se četl sám. A vlastně bylo nakonec úplně lhostejné, že hlavní hrdinkou byla světoznámá modelka – stejně dobře to mohlo být jakékoliv jiné dítě z těch několika stovek dětí, které na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století zažily podobný příběh: zoufalí rodiče za ostnatými dráty a dítě v lepším případě u příbuzných, v horším v dětském domově či kojeneckém ústavu v socialistickém Československu. Jméno hlavní hrdinky ale samozřejmě udělalo knihu atraktivnější a knihu si tak možná přečetli i lidé, ke kterým by se jinak nedostala. Jediné, co v knize postrádám, jsou dobové fotografie, myslím, že černobílé snímky z té doby by dokázaly atmosféru a náladu knihy skvěle podpořit a podtrhnout. 



Hodnocení: 80%

 Martina Formanová: Případ Pavlína
  • Nakladatel: Prostor
  • EAN: 9788072603084
  • ISBN: 978-80-7260-308-4
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 212 stran, česky
  • Rozměry: 12,5 × 20 cm
  • Rok vydání: 2014 (1. vydání)




Festival m3 - Umění v prostoru v Karlíně

Baví mě umění ve veřejném prostoru, a tak jsem s potěšením vyrazila do pražského Karlína na Festival m3. Se sochami a objekty se v Karlíně můžete potkat až do podzimu, výstava potrvá do 1.10.2017.


Martin Skalický: Pokora 
Zajímavý způsob vzniku: nejprve byl šitý igelitový obal naplněný molitanem, z něho byl pak následně z laminátu odlit výsledný tvar plastiky.
www.martin-skalicky.cz 




Čestmír Suška - Opuštěná obydlí
Vysloužilé cisterny ozdobené ornamenty slouží v parku před Invalidovnou především jako domečky
pro děti. Musím říct, že se mi mimořádně líbily. 









Poměrně ulítlá věc:
Lenka Klodová: Dámské polní toalety






Vojtěch Míča: Rámy






Jan Paclt: inOut
Před kavárnou Divoké matky - přišlo mi to jako hodně funkční prvek, zvlášť ve spojení s vedlejším pískovištěm








Kryštof Kaplan: Točící dveře
Před ZŠ Lyčkova. Opravdu funkční, točící se.






ZEB ONE
Graffiti v podobě geometrických obrazců na technické budově




Samuel Šrom: Mimésis
Typové betonové panely na travnatém ostrůvku oddělují historickou zástavbu Karlína od nového developerského projektu.




Timo
Vizuální umělec a básník 
Vtipné.




Matěj Frank: Trialog
Výtvarně zvukové sousoší







Jakub Geltner: Pochodující hnízdo
Satelitní antény v podobě bojové jednotky. Inu, Invalidovna.
Velmi pobavilo.





Aleš Novák: Bez názvu





Vojtěch Míča: Nahoru



Jan Zdvořák (Spino): Obviamente
Nejrozměrnější realizace přehlídky, mimo park u Invalidovny, vytvořeno z nalezeného odpadového materiálu. 




Neobjevila jsem dílo Petra Stibrala: Vetvef 117  a barevné neony Pavla Korbičky Line Walker (ty asi fungují jen za tmy).